Vašíček, Pavel: Vzpomínáme

Profesionálním loutkářem se stal náhodou. Byla to ovšem náhoda, která přeje připraveným! Byť jako žák obecné školy (někdy v druhé polovině 20. let minulého století), nebyl pohostinským představením se Spejblem a Hurvínkem v kolínské sokolovně “nikterak nadšen” (ve srovnání s primitivní, bizarní tajuplností lidových loutkářů), přesto ho už tehdy zaujalo loutkoherecké umění plzeňských loutkářů. Celkový Skupův přínos a jedinečný kumšt pak plně docenil ve 30. letech už jako středoškolák při tehdejších pravidelných “spanilých jízdách” Skupova – tehdy už profesionálního – divadla do Prahy. A zároveň si sám začal “od píky” ověřovat, co loutkařina obnáší, v loutkářském souboru dejvického Sokola. Po maturitě zamířil na medicínu. Když nacisté na podzim 1939 uzavřeli vysoké školy, byl ve třetím semestru. Po půl roce nejrůznějšího profesního paběrkování, sebral odvahu a napsal profesoru Skupovi. “Já neznámý amatér, dvacetiletý zelenáč, jsem se odvážil nabídnout služby tak renomovanému umělci. Stylizace mého dopisu vypadala proto podle toho. Oslovil jsem ho podle tehdejší profesní etiky všemi možnými tituly, jak jsem nejlépe uměl, slovutným mistrem se to jen hemžilo, a poněvadž byla doba mimosezónní, odeslal jsem dopis do jeho rekreační vilky v Chrástu u Plzně.” Teprve po více než měsíci objevil ve schránce kartičku s emblémem S+H a následujícím textem: “Milý pane, částečně z prázdninové lenosti, ale také z neomluvitelného lajdáctví, dostávám se k odpovědi až nyní. Loutkoherce potřebuji, ale na žádný pád, máte-li nějaké jisté místo, neopouštějte je pro krajně nejistou existenci u mne. Sem do Chrástu za mnou jezdit nemusíte, co umíte, ukážete na zájezdě, proto přijeďte za námi rovnou na vaši prvou štaci podzimního zájezdu do Rakovníka a tam se vočucháme; srdečně Váš Skupa”. Jak bylo u Skupy zvykem – adept byl hozen do vody a musel plavat. Adept se neutopil. Naopak – v letech 1940–1948 v “barvách” Skupova souboru, jsa využíván převážně jako vodič, odehrál téměř 1600 představení. O jeho talentu a kvalitách svědčí, že se nakonec propracoval až na post vodiče Spejbla (což při Skupově vášni pro improvizaci, vyžadovalo značnou zručnost a pohotovost). Účinkoval ve všech třech slavných alegorických hrách Jiřího Kubeše (= dr. Jana Malíka) Voničky, Ať žije zítřek! a Dnes a denně zázraky i v nejhranějším opusu S+H Hurvínek se učí čarovat (Hurvínek mezi broučky) Skupy a Weniga. A vodil i řadu varietních a groteskních loutek v pestrých pořadech typu Co loutky dovedou, etc. Po Skupově zatčení a přerušení činnosti divadla v r. 1944 se o rok později opět vrátil a zároveň dostudoval medicínu. Po promoci v r. 1948 se s Divadlem S+H rozloučil. Nikoli však s loutkami. Loutkářské dění stále sledoval, působil v “zázemí” plzeňského loutkářství a skupovských akcí. Tentokrát ne náhodou to byl právě on, kdo už v r. 1964 upozornil na blížící se dvojí jubileum (75. výročí narození a 10. výročí úmrtí) Josefa Skupy. A hned následujícího roku stanul spolu s L. Dvořákem a S. Novým v čele týmu, který začal připravovat I. Skupovu Plzeň, která se uskutečnila v lednu 1967 především jako hold slavnému plzeňskému občanovi a umělci. Z doprovodné přehlídky inscenací se však následně vyvinul renomovaný soutěžní festival českého profesionálního loutkářství, pořádaný do r. 1978 každoročně a poté jako bienále, který se v červnu 2008 konal po sedmadvacáté! A MUDr. Zahrádka samozřejmě nemohl chybět mezi přednášejícími na skupovském sympoziu, které právě v tomto ročníku proběhlo. Zde patrně naposledy veřejně zavzpomínal na svého Mistra. Ještě předtím, ve věku, kdy mnozí již jen rezignovaně přihlížejí, vstoupil MUDr. Zahrádka i do neblahého soudního sporu o autorství S+H, aby se vší důsledností a zásadovostí prezentoval své nejhlubší přesvědčení a svůj postoj!

29. 12. 2008 jsem od MUDr. Zahrádky dostal tradiční PF s grafikou V. Cinybulka, s postavičkami S+H. O několik dní později, 3. 1. 2009, v roce, kdy by se dožil devadesátin, zesnul.

Někdy počátkem 40. let napsal Skupa dr. Malíkovi tato slova: “Zahrádka se osvědčil jako snaživý a slibný člen, charakterní, jemné a spravedlivé povahy.” Ano, moudrý, charakterní člověk – lékař, jemné a spravedlivé povahy – tak jsem MUDr. Zahrádku poznal i já, a tak zůstane v mé paměti navždy zapsán.

Loutkář 1/2009, p. 2.