Maďeričová, K. - Adámek, J. - Smolík, R.: Inscenace nemá rámec

Otázka: Jak jste se dali jako lidé dohromady?

Kristina si chtěla zkusit, jestli dokáže něco, co neumí nikdo jiný. Chtěli jsme být tvrdohlaví. A svobodní. Robert chtěl pracovat s Jiřím a Kristinou, ten takhle radikální nebyl. Řekli jsme si, že nemá smysl zkoušet něco takového v kamenných loutkových divadlech. Nebylo by to radostné. Nebylo by to možné. Nebylo by to. Chtěli jsme pokořit otázku, jestli může loutka oloupat banán. Odpověď: viz níže. Chtěli jsme se přestat zabývat tím, proč je loutka na jevišti, že inscenace nemá rámec a komu spadnou do klína autorské honoráře. V zájmu uchování dobrých vztahů v týmu jsme variantu scénáře úplně zrušili. Konečně jsme nemuseli každý den někomu vysvětlovat, že naše inscenace opravdu není příliš experimentální, netradiční a neprodejná.

Inscenace nemá příběh, ale má děj. Totiž: má příběh, ale nemá děj. Co je příběh a co je děj? Příběh na divadle je zlo, říkáme. Zbývá děj.

“Ale pamatujte si už jednou všichni, že se neříká NA divadle, ale V divadle, nehrajeme přece na střeše!” Říká Kristina.

“Proč nehrajeme na střeše?” Udiveně se ptá Jiří.

“Protože tam fouká.” Trpělivě konejší Robert.

Banán rukou loutky neoloupeš. Oloupeš-li, už se ti to podruhé nepodaří. Podaří-li se, jen při rychlé zkoušce před představením. Zapište to do skript pro první ročník KALD. Kristina se naučila něco, co nikdo jiný neumí. Pokusila se taky smířit se s tím, že někdy něco nejde; byla to dost krkolomná cesta. A Jirka byl na ní za svědka.

Kristina není herečka, je to loutkoherečka.

A křičí: “Toto představení není gender!”

Jirka: “Škoda, ve Finsku mají lesbický divadelní festival.”

Robert: “Ale to přece nevadí, to se tak může jen říkat, že je to gender.”

Kristina: “Není to gender a dejte mi s tím už pokoj.”

Robert: “Žena má být u plotny?”

Kristina: “Samozřejmě.”

Robert: “Ty bys chtěla hrát u plotny?”

(…)

Ohlasy diváků / ohlasy naše

Proč je loutka na jevišti? Proč?

Jako cvičení dobré, ale chybí hlubší záměr.

Loutka se pohne, herečka nikoli. Jak je to možné? Neodporuje to všem fyzikálním zákonům?

Herečka si nedělá legraci! Ani z toho, že to neumí s loutkou, ani tak nějak celkově. Nebere se příliš vážně?

V představení je málo humoru. Pár zcizováků navíc by věc možná výrazně posunulo. Ale kam? Možná, že i tu herečku, nejenom tu věc.

Režisér není autorem scénáře? Co ho bude živit?

Jeden ze zásadních pozitivních vjemů je, že je tam ticho… plynoucí čas… tekoucí čas…

Loutkové představení a ticho? To jako že tam nejsou žádné písničky?

Otázka: Kdo vás ve vašem uměleckém a divadelním názoru nejvíce ovlivnil?

Pořád na to nemohu přijít. Tuším, že někdo takový byl. Tuším, jak vypadal. Co měl na mysli. Jaké otázky ve mně vzbuzoval. Jen jedno vím jistě: hluboce se mýlil. Bohužel však nevím, v čem. Stejně jako já. Jako my. Tomuto textu nikdo neporozumí. Tomuto textu LZE rozumět. Nehledejte v něm žádný význam, než který skutečně má. Tento text nemá podtext. Není metaforou. Nelze jej interpretovat. Nelze jej jevištně uchopit. Nelze k němu najít inscenační klíč. Ani napříč žánry.

P. S. Vždycky, když mluvím vážně, lidé si myslí, že si dělám legraci. Vždycky, když si dělám legraci, lidé se domnívají, že mluvím vážně. Toto JE rámec. Neunikli jsme.

Tohle by Kristině v Buchtách nikdy nedovolili. Tohle by si Kristina Na zábradlí nikdy nedovolila. Kristina si děsně dovoluje. Hrát pomalu jsou pro ni muka. Nemá však nízkých latěk. Muka nás všechny vyzdvihují. Ale kam? Ale proč? Otázka zůstává: ale proč? Chtěli jsme utéci otázce, dohnala nás. Je tady všude, všude kolem nás. Představení nemá rámec, život nemá rámec, herečka nemá rámec, české divadlo je v krizi, nekonečno nás přepadává a mate. Amatér. Jak je na tom české loutkové divadlo? My osobně se domníváme, že české loutkové divadlo je na tom strašně špatně. Ale nemyslíme si, že by nějaké jiné české divadlo na tom bylo bůhvíjak. Bůhví proč…

Otázka: Zaznamenávali jste si zkoušky na kameru?

Ano. Občas. Většinou jen jednou nebo dvakrát za zkoušku. Někdy třikrát, když toho bylo hodně. Někdy toho bylo dost. Někdy jsme kameru zapomněli doma. Pak jsme ji zase používali.

Zaznamenejme, že jsme absolvovali týdenní letní soustředění na chalupě v Kuníčku. Kterou jsme si pronajali. Šlo to z vlastní kapsy. Co to dokazuje? Milujeme divadlo? Robert jistě ne. Je radost pracovat o prázdninách. Mohli jsme spolu být o prázdninách. CHTĚLI jsme spolu být o prázdninách.

Kdy člověk přestane být mladý, nadějný a talentovaný? Kdy začne být člověk za zenitem?

Mezi oběma fázemi je tenká, křehká, smysly nepostižitelná hranice, geometrií definovatelná

jako bod – okamžik umělecké plnosti.

Kristina nemá názor. Ale má nápady.

Jirka nemá nápady. Ale má názor.

Robert má obojí. Musíme ho brzdit.

Co bychom chtěli říct na závěr:

Na práci na této inscenaci byla pro nás zásadní otázka loutkovitosti. Ne, loutkovosti… Prostě že se tam hraje s tou loutkou.

Loutkář 6/2007, p. 277.