Štáchová, Helena: Vzpomínka Heleny Štáchové

Je příznačné, že mými nejlepšími učiteli byli ti, co mne neučili, ale od kterých jsem se učila já. Zprvu to byli rodiče, kteří mi bez poučování, jen vlastním příkladem, předali trvalý vzorec chování a způsobu života. A já měla to štěstí, že jsem vyrůstala v rodině vzdělaných, kulturních intelektuálů.

V průběhu dalších let mi osud umožnil setkat se s dalšími lidmi, kteří mě v mnohém ovlivnili. Na prvním místě musím jmenovat svého životního a profesního partnera, se kterým jsem měla tu čest pobývat celých třicet let. Životní i profesní škola, kterou mi dal, byla tím nejcennějším.

Miloš Kirschner se nikdy nepasoval do role učitele. Měl tolik vlastních starostí i zájmů, že zbytečně neplýval energií na lidi, kteří ho z nezajímali. Pokud si jich z nějakého důvodu všimnout musel, pak se k nim choval korektně, ba dokonce s jistou mírou laskavé shovívavosti. Jestliže však měl pocit, že objekt jeho zájmu je perspektivní, pak k němu byl občas až brutálně otevřený. O jeho výchově šokem bych mohla vyprávět své. Co jsem si v době hereckých začátků musela vyslechnout! Miloš se mnou měl své divadelní plány a proto mi věnoval pozornost. Nutil mne ke stálému dovzdělávání. Tak, jak to on dělal celý život. Zaskakoval mě dotazy z nejrozličnějších oborů. Běda, když jsem se nechytla! Doháněla jsem tedy samostudiem, co se dalo. Tehdy ještě nedávno uložené znalosti pomaturitní i vysokoškolské mi byly k ničemu. Jemu jsem stačit nemohla. A co teprve když došlo na hlavní důvody našeho společného zájmu – na divadlo, herectví a herecké řemeslo! Můj guru nesnášel hereckou šarži, patos, nepravdivost. Tu trestal nekompromisně. Nikdy se mi nepodařilo jej obelstít. Jakoukoliv faleš v projevu okamžitě odhalil. Chválil málo, ale zato to štěstí, když se mi od něj nějakého ocenění dostalo! Miloš chápal, že mám na omyly ještě stále nárok, ale věděl, že takto docílí co nejrychlejšího zlepšení. Kolikrát se mi stalo, že jsem měla pozvané na večerní představení hosty, na kterých mi obzvláště záleželo. Hrála jsem “jak o život” a domnívala jsem se, že se mi nadmíru vedlo. “Příště uber, netlač na pilu a raději hraj,” ucedil můj šéf. Zdálo se mi to nespravedlivé. Až později jsem mu dala za pravdu. Miloš dobře věděl, o čem mluví. Vyprávěl mi kupříkladu, jak v době svých začátků byl spolu s panem profesorem Skupou pozván na natáčení gramofonové desky. Nejdříve točil Skupa. Unaveně, komorně, zdánlivě bez velkého nasazení. Pak přišel na řadu Miloš. Těšil se jak předvede svůj mladistvý elán a dal do toho, jak se říká, všechno. Když poté poslouchal výsledek, byl otřesený – Skupův Spejbl s Hurvínkem předváděli zralý herecký koncert. Zato jeho projev byl jen ukřičený, bez změny rytmu, podtextů a vnitřní pravdy. Tehdy pochopil mnohé a o všechno, co uměl, se se mnou později rozdělil. Jeho herectví bylo zakrátko nedostižné. S intelektuální nadsázkou, vypointovanými vtipy. Skvěle ovládal umění herecké pausy. Krom toho měl ojedinělý improvizační talent. Na jeho lekce se zapomenout nedá. Čerpám z nich dodnes.

I když je to již jedenáct let, co nás opustil, tak ve chvílích, kdy jsem nucena vyřešit nějakou složitou situaci se v duchu ptám, jak by asi jednal, nebo zda by byl spokojen s mým způsobem řešení. Stejně kompetentně působil i na své okolí. Myslím, že by potvrdili všichni, kdo se s ním setkali, že šířil kolem sebe, aniž by o to jakkoliv usiloval, autoritativní auru.

Respekt, který všeobecně vzbuzoval, pramenil z jeho mimořádné, vskutku renesanční osobnosti. Poštěstilo se mi, že jsem se seznámila jak u nás, tak ve světě, s mnoha kulturními, politickými i vědeckými osobnostmi. Až na pár výjimek byli soustředěni výhradně na svůj obor. U Miloše však byl obdivuhodný záběr jeho znalostí a šíře jeho talentu, spojená s humorem a morální autoritou i velkým hereckým talentem. To byl vskutku ojedinělý mix.

Kdyby se jeho životní cesty ubíraly jiným směrem, totiž tím, který si on sám pro sebe vytýčil, byl by z něj dozajista báječný, úspěšný právník. Jeho schopnosti jej k tomu předurčovaly. Měl mimořádnou paměť, široké jazykové vybavení, logickou mysl, encyklopedické znalosti a jeho výmluvnost i rétorika byly bez chyby.

