Kolářová, Kateřina: Vlas a Brada

Do Divadla Minor nastoupila jako kmenová režisérka Apolena Vynohradnyková, která se uvedla nastudováním Velkého putování Vlase a Brady podle komiksu výtvarníka Fratiška Skály. Těžko už si mohla zvolit těžší vstup: Skálův komiks poprvé vyšel v roce 1989 a získal si na české poměry docela početnou komunitu příznivců. Nejde jen ale o fanoušky – těm se jakákoliv adaptace zavděčí málokdy. Skálův styl je velmi svébytný a jeho zachování při přípravě kusu hlídal sám autor. Výsledek? Úctyhodná, výtvarně velmi zdařilá, předloze v nejvyšší možné míře věrná inscenace, která stála tvůrce nemalé úsilí. Dojem z ní je však stále spíše rozpačitý. Přenos rukopisu se povedl, transfer poetiky již méně.

V každé uměnovědné příručce či encyklopedii se lze dočíst, že komiks je specifický literární a výtvarný žánr. Toto strohé konstatování může lehko nabýt podoby zlomyslného úsměšku – totiž když se jiné žánry pokouší kresleného příběhu zmocnit a dvojrozměrné obrázky přetvořit na pohyblivé. Na komiksu si často vylámali zuby filmaři, čím dál častěji se o něj pokoušejí i divadelníci. Divadlo však oproti filmu, disponujícímu řadou triků k ošálení smyslů, představuje ještě vyšší stupeň náročnosti. Nejvhodnější zázemí komiksu na divadle mohou patrně poskytnout loutky, které s lehkostí navodí strnulost i dynamiku, iluzi i zcizení. (Nemohu nevzpomenout, jak troufale a zdatně si Buchty a loutky vypůjčily grafickou dynamiku políček komiksu do jedné scény Rockyho IX). Ztvárnit Skálovu originální pohádku s využitím loutek se tedy jeví jako nejlepší volba.

Hned ze začátku však Vynohradnyková narazila na problém s dramatizací díla. Originál totiž pojímá příběh Vlase a Brady poměrně volně, nedoslovně, chybí přesné logické spojky. Například dlouho trvá, než se na scéně vynoří padouch, tajemný modrý démant se sice objeví v jednom z prvních okének, ale pak je na dlouhou dobu zapomenut, aby sehrál na konci klíčovou úlohu… a tak dále. Čtenáři taková věc nevadí, k pochopení stačí jediné políčko, při nejhorším zalistování o pár stránek nazpět. “Trojrozměrné” vnímání však vyžaduje větší kauzalitu a návaznost. To, co je v komiksu řečeno lapidární zkratkou, je potřeba předvést. Oporou při jevištní adaptaci se Vynohradnykové stal scénář k filmovému animovanému zpracování Vlase a Brady, které však nikdy nebylo realizováno. Scénář pamatoval na významové zalátání děje a proto se logicky stal podkladem pro divadelní dramatizaci. Daleko větší úloha v ní připadla starému Bžochovi, který se stává místy dokonce vypravěčem děje. Názorně je přehráno nalezení a ukradení modrého démantu. Přesto však v ději zůstaly drobné lapsy, či spíš nedopatření, která ještě může zvýraznit nepřesné načasování herecké akce (ku příkladu: Kde vzal Brada pero, za nějž získal od kohouta “samochodnou” loď? Jak přesně byl poražen zloduch Zmarlen, proč se pro tento účel musel Brada nechat vypařit prudkým světlem?). V zásadě jde však o maličkosti, které lze lehko odpustit. Koneckonců dětský divák, kterému je primárně věc určena, přijímá věci “in medias res” daleko samozřejměji.

Daleko větší problém představuje výše zmíněný přenos Skálovy poetiky na jeviště. Apolena Vynohradnyková se pokusila o maximální věrnost původnímu dílu. Funguje to především ve výtvarném řešení, na kterém se sám Skála podílel: Vlas a Brada jakoby svým předlohám z oka vypadli – Bradův kabát má dokonce totožný vyrudlý odstín a Vlasovy kalhoty patřičně plandají kolem boků svého majitele. Parádní jsou rozličné houbičky zlovolné babky Radky a dokonalý je snový výjev z lesa, kdy kolem spících hrdinů proplouvají fantaskní lesní bytosti a kámen se promění v domeček, v němž se odehraje několikavteřinová loutková etuda. Dobře vybraní jsou i představitelé Vlase a Brady, Petr Reif a Petr Vaněk. Nenaplňují sice tak úplně vizuálně své vzory (například mezi nimi je jen velmi malý výškový rozdíl, oba jsou vytáhlí čahouni, zatímco kreslené figurky jsou mírně zakulacené jako pánové středního věku). Mnohé však zmůže namaskování a především pak charisma. Tím oba herci disponují. Zatímco v příběhu jsou síly Vlase a Brady rovnoměrně rozležené, zde trochu vzniká dojem, že Brada Petra Vaňka je dominantnější, zatímco Petr Reif hraje úlohu toho slabšího. Na premiéře za zraněného Petra Reifa zaskakoval Petr Vodička, který Vlase obdařil větší ležérností, neukotveností. Těžko však říci, nakolik to byl záměr a nakolik fakt, že šlo o záskokovou, tudíž nikoli precizně nastudovanou úlohu.

