Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Vojíková, Silvie: Karkulka v říši barev

K nejznámějším zpracováním příběhu o Červené Karkulce patří verze bratří Grimmů, jíž se inspiroval i umělecký šéf Divadla Petra Bezruče Martin Františák. Ve vlastní úpravě ji nastudoval v Malém divadle, při čemž absenci loutek nahradil důrazem na výtvarnou složku a barevnost.

Kostým každé z postav se vyznačuje charakteristickou barvou, vypovídající o temperamentu i věku nositele: Karkulčina nepostradatelná červená symbolizuje radostnost a bezprostřední živelnost dětství, z maminčiny žluté sálá životní energie i hřejivost mateřského pohlazení a babiččina světle modrá odkazuje k moudré rozvaze i křehkosti stáří. Propojenost ženského klanu je kromě stejného střihu šatů dána i květem vlčího máku na zástěře, který se liší jen stupněm rozkvětu.

Dětem důvěrně známý příběh obohacuje Františák o další postavy – tři jódlující myslivce (Karkulčiny strýčky), kteří nezapřou svou germánskou příslušnost, a svitu tří šedomodrých vlků, podléhající vládě hlavního vlka. Příběh je přesunut z letního období do zimy, což umožňuje projekci poetických zimních výjevů. Poněkud nelogicky však působí, že Karkulka trhá kvítí pro babičku ve sněhem zaváté krajině. Drobných nelogičností je v inscenaci vícero, stejně jako občasných nedůsledností v hereckém projevu (zvláště u postavy babičky). Chybí i některé motivace (např. proč maminka posílá Karkulku do lesa, přestože se odtud ozývá zlověstné vytí a předtucha nebezpečí je přímo hmatatelná).

Příběh začíná v okamžiku, kdy Karkulka (Lucie Škodová) slaví své narozeniny a dostává červený kabátek s kapucí. Přijmutí tohoto dárku je spojeno s jistou rituálností, neboť tento okamžik představuje její první přiblížení dospělému světu. Gratulovat Karkulce přichází i strýčkové, kteří jí v dobré víře přináší bizarní dárky, vhodné pro zaryté nimrody. Bláznivě popletení strýčkové sice nejsou schopni vcítit se do dětské duše, ale v závěru jsou to právě oni, kdo zachraňují Karkulku a babičku. Ženský princip (cit) a mužský princip (odvaha a síla) se tak vzájemně doplňují, o potrestání vlka rozhodne nejstarší člen této komunity a recept na idylicky fungující rodinný mikrosvět je tak úspěšně dokončen.

Františák sází na silné vizuální vnímání dětí, obrazem sděluje to nejpodstatnější i detaily, a tím se vyhýbá popisnosti. Stačí obraz ve vzduchu se něžně pohupující postýlky, v níž je Karkulka uspávána svými rodinnými ochránci, aby se odkrylo to nejpodstatnější: rodinná soudržnost, starostlivost a láska. Za povšimnutí stojí i Františákova práce s metaforou a jazykem. V jedné z písniček se tvrdí: “Na zlo jen červený oheň platí.” Zmíněný oheň by měl pocházet z rodinného krbu, představuje totiž ono pověstné teplo domova. Obraz vlčího máku zase prozrazuje, že i od strašlivého vlka lze odvodit cosi půvabného.

Inscenace se vyznačuje širokým spektrem nálad: lyričností, balancováním mezi realitou a snem, tajemným nádechem hororu i groteskností (nadsázka se uplatňuje v projevu mysliveckého tria a dále při honičkách v lese a požírání obětí, čímž je zlo prezentováno v zesměšněné podobě). Karkulku v Malém divadle provází jasné barvy, sympaticky neokázalá výpravnost, prvky grotesky, ale i kouzlo a snovost pohádky.

Silvie Vojíková

Malé divadlo České Budějovice

Martin Františák (na motivy pohádky bratří Grimmů): Červená Karkulka

Režie: Martin Františák j. h.

Dramaturgie: Zdeněk Jecelín

Výprava: Zuzana Přidalová j. h.

Hudba: David Smečka j. h.

Premiéra 2. 2. 2008, psáno z reprízy 6. 3. 2008.

Loutkář 2/2008, p. 71.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.