Vozábová, Jana: Puppet Theatre in Contemporary Indonesia

V roce 2002 vyšla při Michiganské Univerzitě anglicky psaná? kniha s názvem Puppet Theater in Contemporary Indonesia. Jedná se v podstatě o sbírku esejí na téma loutkové divadlo v Indonésii, jejímž editorem je profesor Jan Mrázek, český odborník na indonéskou kulturu a divadlo.

Jan Mrázek učí javánskému loutkovému divadlu na několika univerzitách v USA, Singapuru a Holandsku. Javánskému umění loutek a hudby se učil během svých studií na Jávě, kde se také sám účastnil jako dalang představení tradičního indonéského loutkového divadla. V Americe vedl i javánský orchestr gamelan.

Ačkoli první kapitola, jejímž autorem je sám Mrázek, je jakýmsi krátkým úvodem k javánskému divadlu se zcela základními údaji o tomto jedinečném divadle, je kniha spíše určena již znalcům problematiky javánského divadla. Předpokládá orientaci v pojmosloví i lokalitě. Jednotliví autoři nedefinují wayangová představení ani je nikterak nevysvětlují, což by ani v knize tohoto typu nebylo žádoucí, ale ukazují jiné úhly pohledu. Kniha není učebním materiálem ani výkladovým slovníkem k indonéskému divadlu, je spíše úvahou nad tímto typem divadla. Autoři esejí jsou profesoři amerických, indonéských, australských, holandských a kanadských univerzit se zaměřením na umění JV Asie a její kultury, především divadla.

Mrázkův důraz na Jávu je zcela patrný již ze samotného výběru jednotlivých esejí. Z celkového počtu 24 esejí, jsou pouze dvě zaměřeny na wayang na ostrově Lombok a jedna na wayang na ostrově Bali. Ostatní se věnují různým oblastem Jávy. Není se však čemu divit, když právě Jáva je kolébkou tohoto prastarého loutkového umění a navíc na rozdíl od výše zmiňovaných dalších ostrovů, je jediným ostrovem, kde vedle snad nejtradičnějšího stínového loutkového divadla wayang kulit, se zachovává tradice i jiných druhů wayangu, jako např. wayang golek (trojrozměrné loutky) či wayang kelitik (ploché loutky ze dřeva). Na druhé straně se také zde na Jávě umění wayangu nejvíce setkává s moderními vlivy západního světa, které často přispívají k dalšímu utváření výsledné podoby wayangového představení. Tento kontrast tradice a moderní doby je hlavním tématem esejí Mrázkovy knihy.

Vzhledem k různým národnostem autorů, jejich vzdělání a zájmům nejsou eseje kromě tématu wayangu nikterak jednotné. A to ani jazykově, ani úhlem pohledu a pojetím. Některé eseje se zabývají wayangem ze širokého pohledu v kontextu západního vlivu moderních proudů, zatímco jiná esej je např. komorním popisem jedné inscenace jednoho konkrétního dalanga. Další eseje by zase mohly sloužit jako pomůcka při studiu javánského loutkového divadla, např. esej americké profesorky Kathy Foley, která ve své eseji na základě vlastních představení javánského loutkového divadla wayang golek popisuje detailně celý proces otevírání představení, jakožto složitého rituálu plného pravidel a naší kultuře až nepochopitelných zvyků. Naopak jiné eseje jsou zaměřeny více filozoficky a zamýšlejí se obecněji nad jazykovou stránkou loutkového divadla a do jaké míry má na představení vliv např. stát a jeho politika a to vše na příkladu javánského divadla, jak se lze dočíst v esejích Warda Keelera nebo Andrewa Weintrauba. Za zvláštní pozornost stojí jistě esej Hendrika Kleinsmiedeho, australského profesora, který ve své eseji srovnává indonéské loutkové divadlo a jeho význam s postavením antického divadla a jeho významem pro tehdejší řecké obyvatelstvo. Jeho dalším tématem je Spinozův pohled na wayang či wayang jako internet, kde přirovnává wayang k internetu, neboť obojí jsou podle něj velmi interaktivní multimedia.

Vedle zajímavých poznatků v samotných esejích je kniha také velmi cenná pro své množství uvedené bibliografie na téma loutkového divadla nejen v Indonésii, ale celé JV Asii. Čtenář s hlubším zájmem o tuto oblast zde nalezne řadu informací, co se týče vydaných odborných knih o loutkovém divadle JV Asie a to v různých zemích, Americe, Holandsku, Singaporu aj.

Na otázku, proč se přiklonil k myšlence sestavit knihu z esejí od různých autorů, Jan Mrázek odpovídá: “Jedna věc nebo jedna akce, jako je představení, může být popsána více způsoby, učí nás to poslouchat druhé, vracet se k tomu, co jsme o tom již napsali, a pohlížet na to v novém světle.”

Loutkář 2/2009, p. 60.