Richter, Luděk: Kudy cesta nevede IV

Slepé uličky neuzavřených, rozbíhavých motivů aneb O klíči, strýčkovi, tatínkovi, Frantovi, Pepíčkovi, dubu, rozbitých sáňkách a ledačems jiném

Maminka: Karkulko, neviděla jsi můj klíč od domku?

Karkulka: Neviděla, maminko, ale podívám se na dvorku. (Odchází.)

Maminka: To jsem blázen… Že on mi ho vzal… No počkej! Ty ještě uvidíš!

Karkulka (vrací se): Na dvorku není. Ale strýček píše, že tentokrát nemůže přijet. Je vážně nemocný.

Maminka: Aby tak promeškal… Inu, nechme to pánu bohu. Upekla jsem třenou bábovku – babička má dnes narozeniny. Zaneseš ji s touhle lahví vína do její chaloupky za lesem. Jdi rovnou cestou a nikde neodbíhej z cesty, ať je bábovka k jídlu. Co tatínek odešel do světa, třeme místo másla jen chudobu… A ne aby ses někde zase zapovídala s tím Frantou!

Karkulka: Ale maminko…

Maminka: Jak říkám: toho větroplacha tu nechci vidět.

Karkulka: Dobrá, maminko. (Jde a zpívá si:)

Já jsem malá Karkulinka

jak mně říká má maminka

Zato Pepík odvedle

dělá na mě blebleble.

Ach, chudák Pepíček. Tak ošklivě si zlomil nohu, že už druhý měsíc nemůže chodit. A maminka říkala, že může zůstat nadosmrti chromý. Ve vedlejší vsi je jeden chromý, ale to už je dědeček. Prý je ještě starší než ten dub, co ho loni blesk rozťal. Dědeček mi z něj udělal sáňky, ale letos bylo tak málo sněhu, že jsem si je ani neužila. Ale počkat – teď mě napadá…

Karkulka zajde, vyjde vlk.

Vlk: Uíí! Tak nevím. V naší smečce už to není, jak bývalo. Od té doby, co se první vlčice zakoukala do druhého vlka, je u nás vlk vlkovi člověkem. Ale co kdybych se ujal vedení smečky já? Mohl bych něco slíbit třetímu vlkovi, pohrozit čtvrtému, co na něj vím, pátý se mě beztak bojí, a vlčice se přidají, když uvidí, že jsem nejsilnější.

Ozve se zpěv a vzápětí vpochoduje Karkulka: Já jsem malá Karkulinka

jak mně říká má maminka…

Vlk: Dobrý den, Karkulko.

Karkulka: Jé, ty mě znáš?

Vlk: Vždyť ses sama představila. Kampak spěcháš?

Karkulka: Za babičkou. Má narozeniny a minulý měsíc měla velký záchvat kašle. Pan doktor říkal…

Vlk: Tak babička má narozeniny? To by jí jistě udělala radost pěkná kytička. Sejdi na palouček a natrhej ji. Loni jej sice poničila povodeň, ale teď tam postavili velkou hráz, tak by tam mohly růst i kopřivy. A ty jsou výborné na kašel.

Karkulka: To je dobrý nápad. Nashledanou. (Odchází se zpěvem:) Já jsem malá Karkulinka…

Vlk: A teď rychle! Ať ještě stačím promluvit s ostatními vlky.

Vlk odběhne, vejde babička.

Babička: Ach, ach, prasátko mi nechce žrát a namísto aby tloustlo, hubne. Jestlipak nesežralo něco špatného. Ale já vím, co udělám: lehnu si a odpočinu. – Chr, chr, chr…

Vlk: ťuk – ťuk

Babička: To jsi ty, Karkulko? Pojď dál, je otevřeno. Představ si, že moje prasátko…

Vlk vstoupí.

Babička: Ááá!!!

Vlk (sežral babičku a hladí si břicho): Předkrm byl tuhý – musím si maličko zdřímnout. – Chr, chr, chr…

Karkulka přichází se zpěvem: Já jsem malá Karkulinka

jak mně říká má maminka… – ťuk – ťuk

Vlk: To jsi ty, Karkulko? Pojď dál, je otevřeno.

Karkulka: Dobrý den, babičko. Maminka říkala, že se mám podívat, zda u vás nezapomněla… (Všimne si “babičky”:) Babičko, vy ale dnes máte velké oči! To jste jistě včera…

Vlk: To abych tě lépe viděla.

Karkulka: A jaké máte veliké ruce! Jestlipak jste náhodou…

Vlk: To abych tě lépe mohla obejmout.

