Loutkar.online

Balogh, Géza: O jednom zajímavém festivalu

V souladu se svým názvem vypadal tentokrát mezinárodní loutkářský festival Spectaculo interesse, pořádaný každé dva roky v Ostravě, skutečně slibně. Vedle opravdových světových hvězd sliboval program řadu významných domácích i zahraničních souborů, osobností a inscenací; kromě představení v divadelních budovách – mimo soutěž – mohli dětští i dospělí diváci zhlédnout ve městě také pouliční průvody, produkce na chůdách či jarmareční představení.

Večernímu slavnostnímu zahájení – kdoví proč – předcházela dvě představení. Krzysztof Rau již inscenoval v několika polských a jednom maďarském loutkovém divadle svou sestavu etud Osm dní stvoření světa (8 dni stworzenia śviata), která přistupuje k první knize Mojžíšově poněkud odlišným způsobem, než je obvyklé. Pán totiž podle této jevištní hry na počátku nestvořil nebe a zemi, nýbrž nejdřív ze všeho stvořil divadlo, jmenovitě scénu, na které je příběh uváděn. Tentokrát musí stvořit štětínské loutkové divadlo Pleciuga (Drbárna) k tomu, aby se mohly konat události následujících sedmi dnů. Inscenace je údajně sérií improvizací vzniklých v průběhu zkoušek; hráči v bílých oděvech, kteří mají – opět kdoví proč – na čelech masky commedie dell´arte, vytvářejí z automobilových duší a gumových trubek živé rostliny, zvířata a lidi. Háček těchto scének postavených na improvizaci je jen v tom, že figury a situace, které vznikají a mění se před našima očima, sestávají z předem vyrobených panelů, které režisér dodává do každého divadla již předem hotové. A vlastně ji nemůžeme hodnotit ani jako skutečné divadelní představení, jelikož známý pedagog představuje produkci v mezích svého mistrovského kurzu, jakožto studii( vynechat?).

Vědeckofantastická pohádka brněnského Loutkového divadla Radost O nezbedné kometě je pouhou záminkou pro uplatnění v dnešní době módních triků počítačové animace. V ledabyle nahozeném příběhu – nedozvíme se, proč vlastně tu poněkud zbrklou kometu, přátelící se s profesorem zkoumajícím vesmír a jeho studenty, pronásleduje zlé ufo – mezi počítačově vytvořenými zázraky univerza se pohybují živí účinkující i trojrozměrné předměty, probleskne zde řada duchaplných nápadů, ale zřídkakdy z nich vzniknou napínavé a vitální momenty.

S lítostí jsem vzal na vědomí, že kvůli nemoci odpadá inscenace Divadla DRAK Carmen 20:07, a byl jsem nesmírně potěšen, že namísto ní mohu znovu vidět skvostnou inscenaci Josefa Krofty Jak si hrají tatínkové. Trpce humorná, moudrá a jiskrná komedie přetéká srdečností, poezií a mužným půvabem. Kaučuková panenka v hlavní roli projde dlouhou cestu, než od nekonečného opakování slova “máma” dospěje k happy endu příběhu, jímž je oslovení “táta”. (Nezapomínejme také na to, že nám roste před očima: příležitostní tatínkové oblékají nahé děťátko a to se vzápětí mění v dospívající dívku. Tak prosté to je.) Chaotické fabulace řemeslníků, kteří se v pohádkové říši zdánlivě nevyznají, jsou ve skutečnosti řízeny křišťálově jasnou logikou a rafinovanou dramaturgií, ve které má své místo příběh Svatého Jiří s drakem stejně tak jako zjevení Zlého jelena. Všední poezie inscenace a humor nejednou hraničící s nonsensem (a bez mrknutí oka tyto hranice překračující) je mimořádně krásným shrnutím Kroftovy divadelní řeči.

Díky náhodě, způsobené změnou programu, se vedle sebe dostaly inscenace Jak si hrají tatínkové a její duchovní sestra, Popelka vídeňského Moki Theater v režii Jakuba Krofty. Inscenace putující scény vedené Stefanem Kulhankem přistupuje ke klasické pohádce se stejným záměrem, jako řada dalších inscenací DRAKu; nejenom vnější znaky poukazují na současnost, pracovnice “krejčovny” jsou opravdoví dnešní lidé, stejně tak jako svářeči či zámečníci Tatínků. Znovu tvarují pohádku skrze filtr současných pocitů. Platnost záměru závisí na tom, nakolik jsou schopni upřímně prožívat podmínky diktované hrou. Představitelka titulní role dokázala i při děkovačce zůstat Popelkou: růži, kterou obvykle dostávají herci na festivalech, přijalo totéž děvčátko, které v předchozích padesáti minutách oživilo příběh chudé siroty.