Osud si však pro něj vybral jinou života dráhu. Těsně před dokončením studia mezinárodního práva na Univerzitě Karlově byl v 50. letech za protirežimní odboj vyloučen ze školy a odsouzen. Lavici posluchárny vyměnil za lavici ve vězení. Po skončení trestu musel na vojnu. Zakládal hned v první vlně tábor pro PTP, což byla trestní jednotka, později proslavená jako Černí baroni. Baroni proto, že v trestních oddílech byla mezi zloději, vrahy a politickými vězni i šlechta. Pro budoucího herce a autora pak úžasná životní škola. Kolik lidských typů, nejrozličnějších charakterů zde mohl člověk načerpat do zásobárny herecké paměti! A těch prostředí co Miloš poznal! Jednou si chtěl udělat statistiku kolik profesí musel zvládnout a nedopočítal se. Pochopitelně mezi nimi chybělo jakékoliv zaměstnání, které mělo co do činění s intelektem a vzděláním. Zato nechyběly třeba doly, cihelny atd.

Vyhráno nebylo ani tehdy, když si odpykal vězení i vojnu. O návratu ke studiu, či k nějaké důstojnější práci, si mohl nechat jen zdát. V nouzi nejvyšší si připomněl příhodu z dávno minulých let, kdy z donucení musel od dětství účinkovat v libeňském loutkovém divadle, které vedl jeho otec, nadšený amatér. Jednou, když divadélko navštívil Josef Skupa, pochlubil se Milošův otec talentem svého syna. Pan profesor ocenil šikovného chlapce slovy: “Ty se mi líbíš. Já bych ti to divadlo hned předal, ale ono už není moje, ono je družstevní.”

Můj muž se tedy rozhodl, že těchto slov, pronesených v žertu, využije a šel se panu Skupovi představit a požádat jej o práci. A ten si na něj kupodivu i po letech vzpomněl a chtěl jej přijmout.

“Doly volají, doly čekají, Skupa ať si dělá divadlo s mrzáky a se ženskejma,” pravila soudružka na pracáku a žádost roztrhala. Tehdy rozhodl Skupův kredit Národního umělce a Milošovo angažmá si prosadil. Jistě v té době netušil, že se tím postaral o svoji dosavadní nesmrtelnost a o další život postav Spejbla a Hurvínka, které miloval. Jeho nástupce jim otevřel dveře do světa a získal naší zemi renomé, o jakém se do té doby loutkovému divadlu ani nesnilo.

Už v roce 1952 začal, zprvu anonymně, na Skupovo jméno, interpretovat obě titulní role. V roce 1956 ho jmenoval Josef Skupa veřejnou listinou svým nástupcem a pokračovatelem. Kirschner na tradici sice navázal, ale pokračoval v ní s novými podobami jevištními, tematickými a interpretačními. Ve svých slavných předscénách, hraných ve večerních představeních, zavedl jako první loutkové divadlo na jeviště “živáčky” coby rovnocenné partnery loutek. Inspirován kouzelnickými vystoupeními v pařížských kabaretech přivezl začátkem 60. let spolu se svými kolegy černé divadlo. Na loutkovém divadle použil též poprvé živý orchestr (viz báječný “SH Q”) atd. Původně lidový humor postav Spejbla a Hurvínka proměnil svým intelektem. Dva poplety přeměnil na “mluvčí ulice”. Zajímal se o generační a společenské otázky, řešil problémy politiky, charakteru, morálky, lásky i postoje individua ke společnosti a absurditám života. Zasloužil se tak o to, aby se Spejbl s Hurvínkem vyvíjeli spolu s dobou a nestali se pouhými muzeálními exponáty. Nejen že vedl divadlo, ale byl činný i autorsky. Role Spejbla s Hurvínkem hrál 44 let. Tedy o 14 let déle než první interpret prof. J. Skupa. Na rozdíl od něj otevřel divadlu hranice a zajistil mu světovou proslulost. Hrál vždy jazykem té země, kde divadlo hostovalo. Spejbl s Hurvínkem tak za jeho éry promluvili v osmnácti jazycích. Navštívil s nimi 30 zemí čtyř kontinentů.

V Japonsku dostal vítězný pohár za zásluhy o rozvoj loutkového divadla. Byl jmenován čestným členem amerických loutkářů a je uváděn ve světových encyklopediích “Who´s Who in the World”. Napsal nesčetně odborných článků, scénářů a divadelních her. Vystupoval v televizi, rozhlase a filmech nejen u nás, ale i v zahraničí. Natočil spousty gramofonových desek. Jen u vydavatelství Supraphon získal kupříkladu zlatou desku za 250 000 kusů desek v cizojazyčné verzi, prodaných v zahraničí, což je v mluveném slově světový unikát! Další zlatou desku dostal za milion desek prodaných u nás a posléze v roce 1996 získal desku platinovou, za 1 200 000 kusů MC a CD prodaných do roku 1996. Tím však tento výčet zdaleka nekončí. Takřka ročně k nim přibývají další zlatá i platinová ocenění za prodej reedičních CD, vydávaných po jeho smrti.

Miloš se ještě za svého života postaral o dalšího interpreta titulních postav Martina Kláska a zajistil divadlu okruh tvůrců, kteří se starají o to, aby Spejbl s Hurvínkem mohli těšit další generace diváků.

Předal také svoji lásku k loutkovému divadlu, kterou v sobě nakonec objevil, svým dvěma dětem. I když obě naše ratolesti zprvu zvolily vlastní cestu. Denisa, která vystudovala kulturologii na FF UK, se stala autorkou divadla i jeho dramaturgyní a Miloš (absolvent FAMU) má na svém kontě výtvarný podíl na několika inscenacích Divadla S+H, ilustroval dvě knihy se Spejblem a Hurvínkem a je spoluautorem dvou her. Myslím, že měl Miloš radost, že se tyto jeho dvě děti starají o ty dvě dřevěné, adoptivní, kterým věnoval takový kus života a jejichž blaho mu tolik leželo na srdci.

Loutkář 5/2007, p. 223–224.