Loutkar.online

Tichý, Zdeněk A.: Loutkáři putující mezi kaší a mungem

Loutkáři putující mezi kaší a mungem

Poznámky psané na okraj festivalu Mateřinka 2007

Mateřinka čili Festival profesionálních loutkových divadel s inscenacemi pro děti předškolního věku má za sebou 19. ročník. Pořadatelé letos do zavedené festivalové struktury přidali pár novinek nasměrovaných do struktury rozdílených cen, atmosféra měla kosmopolitní přídech díky přítomnosti delegátů UNIMA z různých koutů světa a rodinka Kalfusových létacích slonů se zase o něco rozrostla. Porota rozdělila pár cen, loutkáři se rozjeli na prázdniny nebo na své letní štace a… A pomalu již je na čase, aby v Liberci plánovali, jak se připraví na Mateřinku jubilejní, dvacátou. Někomu se to může zdát předčasné, ale pokud by se měl využít potenciál tohoto festivalu, pak je třeba začít s mnohem větším předstihem než obvykle. Ale po pořádku – zatím jsme u ročníku 2007.

Tak tedy – v soutěžní části letošního programu se představilo 11 inscenací a porota rozdělila největší porci festivalových vavřínů mezi dvě z nich. Loutkářskou klasiku – ať jde o dramaturgickou volbu nebo o samotné inscenační provedení – nejzdařileji reprezentovalo domácí Naivní divadlo s inscenací Hrnečku vař! aneb Dvě pohádky o hrnečku v režii Michaely Homolové. Text Víta Peřiny vtipně rozvíjí (ovšem neobrací za každou cenu naruby) tradiční pohádkový příběh a motiv kouzelného hrnečku si z něj vypůjčil i do druhé části o napravení líného Honzy. Ta sice vypadá trochu jako apendix pořízený za účelem natažení délky představení, ale součástí divadla je koneckonců i pragmatické rozhodování. Především však tohle pohádkové zdvojení nepůsobí ve výsledku nijak křečovitě. Helena Fantlová a Jan Hrubec navíc předvedli špičkové loutkoherecké výkony, k nimž patří stejně tak precizní animace drobných loutek (manekýnů) jako přirozenost při ztvárnění různých postav a postaviček, kdy není třeba si vypomáhat laciným pitvořením. Nemluvě o schopnosti spontánního vypravěčství (nikoliv hraní role vypravěče), díky němuž oba herci navazují kontakt s publikem.

Jedním z největších konkurentů, které na letošní Mateřince Naivní divadlo mělo, byl opět liberecký soubor. Pohádku Ivy Peřinové Janek a kouzelná fazole režírovala rovněž Michaela Homolová a podobná slova chvály jako jejich výše zmínění kolegové si zaslouží i kvarteto účinkující v této inscenaci: Karolína Nižníková, Jana Vyšohlídová, Tomáš Bělohlávek a Filip Homola. Režisérka, která tentokrát pracovala převážně s marionetami, se mohla opět opřít o kvalitní (a rovněž původní!) text. Naivní divadlo zkrátka potvrdilo, že se nezpronevěřilo pověsti scény, která ctí loutkářské řemeslo a zároveň může těžit z vlastního autorského zázemí.