K méně zajímavým událostem festivalu můžeme zařadit zdlouhavou, didaktickou a přehrávanou pohádku banskobystrické Márii Šamajové Anička Růžička a Tonko Modřinka nebo s úctyhodnou ambicí předvedené zpracování laponské lidové pohádky LAPOhádky tedy Ledové techno souboru DNO z Hradce Králové, které z nadšení účinkujících předalo divákům pouze exotiku látky. Příběhy se rozpadají na kousky a vyúsťují v nudu, pouze výkon dvou talentovaných muzikantů, kapely DNA, nám dokázal citověji přiblížit počítačově ztvárněné příběhy a pověry.

Mezi zajímavosti těžko zařadit i účinkování Starého divadla z Nitry. Loutková divadla často a s oblibou zpracovávají pohádku Josefa Čapka O pejskovi a kočičce. V režii Ondreje Spišáka tentokrát ztvárňují příběh tři živí protagonisté; o nejstarším z mužů se brzy dozvíme, že je to sám autor. Což má jediný důsledek, a sice, že se spolu se svými mladšími partnery pokusí zahrát titulní pohádku. Pejska “zosobňuje” čepice na hlavě chlapce, obdobně jako kočičku pokrývka hlavy dívky. Takováto “humanizace” hlavních postav připravuje hru o její pravý smysl, vždyť Čapkovi hrdinové se snaží napodobovat lidi. Ale jejich snaha je marná, nešikovnými packami nedokážou vykonávat lidskou činnost. Neméně trapnou hodinu a půl jsme museli strávit díky katovickému divadlu Ateneum, které uvedlo jevištní verzi románu pro mládež Jerzyho Ludwika Ferdinand Nádherný(Ferdynand Wspaniały). Oblíbená kniha pohádek zdánlivě přímo volá po loutkovém zpracování, vždyť jejím hlavním hrdinou je pes, který se ve snu promění v člověka. Z chůze po dvou nohou vzniká řada komických situací v hotelu, v restauraci a dalších místech společenského života. Inscenace však postrádá jakoukoliv invenci; téměř jakoby povinně shromažďuje všechny šablony zdánlivě nezbytné pro hudební divadlo, zatímco beztak zdlouhavě klopýtající příběh neustále přerušují vložená čísla, která jsou jen shlukem hudebních klišé.

Nějak se mi nepodařilo rozluštit, jakým cílem byl veden režisér Václav Klemens, když s velkou péčí a obezřetností, s pomocí loutek a masek zinscenoval na hostitelské ostravské scéně hudební frašku Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Složité vrstvení herců v maskách, pomocí loutek zdvojených postav i hrdinů objevujících se ve své přirozené lidské podobě se obtížně vyjasňuje a vyvolává řadu otázek, zatímco překombinovaný děj znesnadňuje pochopení barvitého příběhu. Nejhezčím momentem inscenace je ten, kdy zazní Kde domov můj. Tato píseň se svou umírněnou citovostí osamostatňuje od hry-příběhu a stává se symbolem národního cítění, zároveň ale zůstává i její organickou součástí.

Ani trochu jsem nelitoval, že jsem byl nucen i počtvrté zhlédnout Tři mušketýry plzeňského divadla Alfa. Pokaždé objevuji v inscenaci další a další nádherné detaily, které dřív unikaly mé pozornosti, a velice si užívám lehkosti důsledně promyšlené a precizně vypracované podívané i dodržování přísných pravidel hry.

Moji vlasteneckou hrdost potěšilo přijetí dvou maďarských produkcí a bravurního pouličního představení na chůdách skupiny Maskarás. Sociocharitativní hra Punchovy Vánoce (Punchék karácsonya), nepostrádající drsnost své britské příbuzné, umisťuje děj do současnosti a nechává vyznít rozpor mezi atmosférou svátků míru a lásky s věčným hašteřením Punche a Judy. Inscenace loutkového divadla Ciróka z Kecskemétu Příběh děvčátka v modrém (A kékruhás kislány története) je hra s výtvarným uměním, o výtvarném umění. S doprovodem lidských hlasů a rytmů “vypráví” bez jediného slova o tom, co je to obraz, co všechno skrývá a co pozornému divákovi prozrazuje výtvarné dílo.

