Richter, Luděk; Středa, Jiří: Blahopřejeme

Dva zapomenutí nezapomenutelní oslavenci

Zřejmě pro hojnost významnějších osobností přehlédla redakce Loutkáře, že 6. září oslavil své 70. narozeniny stěžejní autor, režisér, scénograf, muzikant a herec, který ovlivňuje a v mnohém určuje české loutkářství už od 60. let – Karel Šefrna.

A oslavil je ve vší slávě. 5. září se sešlo a sjelo do svitavského Trámu kolem stovky loutkářů takřka z celé republiky a vzdali mu svůj hold – či přesněji projevili svůj obdiv, náklonnost i úctu – nejenom slovy a věcnými dárky, ale i tím, čím jindy těší on je: divadlem. Dcera Pavla s kamarády z Dramatické školičky pro něj zahráli inscenaci Myši patří do nebe (která se poněkud nepochopitelně nedostala na Loutkářskou Chrudim), jaroměřský Jakub Maksymov odehrál speciální verzi svého kousku O Honzoj, žamberská Olina Strnadová s choceňskou Hankou Voříškovou předvedly dárkovou stínohru o vzletu a Olga ještě přidala s brněnskou Jarkou Doležalovou zvlášť pro Karla inscenovanou píseň. Čmukaři předali Jeskyňky za každým rohem a přidali inscenovanou minutu ticha za Karlovo mládí (to ovšem přehnali) a Karlova beatová kapela Trstenická stezka alias Čmelík složila a provedla o oslavenci a pro oslavence oslavnou píseň. Udělena mu pak při této příležitosti byla i nejvyšší forma vyznamenání za zásluhy o československé (pravda: jen amatérské) divadlo – tzv. kolorovaná medaile s nebesy.

Šedesátku rovněž ne zcela zanedbatelného Jaroslava Ipsera má ještě Loutkář šanci vzpomenout – dosáhne jí 2. prosince. Oslavu (spojenou s Kristovými léty Čmukařů), je však nutno zmínit už teď – protože následovala v átriu turnovského muzea pouhý týden po oslavě svitavské. A také tady bylo plno, také tady byly dary materiální, hudební i divadelní (Když ona je zakletá hradeckého Poli, Tři pohádky o dracích plzeňského Kuby a Tři zlaté vlasy děda Vševěda od pražského Kejklíře, jakož i oslavný čmukařský kuplet na Jardu neboli Motejla) a také Čmukaři obdrželi jako prví na světě tzv. proporční medaili za zásluhy, vypočítanou exaktně z jejich věku: Jarda Ipser šedesátistopadesátinovou, Dáda Weissová (v předstihu – padesát jí bude až za dva roky) padesátistopadesátinovou a Romana Zemenová čtyřicetistopadesátinovou (již si plně zaslouží za půl roku). Čest jejich památce! Pak ještě Křeslo pro hosta – Jardu (ač hosty tu spíš byla většina z nás) spojená s promítáním fotografií s čmukařského archivu – a pak už jen zpěv, víno, ženy… Nebo naopak?

Luďek Richter

Zdeněk Lepšík

(6. 12. 1924)

V plné svěžesti se dožívá 85 let. Patří mezi pionýrskou generaci našeho profesionálního loutkářského divadelnictví. Začínal na konci 40. let minulého století jako člen rozbíhajícího se Ústředního loutkového divadla a následně jako člen Loutkového divadla scény čsl. Armády v Praze Dejvicích. Na začátku 50. let pomáhal ve funkci uměleckého vedoucího stabilizovat loutkovou scénu při žilinské činohře. Po dvouletém působení na Slovensku na řadu let spojil svoji uměleckou dráhu s divadlem S+H jako loutkoherec dramatik. Po dlouhodobějším přerušení jevištní činnosti se do divadla S+H vrátil a stal se zde provozním náměstkem ředitele divadla. To je také období, kdy vytvořil jedinečnou postavu Spejblova a Hurvínkova protihráče nekomunikativního a nerudného pana Flody. Závěr své profesionální dráhy ukončil na scéně opery Národního divadla, kde ve funkci rekvizitáře působil řadu let před definitivním odchodem do důchodu. Ani pak neskončil s divadlem a se svoji chotí a dvěma dalšími příslušníky rodiny začal hrát v kočárkárně sídlištního domu rodinné loutkové divadlo. Nejprve uvedl v nahrávce s herci Národního divadla tradiční loutkářskou hru Posvícení v Hudlicích. V následujících inscenacích se projevoval jeho vztah k hudbě zejména Antonína Dvořáka v nastudování jeho opery Čert a Káča a v minulém roce Dvořákem zhudebněné Erbenovy Kytice. V letošním roce připravuje loutkovou verzi baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. V této činnosti je neúnavný, vyrábí si loutky i dekorace, pozvánky a své inscenace několikrát reprízuje pro okruh loutkářských přátel a sousedů. Kéž se stejnou energií vytváří i další představení pro potěšení svých přátel.

Jiří Středa

Loutkář 1/2010, p. 2.