Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Hulec, Vladimír: Stůj, stůj jménem zákona

Omlouvám se čtenářům Loutkáře, že recenzi na inscenaci Divadla Minor čtou až v tomto čísle, byť měla premiéru 15. listopadu. Považuji tento projekt za tak výjimečný a podstatný, že jsem nebyl sto ihned o Jednorožci psát. Počkal jsem měsíc, nechal si poslat text a na představení zašel ještě jednou – v sobotu 23. ledna.

Divadlo Minor se od začátku svého nového života na adrese ve Vodičkově ulici v Praze 1 profiluje jako divadlo nejen pohádkové a nejen pro školky a základní školy. Posouvá vnímání loutkového divadla i směrem k experimentálnímu divadlu (Tisíc a jedna noc, Pod hladinou ticha), nebojí se velkých projektů pro celou rodinu (Klapzubova jedenáctka, Velké putování Vlase a Brady) ani miniatur pro vyhraněné publikum na Malé scéně (Z knihy džunglí, Konžert), pořádá akce dokonce i naproti na nádvoří Novoměstské radnice (Johannes doktor Faust, různé slavnosti). Inscenací Hon na Jednorožce došlo Divadlo Minor zatím nejdál ve směru žánrovém, obsahovém i tematickém. Vstoupilo na půdu aktuálního dokumentárního, silně politického divadla. Pro kohokoli.

Jednorožec je příjmení skutečné, dokonce ještě žijící postavy – Lubomíra Jednorožce, celoživotního přesvědčeného skauta (Minor sídlí v bývalém kině Skaut, což je poměrně pikantní, byť pravděpodobně nezamýšlená vazba s tímto prostorem). Sedmero skautských bobříků je dokonce součástí programu k inscenaci. Víc než skautství je však důležitý sám Lubomír Jednorožec a jeho život.

Lubomír (v textu se označuje Luboš) Jednorožec se narodil 17. 5. 1925 v Praze ve Střešovicích. Po válce vedl 16. skautský vodní oddíl v Praze Braníku. 22. března 1950 jej zatkli spolu s otcem, když pomáhal sousedce Růženě Švestkové k útěku na Západ. Byl obviněn z trestného činu velezrady a odsouzen na deset let (otce pustili). 14. září 1951 utekl z tábora Horní Slavkov u Jáchymova. Po devíti měsících skrývání jej 20. června 1952 zatkli spolu s jeho snoubenkou Olgou Vosádkovou při pokusu o ilegální přechod hranic. Dostal dvacet šest let “natvrdo”, Olga čtyři. Po propuštění a dalších čtyřech letech se Olga provdala za jiného muže, se kterým žila až do své smrti. Dva roky po její svatbě – v roce 1960 – propustili na amnestii i Lubomíra Jednorožce. V 60. letech se oženil a po roce 1968 emigroval se svou ženou do Ameriky. Dvacet let pak pracoval v L. A. jako elektroopravář u pásové výroby igelitových obalů. V L. A. žije dodnes (na konci inscenace je promítán rozhovor s ním přes internetový Skype přenos). Jeho životní příběh zpracovala v roce 2008 ČT v cyklu Neznámí hrdinové. Mikuláš a Martin Kroupovi z nevládní a neziskové agentury Post Bellum jeho životní příběh zdokumentovali, dramaturgyně Adéla Balzerová a režisér Jan Jirků jej pak – přímo ve spolupráci s Lubomírem Jednorožcem – zdramatizovali a uvedli v Divadle Minor.

Je to ambiciózní inscenace. Příběh skauta, který v necelých pětadvaceti letech “spadl” do spárů politických procesů, aniž by se o politiku jakkoli zajímal, a byl tvrdě – celoživotně poúnorovým režimem postižen, převedli inscenátoři do samomluv a dramatických situací nejen samotného Luboše, ale i řady dalších postav – jak jeho otce a obou “osudových” žen, tak i udavačů, StBáků, vojáků, jáchymovských hlídačů, lidí, které Luboš potkal během svého útěku. Každá má svůj podstatný význam nejen v životě Luboše, ale především v samotném dramatu. Dobré typové obsazení všech postav jim dodává punc civilní (osobní) věrohodnosti. Výrazně stylizované herectví jim přidává – pro inscenaci podstatnou – hororovou obludnost až zrůdnost.