Stálými hosty Spectacula interesse jsou inscenace brněnských hluchoněmých studentů. Tentokrát uvedli pohádkovou sestavu pro neslyšící děti pod názvem Bajky a sny podle jednoho z učení Starého zákona, podle nějž “Všechno má svůj stanovený čas a čas má i každá vůle pod nebesy” (Kniha kazatele, 3) Dříve pro mě produkce Zoji Mikotové znamenaly mimořádný zážitek, nechaly mě nahlédnout do zvláštního světa. Její herci mě dokázali oslovit, protože stáli před publikem jako rovnocenní partneři. Tentokrát se jednotlivé epizody zdlouhavě táhly, dětské i dospělé publikum zůstávalo nezúčastněným pozorovatelem. Podobně nedotčený jsem zůstal i při zhlédnutí záhadné a tajuplné monotónní hry Ofera Amrama z Tel Avivu, kterou se dvěma partnery předvedl pod názvem Příběh osamělého muže. Svou osamělost se zpočátku snaží mírnit s pomocí poměrně nešikovně zkonstruované ženské figury v životní velikosti, ale když se jím vysněná přitažlivá mladá žena skutečně objeví v jeho pokoji, všechny jeho dřívější úmysly se obrátí naruby. Situaci dále komplikuje přítomnost třetí postavy (sluha? představitel nějaké vůle? samotný Stvořitel?), která na konci příběhu zaujme místo hlavního hrdiny. Publikum přijalo představení s ovacemi náležícími efektnímu blufu.

Skutečným divadelním zážitkem byla s velkým talentem a přesvědčením inscenovaná hra pro dvě postavy Dávno, dávno již tomu Moravského divadla Olomouc. Monodrama, sloužící jako základ inscenace, napsal v 70. letech František Pavlíček pro bytové divadlo Vlasty Chramostové. Divák je tím pádem ohromen hned třikrát: prociťuje strastiplný život velké české spisovatelky Boženy Němcové, osud zakázaného autora a herečky vyhnané z jeviště zároveň; všichni tři jsou neoblomní a odhodlaní, neschopni kompromisu. Režisér Roman Groszman podtrhuje dvojakost doby této dokumentární hry pomocí písniček 70. let. Ivana Plíhalová je vynikající herečka: za jejím sugestivním ztvárněním postavy Němcové vytušíme i potlačené hrdinství jiné temné doby. A Miroslav Ondra se ukázal být nejenom pokorným partnerem, ale jako hudebník i spolehlivým spoluhráčem.

Inscenace 100 Shakespeare souboru Pia Fraus ze Sao Paula je působivou podívanou, zkomponovanou i když ne ze sta, ale z devíti Shakespearových dramat: Hamlet, Kupec benátský, Romeo a Julie, Macbeth, Othello, Sen noci svatojánské, Král Lear, Richard III. a Titus Andronicus. Epizody celebrované třemi herci a jednou herečkou s pomocí působivých loutek nejrůznějších typů a masek, s výborným smyslem pro humor a množstvím ironie, oživují typické konflikty nejznámějších Shakespearových hrdinů. Ani je nenapadne nořit se do autorových mistrovských děl; zahuštěno do stereotypů vidíme, jak ztrácí hlavu Hamlet, dožaduje se svého masa Shylock, končí se životem Julie, škrtí svou domněle nevěrnou ženu Othello, duchové pronásledují Macbetha a páchá své krvavé činy hlavní hrdina hororového dramatu Titus Anndronicus. Výborně se bavíme a po představení s klidným srdcem konstatujeme, že Shakespeare vydrží všechno.

Skutečné hvězdy festivalu předvedly autorské loutkové divadlo. Což nezbytně neznamená, že všech úkolů se zhošťují sami, protože nejvýznamnější a nejmarkantnější Neville Tranter například přizval do své hry pro jednu postavu spisovatele a režiséra, on sám se na produkci podílí pouze jako výtvarník loutek a herec, přesto je každé jeho dílo osobní výpovědí, odrazem jeho specifického vidění světa. Nyní uvedený Vampýr předvádí řadu předností z dřívějších inscenací; i tentokrát dokáže neuvěřitelně intenzivně být loutkovým protagonistům partnerem. On sám mizí, stává se neviditelným, když si to situace žádá. Je schopen se zněkolikanásobit, současně představovat dva tři charaktery. V bizarním a schizoidním zobrazování lidí pokračuje ve stopách svých předků, cirkusových a jarmarečních kejklířů a břichomluvců. A nikdy nehledá formální prostředky, vždy předvádí komppexní charakter a záměry všech přítomných postav. Nepochybně je jednou z největších osobností loutkářského umění naší doby.