Porotě ovšem výrazně zamíchal s pomyslnými kartami se jmény adeptů na festivalové ceny závěrečný den Mateřinky, kdy vystoupilo Divadlo Minor s adaptací Kiplingovy povídky nazvanou Z knihy džunglí. Režisér Jiří Adámek ve své inscenaci připomněl, že i nejmenší diváky je možné vtáhnout přímo jako partnery do hry a že se mohou i oni stát účastníky divadelního představení, které se děje kolem nich, nikoliv kdesi daleko před nimi. Před začátkem je publikum rozděleno do pěti malých skupinek, které se usadí na polštáře kolem zvláštních stolků s lampičkami. Tady jsou klíčové scény z napínavého příběhu malého statečného munga, který svede boj s krvelačnými hady, demonstrovány ve zvláštních krabicích evokujících sbírky přírodopisného kabinetu. Nejde ovšem o pouhé statické exponáty, jsou v nich zabudovány dynamické prvky a herci je tak divákům nejen předvádějí a komentují, ale navíc je i scénograficky rozhýbávají. Samotný text je přitom redukován na minimum – řekne se jen to nezbytné a podstatnější je způsob, jakým se účinkující vyjadřují. Adámek, ve spolupráci s Janem Matáskem, z nich sestavil vokální těleso, které komunikuje “voicebandovým” způsobem, slova rytmicky opakuje, expresivně vyráží, šeptá i křičí… Zdůrazňuje se tak exotické a tajemné prostředí džungle v daleké Indii, kde se příběh odehrává. Přitom se ale naprosto samozřejmě s inscenací prolne i naučný epilog, kdy si účinkující s dětským publikem vyprávějí o jejich čerstvých zážitcích se zvláštním zvířátkem jménem mungo. Mezi tituly Hrnečku vař! aneb Dvě pohádky o hrnečku a Z knihy džunglí tak porota rozdělila nejen čtyři ze šesti individuálních cen, ale i dvě čestná uznání za nejlepší inscenace v kategorie pro děti 3–5 let a 5–7 let.

Se dvěma tituly, stejně jako domácí soubor, se v Liberci prezentovalo také královéhradecké Divadlo DRAK. Jiří Vyšohlíd představil vlastní autorskou variaci na Urbánovu hru Bleděmodrý Petr, kterou nazval Štěně nebo špenát, a Josef Krofta uvedl hudební inscenaci Ententýky založenou na řetězení lidových písniček a říkadel. Podstatně lépe dopadla dobrodružství malého psíka, který kvůli svému zelenému zabarvení dlouho nemůže najít nikoho blízkého. Vyšohlíd nabídl přehledně uspořádaný příběh v tradičním provedení, který malým divákům přináší v zábavném balení zprávu o tom, jak jsou v životě důležité tolerance a přátelství. Titulní postavě se Jana Bílková oddala se štěněcí hravostí a spontánností, kterou prokládá dojemně psími smutky. Scénu pojednal Marek Zákostelecký jako stavebnici, decentně doplněnou projekcí, jejíž přeskládáním se rychle proměňuje místo děje. Styl inscenace pak výrazně spoluutváří hudba Jiřího Vyšohlída, která není pouhým sledem písniček, ale navíc zvýrazňuje charaktery postav či atmosféru situací.

Zcela jinak a jako velký dramaturgicko-režijní omyl však vyznělo použití hudby v inscenaci Ententýky. Josef Krofta si podobný princip práce s lidovými písničkami vyzkoušel již v Perníkové chaloupce. Jenže tam hudební složka korespondovala s rámcem použitým pro inscenaci a samotný pohádkový příběh zůstal dominantní. Tentokrát však je výchozí situace – rodiče, kteří čekají narození potomka a dostavění domu – pouhou záminkou k tomu, aby se na jevišti co nejvíc zpívalo. A v tom je kámen úrazu – Petra Cicáková, Václav Poul a Zdeněk Tesař nemají v tomhle pseudopříběhu co hrát, a tak se jen posouvají od jednoho hudebního čísla ke druhému. Zatímco v televizi trvá pořad Zpívánky, založený na podobném principu, pouhých pět minut, Ententýky jsou natahované na dobu desetkrát delší. Tentokrát se zcela vytratila “dračí” síla, která spočívá ve schopnosti nastolit jasně čitelný řád inscenace a vytvořit svébytný divadelní jazyk, kterým bude komunikovat.

