Divadelní areál Bouda - zážitek, který jinde neseženete!

Šaldová, Lenka: Tradiční české loutky v Taipei vyprávěly o Čechách

“Vydejme se na cestu zemí, která leží v srdci Evropy, téměř ze všech stran chráněna horami a pohořími. Malinkou zemí, která zrodila mnoho velkých básníků, muzikantů, malířů… Podívejme se na Čechy jejich očima – a putujme českou krajinou s lidovým loutkářem, který vyprávěl příběhy vznešených králů, udatných rytířů, krutých loupežníků a něžných princezen. A bavil publikum vtípky čtveráka Kašpárka.”

Tato slova vítala – spolu s Kašpárkem, kterého Mikuláš Sychrovský vyřezal pro loutkářskou rodinu Dubských – od 6. listopadu 2007 do 17. února 2008 návštěvníky Národního taiwanského muzea na výstavě, která měla ambici přiblížit historii českého loutkového divadla, konkrétně fenomému lidového loutkářství a rodinného loutkového divadla. Ale nejen to – pomocí loutek a loutkářských dekorací ze sbírky divadelního oddělení Národního muzea, doplněných texty a reprodukcemi, jsem se pokusila zároveň říci též něco o naší zemi a jejích obyvatelích.

Na oplátku – za to, jak Národní taiwanské muzeum před třemi lety v Praze představilo (na výstavě s názvem Formosa tisíce tváří) Taiwan, ostrov s podivuhodnou přírodou i historií. A také s nemalou tradicí loutkového divadla. Patrně proto si z nabídky výstav pražského Národního muzea v Taipei vybrali právě loutky.

K našemu projektu přistoupilo Národní taiwanské muzeum vskutku velkoryse: tamní výtvarnice především přišly s originálním architektonickým řešením, inspirovaným českou (či spíše obecněji evropskou) architekturou (brány, průčelí domů) na jedné straně a divadelním prostředím na straně druhé (portály, opony). Vytvořily například i jakousi “českou” hospodu – kde se návštěvníci muzea na talířích dočetli to, že jsou Češi první na světě v konzumaci piva, nebo to, jak připravit svíčkovou na smetaně. Na reprodukcích Josefa Vodrážky k Pohorské vesnici se v hospodě tančilo a vášnivě debatovalo. A vedle ve vitríně loutka selky s holí v ruce vyháněla sedláka z hospody. A v další vitríně zas před prospektem vesnické návsi tančila selka se sedlákem, zatímco Škrhola táhnul kozu na pastvu (či spíše ona jeho) – Vlasta Koubská a Karel Ksandr, kteří nainstalovali převážnou část loutek, každopádně projevili značný smysl pro vtipné, divadelní rozehrání situace. Loutka tu podle našich představ neměla v žádném případě být jen výtvarným objektem – jakkoli jsme do Taipei přivezli loutky výtvarně rozmanité (od díla řezbářů Mikuláše Sychrovského a Jindřicha Adámka přes tzv. Alšovky až po dílo Aloise Šroifa či Vojtěcha Suchardy).

V jednom ze dvou výstavních sálů (celkem jsme měli k dispozici přes 600 m2) tedy připomínaly českou zemi a zvyky jejích obyvatel loutky vesničanů, doplněné plátěnými dekoracemi s motivem návsi, vesnice s kostelíkem či polní cesty a také reprodukcemi tzv. Dekorací českých umělců (Oty Bubeníčka, Ferdinanda Engelmüllera či Karla Štapfera). Texty doprovázející loutky loupežníků, rytířů a šlechticů zase načrtly romantizující pohled Čechů na vlastní dávnou historii. A návštěvníci muzea se tu zároveň dozvěděli, jak nesnadno si na živobytí vydělávali lidoví loutkáři – když putovali po vsích a malých městečkách, hráli pro děti i dospělé a v nelehkých časech pomáhali uchovávat českou kulturu a jazyk. Dokresleno obrázky Mikoláše Alše (Příjezd loutkáře do vsi) či Loutkářským vozatákem, jak ho viděl Jaroslav Vojna.

V druhém sále se pak návštěvníci dočetli, jak se na přelomu 19. století hrálo loutkové divadlo v rodinách českých spisovatelů, herců, výtvarníků, hudebníků (tedy kulturní elity národa, který tehdy bojoval o uznání a samostatnost) i v domácnostech tisíců “bezejmenných” lidí. Loutky tu provázely českým pohádkovým světem.

“Bylo – nebylo… Mnohá pohádka tak začíná – zaklínadlem, které trefně vystihuje její kouzlo: stvořila ji lidská fantazie, ale opravdu se nic podobného nestalo? Nebo nestane? Lidé se snaží porozumět světu, který je obklopuje – a na pomoc povolali záhadné, zázračné bytosti. A začali si vyprávět příběhy o neuvěřitelných skutcích draků, čertů, vodníků a ježibab – a o statečnosti lidí, kteří se s nimi setkali.”

V obřích knihách si mohli návštěvníci muzea přečíst pohádky, které zná každé české dítě (jakkoli vlastně nejsou původem české): O červené Karkulce či O perníkové chaloupce. A děti, které ještě neuměly číst, si mohly pohádky poslechnout ve sluchátcích – a dívat se při tom na loutky, které na počátku 20. století vyráběla firma Antoním Münzberg.

Texty, doprovázející loutky draků, čertů, vodníků, ježibaby či víly, ukazovaly, kterak se v českém pohádkovém světě setkávají pohanské a křesťanské představy o životě. Tak třeba český drak: je na hony vzdálen čínskému hodnému a přátelskému draku, který na nebesích střeží zemi bohů a slouží jim, na zemi hlídá poklady a chrání čínského císaře. Český drak je totiž hloupé a zlé zvíře, které škodí lidem a požírá nevinné dívky. Nebo vodník: z vyloženě zlé, záludné příšery žijící v hlubinách řek, potoků a jezer, v mlýnských náhonech a opuštěných tůních se v pohádkách stal mužíček se zelenými vlasy a zeleným fráčkem s pentličkami – na barevné pentle a lesklá zrcátka lákal děvčata, aby je stáhl do své vodní říše a vzal si je za ženy. A nebo čerti: na počátku byl v loutkářské literatuře Mefisto z Fausta – a v českém pohádkovém pekle pak rohatí, tak trochu opelichaní čertíci začali přikládat do velkého kotle a mastit pekelný mariáš.

Národní taiwanské muzeum vydalo vskutku reprezentativní (čínsko-anglický) katalog: 176 stran, křídový papír, téměř dvě stovky reprodukcí loutek, akvarelů, kreseb. Vytvořilo hravou, interaktivní webovou prezentaci – s kompletním souborem fotografií i textů pro výstavu. Výstava měla trvat dva měsíce – a nakonec byla prodloužena o více než měsíc. Další a další otázky při přípravě a při instalaci výstavy, stejně jako na dvou přednáškách pro spolupracovníky muzea, mě znovu a znovu přesvědčovaly, že se rozhodně nejedná jen o zdvořilý zájem. A že se v Taipei opravdu chtějí dozvědět co nejvíce o Čechách, o historii i o současnosti českého loutkového divadla. Všichni nám po celou dobu dávali najevo, že pro ně má naše práce význam – tradiční české loutky prostě byly v Taipei velmi vítány.

Lenka Šaldová

Loutkář 2/2008, p. 55–56.

Divadelní areál Bouda - zážitek, který jinde neseženete!

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.