Když však dojde na samotnou akci, pokus věrně reprodukovat komiks jen trochu jinými prostředky selhává. Tam, kde se režisérka “osamostatňuje” a volí divadelnější řešení, hned příběh poskočí dopředu bez škobrtání. Dobrou službu dělá Putování Vlase a Brady muzicírování za doprovodu živé kapely, důmyslně ukryté ve větvích velkého stromu. Při ošetřování motýla Škurana si Vlas a Brada střihnou hned dvě čísla – parodii muzikálu a trampské písně a zároveň tak posunou děj. Kočkování obou kamarádů zase doprovází údery bubnu – šťouchance se rozdávají jako v cirkuse. Při scéně s kořenářkou Radkou režie přidala dokonce erotický motiv – herečka shodí kabát s obrovitými povislými prsy tlusté stařeny, aby se z ní vyloupla energická “šťabajzna”, která hrdiny obloudí sex-appealem a tak je zdrží po cestě. I v tomto případě je scéna spojena se songem, který rozhýbá celou Radčinu houbovou zahrádku: jedna muchomůrka poslouží Bradovi jako kytara, druhá Vlasovi jako kolotoč se závojem, spuštěným z výtrusnice jak baletní sukýnka. Tohle v komiksu není, s původním Skálou to však docela pěkně koresponduje.

Velké putování Vlase a Brady kombinuje celou řadu technik. Scéna na mírné šikmě má několik horizontů. V zadním se producírují maličtí loutkoví dvojníci postav. Je-li třeba vytvořit iluzi ještě větší vzdálenosti, na obzoru vyrostou “papírové” hory se Zmarlenovým hradem. Scéna koňské a posléze motocyklové honičky v horách je realizována pomocí “vystřihovánek”. Ve předu hrají živí herci a loutka tučňáka Michala v nadživotní velikosti. Iluzi jízdy na člunu v řece napomáhá projekce. V popředí jeviště se také zdržuje přední část těla motýla Škurana, ušitá z šusťákovitého materiálu plněného vzduchem. Někdy se však Škuran vyfukuje víc než by bylo třeba a jeho tělo je tak lehce deformováno. Obecně mám pocit, že daleko lépe vyšla čistá loutkařina než “kombinované” výjevy. Právě ztvárnění motýla Škura může posloužit jako příklad. V nafukovací verzi je příliš velký, takže nemůže létat. Proto ze scény nikdy neuletí, ale pouze vycouvá (zatímco zvukař pustí tlukot křídel). Když se pohybuje coby loutka posunovaná na provázku na horizontu, působí daleko elegantněji. Vyloženě sugestivní je i jeho chycení do podobně animované sítě. Zkrátka některá živá řešení jsou toporná, zatímco v loutkové verzi fungují bezvadně.

Inscenátoři jsou si jistých problémů svého díla vědomi – viděla jsem premiéru a o několik měsíců později přepracovanou reprízu, která podstatně zrychlila původně rozvláčný děj, i když někdy trochu na úkor srozumitelnosti. Režie se musela zbavit momentů, které jsou sice pěkné, pro příběh však zbytné, jako je ples tlustých. Inscenace stále nepůsobí úplně zaběhlým dojmem techniky v dokonalé součinnosti s herci. To se ale jistě postupem času spraví. Své předloze inscenace Velké putování Vlase a Brady rozhodně ostudu nedělá, přesto i v tomto případě platí pravidlo tolika adaptací – lepší je přečíst si knížku.

Kateřina Kolářová

Divadlo Minor, Praha

František Skála, Apolena Vynohradnyková: Velké putování Vlase a Brady

Dramatizace a režie: Apolena Vynohradnyková

Autorská supervize: František Skála

Výprava: František Skála, František A. Skála a Robert Smolík

Hudba: Marek Doubrava a skupina Hm…

Texty písní: František Skála

Dramaturgie: Petra Zámečníková

Projekce: Dáda Němeček

Psáno z premiéry 15. dubna 2007 a reprízy 19. 1. 2008.

Loutkář 1/2008, p. 21–22.