Eduardo de Paiva Souza kráčí z mnoha hledisek stejnou cestou, co se týče hry s loutkami, uvažuje podobně. Své hry si píše sám, režijních úkolů se ujímá Paul Selwyn Norton. Po revelativním ostravském vystoupení před dvěma roky teď jakoby představoval protiklad své hry Anděl: Jitřenka promlouvá o té druhé možnosti, kdy se bytost, kterou stvořila, objevuje v dokonalé podobě ďábla. Paiva je tanečník a loutkoherec. Tanečník Paiva propůjčuje oživlým loutkám své nohy, loutkoherec pak své ruce. Narozdíl od Trantera se spojuje se svou loutkou ve zvláštním pohlavním aktu, roztává v ní, oba společně vytvářejí jednu bytost. V tomto exotickém vztahu se ztrácejí pohlaví, pohyby jsou tu mužné, tu nabývají měkké, femininí povahy. V některých okamžicích jakoby poznáváme pohyby Michaela Jacksona, konec příběhu zas jakoby evokuje zakončení Godardova filmu Bláznivý Petříček: satana přebývajícího v nás se zbavíme jedině tak, že se vyhodíme do vzduchu.

Souza se na Spectaculu představil i s další svojí inscenací, kterou vytvořil v loutkovém divadle v Białystoku pod titulem Fasáda. Ta ve všech ohledech splňuje kritéria autorského divadla: s pomocí Paula Selwyna Nortona realizuje v rámci workshopu své vlastní téma; v inscenaci vzniklé za pomoci velkého aparátu se zhostil role režiséra, výtvarníka loutek i jednoho z herců. Ale úlomky metaforického příběhu představujícího nejrůznější lidské emoce se nedokázaly spojit v jedinou vizi, osudy obyvatel a návštěvníků starého penzionu zůstávají sérií zdlouhavých etud.

Colette Garrigan je v jedné osobě autorkou, režisérkou i interpretkou monodramatu Spící krásavice. Sympatická mladá dáma se zpočátku na jevišti jeví jako nesmělá a zdrženlivá, ale brzy se ukáže, že se v ní pnou obrovské dramatické emoce. Její hrdinka, “Kněžna”, přichází na svět v některém z anglických velkoměst, snad právě v Liverpoolu, a rychle se naučí, jak zůstat naživu. Projde zkouškami, které číhají na dospívající dívku z předměstí: život galerky, drogy, ztráta životního partnera. S pomocí své fantazie přetváří pohádku o Šípkové Růžence k obrazu svému. Epizody ze svého života předvádí vsedě za bíle prostřeným stolem, za pomoci různých předmětů. Nejkrásnějšími momenty příběhu, prozrazujícího vliv sociálně citlivých filmů Kennetha Loache (Pohledy a úsměvy, 1981, Rodná vlast, 1986, Pršící kameny, 1992, Sluníčko sedmitečné, 1994), jsou scény s obyčejnými kuchyňskými předměty. Vrcholem inscenace je skličující vize velkoměsta, vyrůstající z obrovských stínů vidliček.

Největším zážitkem festivalu přesto byl počin hostitelského ostravského divadla, který na základě senzace posledních let – Deniku Ostravaka – s pomocí dramaturgyně Hermíny Motýlové vytvořili Marek Pivovarov a režisér Radovan Lipus. Šestisvazkový internetový deník neznámého bloggera svou zvláštní groteskností proměňuje město někdejších uhelných dolů ve ztracený ráj vzpomínek, v Macondo Garcíi Marquéze. Inscenace v nás vyvolává smích i pláč zároveň. Její sebeironie a humor nám najednou připomínají Haška, raná díla Miloše Formana Černý Petr a Hoří, má panenko nebo Papouškovy filmy o Homolkových. V jediné kapce dokáže zobrazit moře, Ostravu, Česko a celou tu středoevropskou špeluňku, ve které tu spolu žijeme, milujeme, milujeme se, nenávidíme a domníváme se, že jsme mnohem, mnohem menší, než ve skutečnosti jsme. Zážitek byl navíc ozvláštněn tím, že díky organizátorům festivalu jsme mohli jevištní verzi textů Ostravaka Ostravského vidět v jejich původním dějišti, mezi mrtvými hunty a opuštěnými štolami v jednom ze skladů důlního muzea. V divadle, ve kterém jsou loutky vyrobeny z počítačových kláves a plechovek od piva, kde nám odborníci na bezpečnost práce pomáhali se orientovat, abychom se ve svých mizerných životech občas nechali unášet nespoutaným smíchem.

Loutkář 6/2007, p. 262–263.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.