Tománek, Alois: Ruská loutková mystika na Smíchově

Na jevišti otevírají velká dřevěná vrata pohled do klaustrofobního prostoru zapomenutého kostela vystavěného perspektivně z dřevěných dekorací ve tvaru dozadu se sbíhající chodby. Švandovo divadlo na Smíchově, středa 7. listopadu 2007. Velké loutkové divadlo z Petrohradu (Bolšoj teatr kukol) uvádí v rámci Petěrburské divadelní sezóny v Praze scénickou kompozici na motivy Gogolovy povídky “Vij”. V publiku bys našince stěží pohledal, diváky jsou z devadesáti procent především ruští krajani žijící v Praze.

Z jeviště se začíná valit kouř (toho bude ještě během celé produkce hodně) a za podpory řady světelných a zvukových efektů, kterých bude taky řada a dobrých, se z podlahy scény vynořují postavy prologu představení – tři čerti: “Průvodce”, “Kancelista” a “Práskač”. Jsou to herci v maskách. Zabydlují prostor jakési černé díry pro zbloudilé duše.

Autor adaptace Ruslan Kudašov sice hovoří v programu o “jevištním průzkumu podstaty strachu”, ale je to spíše boj o lidskou duši, čímž zůstává věrný předloze – Gogolově textu “Vij” psaném již ve stavu autorova pokročilého šílenství. Tato fantasmagorická povídka vypráví příběh studenta filosofa a bohoslovce Chromy Bruta, bohéma, který vede nerovný boj se zlem a s vlastními chorobnými představami. V inscenaci je jediným hercem bez masky. Svět zla je svěřen loutkovému partu využívajícímu nejrůznějších technik. K tomu je nutné připsat i skvělý scénický plán. Jsou to nejen výše uvedená vrata, která prostor otevírají a zavírají, ale i práce s proměnlivou hloubkou prostoru. Stěny z prken pomalované jakoby zašlými obrazy svatých jsou uspořádány jako žaluzie, umožňují z boku “iluzivní” vsouvání dekoračních prvků, loutek nebo jejich částí, a tak se může dokonce v některých okamžicích personifikovat celý objekt na vše obklopující zlo. Scénografie patří určitě k těm největším pozitivům inscenace. I když v detailech lze s konkrétním řešením některých masek a loutek nesouhlasit (možná pro jejich někdy až příliš realistické pojetí), celková maškaráda “zlých sil” je výtvarně emotivní, uhrančivá a vytváří dokonalou atmosféru. Zdůrazňuji, že výtvarně. Problémem inscenace je zvládnutí vlastního hraní se zvolenou obrovskou škálou loutkářských technik. Hra v masce je bezradná, herci nenachází odpovídající stylizaci a ještě markantnější je to při setkáních s “živým” herectvím nemaskovaného hlavního hrdiny. Navíc scénář slovy nešetří, a tak je mnoho dialogů naplněno jenom slovně a masky vytvářejí pouhou efektní kompozici bez jakékoliv dramatické síly.

A jak je to nakonec s hlavním hrdinou Chrumem Brutem? Jeho duševní rozpoložení, závěry a modlitbu nechává Gogol na čtenáři, inscenátoři na divácích.

Tato povídka od ruského klasika plná mystiky, nadpřirozených bytostí, děsivé až hororovité atmosféry, byla právě pro svou otevřenost výzvou pro řadu jevištních zpracování i u nás (např. divadelní uskupení Toto), v 60. letech minulého století byla dokonce dvakrát zfilmována. Velké loutkové divadlo z Petrohradu touto inscenací navazuje na úspěšnou éru Viktora Borisoviče Sudáruškina v 60. a 70. letech (pamětníci vzpomenou jeho inscenaci Osudů dobrého vojáka Švejka). Tento tenkrát třicetiletý umělec, žák Sergeje Obrazcova, se brzy odklonil od poetiky svého učitele a odešel do Leningradu. Jeho působení v leningradském divadle bylo velice úspěšné a s jeho inscenacemi se setkali i diváci v řadě zemí mimo Sovětský svaz. Samo divadlo bylo založeno už v roce 1931. Za zmínku stojí i to, že od roku 1954 hraje pravidelně pro dospělé. V divadle se za to období vystřídala celá řada předních loutkářských tvůrců jako např. M. Koroljev, I. Korotkov a další.

Ruské loutkové divadlo je v povědomí českého diváka svázáno s vystoupeními Ústředního loutkového divadla Sergeje Obrazcova z Moskvy, ale i to už je pár let (naposledy hrál Obrazcov v Divadle na Vinohradech svého brilantního Dona Juana). Modernější a zajímavější byly pro nás už tehdy produkce z jiných republik bývalého Sovětského svazu – Litvy, Gruzie atd.

Petrohradší přivezli něco od našich představ o ruském loutkářství diametrálně odlišného, zato podle mne modernějšího a bližšího našemu vnímání divadla.

Alois Tománek

Nikolaj Vasiljevič Gogol – Ruslan Kudašov: Vij

Režie: Ruslan Kudašov

Výtvarníci: Alevtina Torik, Andrej Zaporožskij

Světlo: Gleb Filštinskij

Hudba: Vladimir Byčkovskij

Choreografie Irina Lachovskaja

Premiéra: 25. 10. 2005 v Petěrburgu

Psáno z reprízy 7. listopadu 2007 ve Švandově divadle.

Loutkář 6/2007, p. 255.