Divadlo Minor důsledně pracuje s novými technologiemi. Tak je tomu i v této inscenaci. Její formální stránka je podstatná pro evokování tématu. Syrovost a temnota jsou ústředními prvky, z nichž je inscenace vytvořena. Soustředí divákovu pozornost k jedinému – k temnému tématu. Loutka bílého jednorožce, jež “probíhá” neúnavně celou inscenací, a přitom stojí na místě, je pak přesně zvoleným symbolem odvahy, vytrvalosti a důstojnosti člověka-skauta, jehož jméno zní: Jednorožec.

Režisér Jirků ale nedokumentuje pouze jeden konkrétní život. Zachycuje samu atmosféru padesátých let. V inscenaci se objevují a štěkají psi, na kraji stojí vyšetřovací stolek StB s psacím strojem, telefonem a nezbytnou stolní lampou. Po pojízdném pásu v pozadí (na horizontu) jeviště jezdí plošné loutky, stylizované kresby a hračky – psi, tanky, vojáčci… Jejich jízdu snímá kamera a obraz se přenáší na velkoplošné poloprůhledné plátno, před kterým se hraje. V úvodu na něm vidíme i dobové dokumentární záběry. Za plátnem do očí diváků nepříjemně svítí StBácká žárovka. Celé představení se odehrává nepříjemné polotmě. Psi, StBáci a vojáci se pohybují i kolem diváků, dokonce vstupují do jejich řad. Evokace temné, nebezpečné, zločinné doby je maximální. Loutkové, či přesněji výtvarné divadlo se přirozeně propojuje s činoherním herectvím a živou rockovou kapelou umístěnou po stranách jeviště. Podstatná je atmosféra daná výtvarnou, zvukovou i hereckou složkou. Některé scény se zarývají hluboko pod kůži diváka. Například scéna Jednorožcova útěku z jáchymovských dolů (Petr Vaněk), scéna s Maďarem během útěku (Gustav Hašek), výstupy Vrchního StBáka (Karel Kratochvíl)… Ironické, mírně komicky pojaté výstupy s milou Olgou Vosádkovou (Anna Schmidtmajerová) svou éteričností a použitým bílým kostýmem ztvárňují neuskutečněný, srdceryvný Jednorožcův (Ondřej Bauer) sen. Inscenaci dodávají přízračnost a jistou osudovou nostalgii. Tragická postava je Jednorožcův otec (Hynek Chmelař). Člověka nelámala pouze politika, ale i čistě lidské, osobní ztráty jí způsobené. Není to jednoduchá inscenace, a nelze ji, všechny její dějové motivy při prvním zhlédnutí zcela pochopit. Podstatným se mi tak jeví nejen závěrečný záznam živého Lubomíra Jednorožce (na premiéře mluvil v přímém přenosu), ale i možné (a pro určité věkové kategorie myslím nutné) dialogy s tvůrci či – lépe – historiky po představení. Takové inscenace totiž nejsou důležité svou uměleckou estetikou, ale především obsahem a inspirací k dobírání se dalších vědomostí a faktů. Inscenace není divadelním dramatem jako takovým, ale především dokumentárním divadlem, jež téma politických procesů a jejich důsledků “pouze” otevírá.

Je smutnou tragikou české divadelní publicistiky, že si této inscenace dosud příliš nevšimla, že na ni neupozorňuje jako na podstatný hlas k celospolečenské diskusi o naší nedávné (a stále živé) historii.

Vladimír Hulec

Divadlo Minor Praha – Jan Jirků, Adéla Balzerová a kol.: Hon na Jednorožce. Námět: Lubomír Jednorožec, Mikuláš Kroupa, Martin Kroupa, režie: Jan Jirků, dramaturgie: Adéla Balzerová, hudba: Dalibor Mucha a Tomáš Vychytil, výprava: Kamil Bělohlávek, Antonín Šilar, kostýmy: Tereza Venclová.

Premiéra 15. listopadu 2009.

Loutkář 1/2010, p. 18–19.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.