Karkulka: Jú – a jaké máte veliké zuby! Tak se mi zdá…

Vlk: To abych tě mohl lépe sežrat. (Vyskočí, sežere Karkulku a spokojeně si hladí břicho): Tak to bychom měli. Ale jak jen to udělám s naší vlčí smečkou? Inu, nechám to na večer. A teď si zdřímnu. – Chr, chr, chr…

Myslivec (vyjde po straně): V našem mysliveckém spolku jsou pořád nějaké rozbroje. Co se Karel zakoukal do Pepči… (Mávne rukou.) A pantáta mně Mařenku nechce dát, dokud prý nebudu alespoň nadlesním. Ale já mám nápad: co kdybych poprosil knížete pána, aby mě udělal…

Hlas vlka: Chr, chr…

Myslivec: Co to slyším? Ha – vlk! V babiččině posteli! Že on ji sežral! Jen počkej!

Vrhne se na vlka, rozřízne jeho břich – vyleze babička a Karkulka.

Babička: Děkujeme! (Políbí myslivce.)

Karkulka: Čím se vám jen odměníme? (Políbí myslivce.)

Myslivec: I nechme to na jindy. Já tě teď, Karkulko, raději doprovodím domů, aby ti někdo neublížil. Vlci se srocují, jakoby měli rokovat, a taky se chystá na pořádnou průtrž mračen – a ty ještě musíš odepsat strýčkovi! Taky se po tobě ptal Pepíček – a Frantík. A maminku, až najde klíč, bude jistě zajímat, jak babičce chutnala bábovka. (Odcházejí.)

Babička: Spánembohem. Ach ten můj kašel, ten můj kašel… A to moje prasátko… Inu, nechme to na příště. Stejně už nám všem jde hlava kolem. Raději si zdřímnu. – Chr, chr, chr…

Neuzavřený motiv je motiv, který je do děje vnesen, vzbudí zájem diváka o jeho další průběh a vyřešení, nabídne jakousi zápletku – ale už není nijak dál rozvíjen, ani ukončen, divák nedostává odpověď na otázky, které vnesl… Jde o slepou uličku, která nikam nevede.

Slepé uličky neuzavřených motivů mnohdy vznikají při zkracování rozsáhlých textů, když si upravovatel neví rady s dějovými pásmy, odbočkami a motivy, které mají v delším epickém textu předlohy další souvislosti, návaznosti a vyústění, on je však potřebuje jen pro zdůvodnění či objasnění dílčí situace a do zbytku inscenace se už jejich další vývoj “nevejde” či nehodí. Jindy neuzavřený motiv vznikne naopak tím, že upravovatel chce předlohu rozšířit či “obohatit” dodáním nových motivů, motivací, charakteristik a neuvědomí si, že všecky zájem budící motivy, slibující nějakou zápletku a její řešení, musí být pak také rozvíjeny a uzavřeny, završeny.

Nemluvě o tom, že by měly relevantně souviset s hlavním tématem inscenace. A neuzavřené motivy jsou většinu motivy odstředivé, rozbíhavé, nepříliš související s tématem a tedy zbytné – leč zavádějící.

Lineárnost, přímočarost aneb Rychlý Jelen

Jelen: Smolíčku, musím do lesa na pastvu. Ne abys někomu otevíral!

Smolíček: Nikomu neotevřu.

Jelen odchází, objeví se jezinky.

Jezinky: Smolíčku pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky vstrčíme a hned zase půjdeme.

Smolíček: Chuděry, jistě je jim zima. Tak pojďte dál, milé babičky.

Smolíček otevře dveře, jezinky ho popadnou a utíkají s ním.

Smolíček: Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde jsou? Smolíčka pacholíčka jezinky pryč nesou.

Přiběhne jelen, vezme Smolíčka jezinkám a ty utečou.

Jelen: Vidíš, vidíš, Smolíčku, kdybys mě byl poslechl, nemuselo se ti nic stát.

Smolíček: Však už to víckrát neudělám.

Lineárnost, přímočarost je takové neúčinné vedení děje, při němž nevznikají žádné zásadní překážky jednání postav, natož konflikty, a vzniknou-li, jsou bez problémů, jednoduše řešeny jako na běžícím pásu, takže nevzniká žádné napětí. Chybí gradace, účinně budované střídání napětí a uvolnění, skutečné překážky a jejich vzrušivé překonávání. Taková kompozice nenaplňuje potřeby psychiky lidského vnímání a tím pádem nemůže dojít ani k žádné katarzi.

Loutkář 6/2009, p. 268–269.