Mezi oceněnými inscenacemi se ocitla ještě pohádka O Budulínkovi v provedení kladenského Divadla Lampion, respektive Neposlušná kůzlátka Buchet a loutek – na obou totiž pracovala Barbora Čechová, která získala cenu za scénografii. Oba tituly ostatně vycházejí i z příbuzného přístupu inscenátorů ke zvolené látce – tj. ze snahy přenést tradiční pohádku do současnosti. (Nejde přitom o nic nového ani ojedinělého – kupříkladu Vít Peřina ve Dvou pohádkách o hrnečku akcentováním motivu babiččiny notorické zapomnětlivosti, která nezřídka patří k běžnému životu ve vícegeneračních rodinách, předznamenal a zdůvodnil finále se záplavou kaše.) Režisér Petr Vodička tak v pohádce O Budulínkovi vypracoval dokonce druhý plán – grotesku s popletenými hasiči. Babička s dědečkem v jeho verzi totiž odejdou na hasičský bál a v pátrání po milovaném vnukovi jim pomáhá právě hasičská kapela. Inscenace pracuje s dvojím plánem v doslovném, tedy scénografickém smyslu (hlavní hrací prostor je určen pro marionety, zatímco hasičskou grotesku rozehrávají marionety spodové) i v přeneseném smyslu. Komické situace s popletenými hasiči jsou zjevně připojeny s cílem vytvořit rodinné představení, na němž by se pobavili i rodiče, kteří svým ratolestem příběh o hráškuchtivé lišce vyprávěli již stokrát. Spojení s hrdiny hasičské grotesky má sice svou logiku, ale bohužel již není autorsko-dramaturgicky dopracované. Hasiči si posléze rozvíjejí prakticky autonomně svou story, ve které zůstávají i zjevné nelogičnosti, jako jsou hudební nástroje vláčené do lesa a pak zde zapomenuté.

Narozdíl od jiných souborů mají Buchty a loutky otázky, jak zvládnout takové “rodinné představení”, již dávno vyřešené. S principem rodinného adresáta totiž pracuje celá linie jejich titulů určených dětskému publiku. Výjimkou nejsou ani Neposlušná kůzlátka, kde se navíc nejspíš projevil i aspekt osobní inspirace z výchovy vlastních dětí. Kůzlečí kluci František, Kája a Jenda vyvádějí vylomeniny pěkně po člověčím způsobu a jejich domácí fotbalový zápas, “opravování” rádia nebo dialogy s maminkou musí v nejednom z rodičů vyvolat pocity důvěrně známých situací a dětských replik. V tomhle pohádkovém řádění, které je kořeněno komediálním nadhledem, jsou Buchty a loutky doma. A to, co by snad mohlo působit jako nahodilost, je ve skutečnosti domýšleno do detailů. Jako když se do inscenace prolne citace z Červené Karkulky právě v místě, kde se vlk stává součástí “reálného” děje. Nebo když shodí vlčí masakr na kůzlatech tím, že mu z břicha nechají trčet vahadla od sežraných loutek.

Překvapivě s prázdnou odjelo tentokrát z festivalu plzeňské Divadlo Alfa, i když na něj zamířilo s inscenací Deset malých černoušků zaštítěnou nejosvědčenějšími z osvědčených jmen – autorkou Ivou Peřinovou počínaje přes režiséra Tomáše Dvořáka a dramaturga Pavla Vašíčka až po výtvarníka Marka Zákosteleckého. V téhle skorodetektivní variaci na dětskou říkanku (která inspirovala román a později i divadelní hru Agathy Christie) se záhadně ztrácejí černoušci na skautském táboře, však je nejvýraznější efektní scénografická složka. Setkávání maňáskových skautíků s fantaskními bytostmi (ke slovu přišlo i kouzlení za pomoci starého dobrého černého divadla) je spíše než sledem skutečně dramatických situací sérií efektních obrazů. Jako by se na scéně zhmotnil tak trochu surreálný sen jedné táborové noci. Jenže do něj se vlamují nelogicky zdvojené postavy vypravěčů – vedle táborových vedoucích tuhle funkci plní i podivní vetřelci v maskáčích. Nic proti tajemnu, ale bez vysvětlení, co je vlastně tahle partička zač, by správný skautský vedoucí namísto tlachání vyhlásil poplach. Jako by se Alfa stala obětí vlastního úspěchu a poté, co divadlo uchvátila festivalově-zájezdová smršť s Třemi mušketýry, již nebylo dost času na důkladnější dozkoušení novinky pro Mateřinku.

Obohacení Mateřinky o žánr sci-fi slibovala hra Jana Mikoty a Vlastimila Pešky O nezbedné kometě aneb Pohádka pro děti, které rády koukají na hvězdnou oblohu, kterou s Loutkovým divadlem Radost nastudovala Zoja Mikotová. Technické problémy na začátku festivalového představení výmluvně naznačily, že Achillova pata inscenace je právě v okouzlení technikou. Honba hvězdáře a jeho žačky za rozpustilou kometou, kterou ohrožuje zlý Ufoun, je ztvárněna především prostřednictvím počítačové animace. Pohříchu však jde o animaci poměrně prostinkou, jež se navíc promítá přes účinkující. Pojetí vesmírné honičky nijak nereflektuje dravý styl multimediálního světa, s nímž je běžně konfrontována i nejmladší generace. Přitom z ní nelze vyčíst ani úmyslně přiznanou naivitu či snahu o nahrazení nákladného softwaru úspornou divadelní hravostí – nic takového, tahle pohádka o kometě je prostě jen zoufale zastaralá (pokud jde o samotné uplatnění počítače) a neskutečně nudná (pokud jde o samotný příběh a jeho inscenační provedení).

Na techniku narazili i belgičtí loutkáři z Divadla Taptoe, i když se na ni ve své inscenaci Leť! nespoléhali zdaleka tak jako jejich kolegové z Radosti. Parta “dětí” se kdesi na půdě pouští do svých her – vítěz rozpočítávání pak získá místo v prádelním koši, kde prožívá sen o tom, jak letí nad krajem. A dominantním prostředkem pro ztvárnění létacího snu je právě projekce, která svou přímočarostí připomíná spíš propagační film nějaké cestovní kanceláře než součást představení. Krychlová konstrukce a různé rekvizity, s nimiž belgický soubor pracuje, přitom naznačují, že bylo v jeho silách vytěžit mnohem více z vlastní imaginace než z projekce.

Pes nemusí být nicméně zakopán pouze v technických preferencích některých souborů – podobně nenápaditě někdy vyzní i produkce pracující s čistě loutkovými prostředky, jakou představuje Trpaslíkova věž od maďarského Divadla Levandula. Poetické obrázky z trpasličího života na louce nevyžadují překlad a nabízejí se tedy jako vhodný exportní artikl. Inscenace vycházející z pečlivé animace loutek nabízí místo příběhu jen drobné situace, pocity, nálady… Což by samo o sobě nemuselo vůbec vadit. Jenže celková koncepce je příliš doslovná, tady nezbývá mnoho prostoru pro rozvíjení divákovy fantazie a drobné výstupy nejsou ani nějak výrazněji vypointovány. Inscenace tak nevzrušivě plyne ve stylu lapidárního popisu jednoho z výstupů: “trpaslík potká šneka”.

Soutěžní představení ovšem nejsou zdaleka tím jediným, co program Mateřinky nabízí. A vzhledem ke specifickému zaměření festivalu to často bývají právě doprovodná představení, která připomenou existenci festivalu širšímu publiku. Největší potenciál mají v tomto směru logicky pouliční produkce. Skupina Les Sages Fous přivezla z Kanady projekt Bizzarium: Pouliční akvárium, jehož hrdiny jsou dva potápěči vydávající se na mořské dno. Pestrobarevné mořské potvory záhy upoutaly liberecké kolemjdoucí – stereotyp všední ulice byl prolomen a nebylo k tomu třeba o mnoho víc než působivé výtvarné ztvárnění podmořského světa spojit se schopností navazovat a rozvíjet kontakt s náhodnými diváky. Tuzemskou pouliční školu reprezentovalo Divadlo Kvelb s Otesánkem, jehož inscenátoři vsadili na účinnost obhroublého lidového humoru. Dospělí diváci si tak mohli užít anekdotický úvod, v němž se manželé pokoušejí počít dítě tak, že spolu budou spát (jak jim přece radili zkušenější známí) a přitrouble se diví, že spánek žádné výsledky nepřinesl. Na mladší část publika zase spolehlivě zabíraly repliky o “kakání” a všichni společně rozjařeně reagovali Otesánkovo čurání na diváky. Scéna na začátku funguje jako jevišťátko pro marionety, aby se záhy proměnila v monumentální břich nenasytného žrouta. Kvelb hraje divadlo v kontaktním pouťově-kramářském stylu, který přitahuje pozornost kolemjdoucích jednoduchou, rychlou akcí, snadno srozumitelným žertováním, výraznými výtvarnými prvky a živou hudbou. Nic víc, nic míň. Berte, nebo nechte být.

V rámci off programu hrálo tentokrát i Divadlo v Dlouhé, i když někdy bývají inscenace tohoto činoherního souboru přizvávány do přímé konfrontace s loutkářskou produkcí. (Ostatně proč ne, vždyť podstatná část souboru má loutkářské kořeny a stále se k nim hlásí.) Na Mateřince se Divadlo v Dlouhé představilo s malým “rockově-naučným” muzikálem Myška z bříška. Inscenace režiséra Jana Borny nemohla nepřipomenout slavnou inscenaci slovenského Divadla Piki, která přivedla na divadelní scénu stejné téma – tj. dialog maminky s nenarozeným dítětem. Myška z bříška ho ovšem rozvíjí po svém: nastávající maminka je zpěvačka, a tak jsou přirozenou součástí příběhu písničky v živém podání rockové kapely. Ale ani v jejím rachotu nezanikne jemný humor a poetický nadhled, s nímž je vztah Maminky (Lenka Veliká) a ještě nenarozeného dítěte řečeného Myška (Magdalena Zimová) zpracován. Scéna Jaroslava Milfajta navíc poskytla představitelce Myšky prostor (otáčivý buben), který si přímo řekl o to, aby v něm řádila v klaunsko-akrobatickém stylu. Divadlu v Dlouhé patřil i večerní koncert, který nabídl průřez z jeho již značně obsáhlé divadelně-muzikantské tvorby. A mezi účinkujícími nechyběl ani autor písniček Myšky z bříška Jan Vondráček.

A do třetice ještě jednu zmínku o domácím souboru – Naivní divadlo zařadilo do doprovodného programu poeticko-hudební koláž z textů Mariana Pally nazvanou Pallaton aneb Až mi dojdou cigarety… v režii Markéty Sýkorové. Na zdejší scéně nejde zdaleka o první titul, který je dramatizací nedramatizovatelné předlohy; stačí připomenout kupříkladu wernischovskou inscenaci … a jiný Bedřich… Nicméně ne každý divadelník má – podobně jako Markéta Sýkorová – vlohy k tomu, aby ze slov a hudby vykouzlil obrazy, které nejsou jen prvoplánovou ilustrací, a cestou z papíru na jeviště nepoztrácel autorův humor.

V rámci vernisáže výstavy Okno do českého loutkářství vystoupila s kabaretním programem Kašpárkovy příhody Loutkohra Jihočeského divadla. Volný sled skečů a písniček střídal dobré nápady s úlety, ale na vystoupení českobudějovického ansámblu byla znát obrovská chuť pouštět se do autorských projektů. A to i za cenu rizika, které podobné pokusy přinášejí. Pohříchu však z ukázky předvedené v Liberci nebylo zatím zřejmé, zda je v souboru vůdčí osobnost schopná tuhle energii usměrnit.

Komentář k podobě Mateřinky 2007 vydala porota, jejímž jsem byl členem, a bylo by tedy poněkud absurdní, abych zde recykloval jinými slovy totéž, nebo si schizofrenicky začal myslet něco jiného. Ale pár poznámek mi v bloku ještě zůstalo. Za šťastný nápad pořadatelů považuji návrat k udílení cen za inscenaci, i když letos měly pouze statut čestných uznání. Což je samo o sobě matoucí, neboť kategorie “nejlepší inscenace” by měla být chápána ve smyslu hlavních cen. A jsme u dalšího problému, kterým jsou dotace festivalových ocenění. Před lety to byla skvělá zpráva, když se podařilo získat peníze, které se rozdělují mezi vítěze; a navíc i firmu přispívající mobilními telefony. Jenže s postupem inflace se udílená částka stává čím dál víc symbolickou a mobily s postupem času ztratily punc čehosi výjimečného. Kardinální otázkou tedy zůstává, zda je v silách loutkářů vůbec tento stav změnit? (V podobné situaci, kdy porota z mála rozděluje ještě méně, je i Skupova Plzeň.) A zda je šance získat pro loutkářské festivaly štědřejší partnery, nebo zda loutkářům skutečně nezbývá než jen trpně přijmout úděl chudých divadelních příbuzných.

Úvahy nad finančním zázemím festivalových cen přitom úzce souvisejí i s příštím, tedy dvacátým ročníkem Mateřinky. Loutkářský festival zaměřený na tvorbu pro děti předškolního věku nemůže logicky generovat atmosféru srovnatelnou třeba s Divadlem evropských regionů. A je tedy nepředstavitelné, že by se Mateřinka stala obdobně masovou akcí. Na druhou stranu festival umí přirozeně komunikovat s širokou diváckou obcí skrze koncerty, pouliční produkce a doprovodná představení. Čili tak úplně bez šancí na tom Mateřinka přeci jen není. Jenže to se obloukem opět dostáváme k otázce finanční.

Dvacátý ročník Mateřinky představuje výjimečnou šanci, jak do Liberce přitáhnout nejen loutkáře, profesionály a amatéry, a divadelníky vůbec. Problémy s divadlem pro nejmenší spojené se přece dotýkají i pedagogů, psychologů či sociologů. Pokud se pořadatelé Mateřinky rozhodnou rozmáchnout tímto směrem, čekají je dva roky náročných příprav. Na jejich konci by ovšem mohl být reprezentativní mezinárodní festival ověnčený spoustou doprovodných produkcí i odbornými sympozii. A samozřejmě, že by se v takovém případě musela vyřešit i nepříjemná termínová kolize s Divadlem evropských regionů. Ale je tu ještě druhá možnost – připravit si takové malé loutkářské jubileum, o kterém se skoro nikdo jiný nedozví.

Zdeněk A. Tichý

P. S.: Vzhledem k povinnostem, které s sebou nese práce v porotě, zůstala mimo můj poznámkový blok tentokrát vystoupení studentů bratislavské VŠMU a brněnské JAMU.

Závěrečné slovo poroty festivalu Mateřinka 2007

Přeji příjemný letní podvečer všem loutkářům, festivalovým hostům, delegátům mezinárodní loutkářské organizace UNIMA, představitelům politické či podnikatelské sféry a v neposlední řadě zástupcům médií. Zejména pak zdravím přítomné děti, mezi nimiž jsou budoucí loutkáři, festivaloví hosté, delegáti mezinárodní loutkářské organizace UNIMA, představitelé politické či podnikatelské sféry a v neposlední řadě zástupci médií. A pokud se – milé děti – budete dobře učit, čistit si zuby, jíst špenát a poslouchat maminku, tak to jednou možná dotáhnete i na porotce festivalu Mateřinka.

Dovolte mi, abych nyní jménem dalších kolegů porotců, respektive kolegyně porotkyně – jmenovitě Marty Ljubkové, Jaroslava Etlíka a Jiřího Žáčka – přičinil několik poznámek na okraj letošního ročníku Mateřinky. V soutěžní části bylo uvedeno 11 inscenací, z kterých se při vybírání adeptů pro udělení cen a čestných uznání vyčlenilo 6 titulů. Takto matematicky vyjádřeno to nevypadá špatně, bohužel však mezi úrovní tvorby loutkářů oceněných a neoceněných zeje příliš velká mezera na to, abychom ji mohli nechat bez povšimnutí.

Zrádnou tendenci je především okouzlení technikou a jejími možnostmi. Ta přestává v některých inscenacích sloužit divadlu a naopak divadlo začíná sloužit technice. Technika nahrazuje scénografii, herce i loutky a jako by někteří režiséři zapomínali na imaginaci (svou i diváků), bez níž divadlo ztrácí smysl. Technické fígle tak divadlo ochuzují, namísto aby ho obohacovaly. Málo platné, Mateřinka není tou pravou platformou pro experimenty a zkoumání nových trendů.

Některé divadelní soubory zase bohužel zapomínají na to, že práce dramaturga nekončí výběrem titulu a vytištěním divadelního programu. Jinak řečeno – v těchto divadlech absentuje dramaturgie jako způsob myšlení, “neviditelná ruka”, která pomáhá inscenaci režisérovi důsledně domýšlet a promýšlet. Problémy s dramaturgií naštěstí nemají všechna loutková divadla, což se projevilo v uvedení několika zdařilých adaptací klasických titulů nebo dokonce původních textů.

Další plus Mateřinky 2007 spatřujeme rovněž v tom, že v Liberci – narozdíl od jiných loutkářských festivalů – tentokrát loutky nechyběly. Navíc jsme je zde mohli vidět v invenčním spojení scénografie, režie a kvalitního loutkohereckého projevu, což se ostatně odrazilo i v udělených cenách.

Závěrem mi ještě dovolte, abych vám tlumočil vzkaz od ministra zemědělství Petra Gandaloviče. Pan Gandalovič nám napsal: “Státní hygienická služba i meziresortní epidemiologická komise zaznamenaly během letošního ročníku festivalu Mateřinka mimořádnou koncentraci slepic, volně poletujícího ptactva a dokonce i létajících slonů, které podle směrnice Evropské unie č. 1275/2005- IV musíme – vzhledem k jejich specifické schopnosti létat – rovněž řadit mezi ptactvo. Přesto však jsme v Liberci a jeho okolí nezaznamenali během festivalu jediný případ výskytu ptačí chřipky. Gratuluji k tomuto skvělému úspěchu všem loutkářům a zároveň tímto nabízím řediteli festivalu Stanislavu Doubravovi místo svého odborného poradce.”

A na úplný závěr, před samotným vyhlašováním festivalových cen, bych se s vámi rozloučil čtyřverším, jehož autorem, jak asi tušíte, není žádný ministr:

Divadelní pimprlata

naložíme na káru,

naši sloní kamarádi

zatroubí nám fanfáru.

Nashledanou příště!

Ceny festivalu Mateřinka 2007

- Cenu primátora města Liberce Jiřímu Adámkovi za režii inscenace Kniha džunglí (Divadlo Minor, Praha).

- Cenu hejtmana Libereckého kraje Barboře Čechové za výpravu inscenace O Budulínkovi (Divadlo Lampion, Kladno) s přihlédnutím k výpravě inscenace Neposlušná kůzlátka (Buchty a loutky, Praha).

- Cenu Sdružení profesionálních loutkářů Vítu Peřinovi za dramaturgii inscenace Hrnečku vař! aneb Dvě pohádky o hrnečku (Naivní divadlo, Liberec) s přihlédnutím k autorství textu.

- Cenu festivalu Mateřinka 07 Heleně Fantlové za herecký výkon v inscenaci Hrnečku vař! aneb Dvě pohádky o hrnečku (Naivní divadlo, Liberec).

- Cenu festivalu Mateřinka 07 Kristýně Täubelové za výpravu inscenace Kniha džunglí (Divadlo Minor, Praha).

- Cenu festivalu Mateřinka 07 Jiřímu Vyšohlídovi za hudbu k inscenaci Štěně nebo špenát? (Divadlo DRAK, Hradec Králové).

- Čestné uznání za nejlepší inscenaci v kategorii pro děti 3–5 let Naivnímu divadlu Liberec za inscenaci Hrnečku vař! aneb Dvě pohádky o hrnečku.

- Čestné uznání za nejlepší inscenaci v kategorii pro děti 5–7 let Divadlu Minor za inscenaci Kniha džunglí.

Složení festivalové poroty:

Zdeněk A. Tichý – předseda

Jaroslav Etlík

Marta Ljubková

Jiří Žáček

Loutkář 4/2007, p. 168–173.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.