Malíková, Nina - anonym - David, Čestmír - Slunečko, Petr: Zemřeli

Zemřeli

Se značným zpožděním jsme se v redakci dozvěděli, že 23. 5. 2007 zemřel ve věku požehnaných 91 let fotograf Karel Štoll. Byl jako fotograf významným svědkem celé éry českého poválečného divadla (unikátní jsou dnes jeho např. fotografie baletu Národního divadla), ale také jedním z prvních “oficiálních” fotografů moderního českého loutkového divadla. Jemu vděčí za fotografické zaznamenání slavných inscenací nejen Ústřední loutkové divadlo, ale i řada českých a zahraničních loutkářských ososbností, jejichž portréty vytvořil. Naposledy své fotografie představil v knížce “Krásy českých loutek ve fotografii”, která vyšla počátkem roku 2001 ve Studio-Press v Čáslavi. Autor se zde vyznal ze svých divadelních začátků (byl spoluzakladatelem předválečného Divadla Radost v Břeclavi!), let studentských i z osobního vztahu k Josefu Skupovi a protagonistům Divadla S+H. K zamýšlenému seriálu v našem časopise, kde jsme si přáli, aby nám pomohl zachytit specifikum fotografování loutek a loutkového divadla vůbec, nám tehdy s humorem sobě vlastním napsal: “Fotografování loutek má své kladné i negativní stránky. Dobrému vodiči se loutka nikdy při snímání nepohne. Neudělá také nevhodnou grimasu, ba ani nemrkne. Tato nebezpečí jsou při záběrech lidí riskantní vždycky. Loutka nedá nikdy najevo, že se jí obrázek nelíbí, jak obyčejně naznačují například hvězdy popmusic. Takové impertinence loutka nezná…” V dalších řádcích pak jako autor už velmi vážně pokračuje s popisem světelných podmínek, expozice atd., tedy všeho, co po celá dlouhá léta tvořilo technické zázemí jeho práce. Dnes to všechno působí skoro nepochopitelně, ale díky Karlu Štollovi a jeho fotoaparátu mám dodnes svědectví o inscenacích z dob, kdy byla videokamera utopickým snem a digitální fotoaparát ještě neměl své jméno. Loutkáři mu vzdávají alespoň tímto způsobem hold!

Nina Malíková

Divadlo loutek Ostrava oznamuje loutkářské obci smutnou zprávu. Dne 1. července tragicky zahynul fotograf a dobrý přítel všech členů divadla František Řezníček (23. 5. 1954 – 1. 7. 2007). Šestnáct divadelních sezon mapoval svým objektivem všechny inscenace i život divadla. Vždy s úsměvem a s pochopením, protože divadlo miloval celým svým srdcem.

Přátelé loutkáři, dovolte, abychom se s Vámi podělili o svůj zármutek. Zemřel František Valena (27. 3. 1945 – 23. 7. 2007), umělec s nadáním od boha, dobrý člověk, kamarád a bezpochyby jeden z nejtalentovanějších členů našeho souboru od roku 1960 do současnosti. Narodil se v malé jihočeské vesničce Tučapy. Vyučil se cizelérem, ale protože jeho umělecké nadání bylo všestranné, brzy začal vnikat i do dalších uměleckých oborů. Navrhoval a vyráběl šperky, především emaily, se kterými dosáhl vynikajících úspěchů na mezinárodních výstavách,

zejména v Japonsku a ve Francii. Maloval obrazy, úspěšně se věnoval i sochařině a restaurátorství, obdivoval a sbíral betlémy lidových řezbářů a sám je také vyráběl. Aktivně pracoval v Pražské sekci betlémářů, vykonával funkci předsedy a vydával betlémářský časopis. Společně s dr. Hánovou je autorem úspěšné knihy Betlémy.

Uspořádal celou řadu výstav doma i v zahraničí, kde vystavoval především svoje díla, emailové šperky, obrazy, ale také betlémy a loutky. Jeho dvě poslední výstavy loutek s názvy Říše loutek Bohumíra Koubka a Pohádkové loutky Františka Valeny bylo možné vidět ještě nedávno.

Především však vášnivě miloval loutkové divadlo a loutky. K nim ho to táhlo od dětství, kdy už v osmi letech začal hrát loutkové divadlo v Umělecké loutkové scéně Na Korábě. V roce 1960 přichází do Říše loutek, jako pohledný černovlasý, kudrnatý mladík, tehdy velmi slušný a zdvořilý, ale přesto démonického vzhledu. Ten mu vysloužil přezdívku Čert, která už mu zůstala. Začínal jako loutkoherec-vodič a brzy díky svému talentu patřil k nejlepším v souboru. Dokázal loutkám, které vodil vtisknout osobitý charakter a předat jim něco ze svého nesmírného temperamentu. Hrát s ním a pozorovat ho při “práci” byl nezapomenutelný zážitek. Čert nejen loutkové divadlo hrál a režíroval, ale loutky také sám navrhoval a vyráběl. Jeho rukama jich prošly desítky. Řada z nich byla určena pro inscenace, které realizoval v Říši loutek. Jednou z posledních byla Pohádka o potrhlé koze Róze, na níž se podílel i jako režisér (premiéra 24. 4. 2004). Navrhoval a dělal loutky také pro jiné scény, pro výstavy a své loutky posílal i do zahraničí. Byl vynikajícím scénografem, což v úspěšných loutkových inscenacích mnohokrát prokázal. Když byla nouze o dobré loutkové hry, začal také sám texty psát.

Někteří lidé, i kdyby stokrát zemřeli, neodcházejí, protože žijí dál ve svých dílech, činech a v našich myslích, do kterých vyryli nesmazatelnou stopu. Čert na konec jedné loutkové hry napsal: “A to je konec a to je velká škoda.” My ostatní jsme se tomu smáli, ale dneska vyznívají tato slova jinak. Milý Čerte, bude nesmírně těžké hrát loutkové divadlo dál, když Tě na každém kroku uvidíme a uslyšíme, ale přitom nám budeš chybět. Ať se ti v nebi loutkářů a dobrých lidí daří stejně jako v Říši loutek.

Za soubor

Čestmír David

Loutkové divadlo Jiskra oznamuje svým přátelům, že 27. července zemřel jeden z jeho předních členů – Jiří Richter (20. 3. 1937 – 27. 7. 2007). Do divadla přišel v roce 1959 a spolu se Stanislavem Starým vytvořili dvojici, která se velmi významně podílela na zkvalitnění práce souboru. Těžiště činnosti Jirky Richtera spočívalo především v herecké práci. Znamenitě ztvárnil Knížete pána v Rumcajsovi, Kmotříčka v Broučcích, nebo Loupežníka Rumprechta ve Zvířátkách pana Krbce. To ostatně byla jeho role nejlepší a nejmilejší. Hrát pro něj nebylo to nejdůležitější. V divadle vytvářel neobyčejně odpovědně nejrůznější zvuky a ruchy a pomáhal tím dotvářet atmosféru i kvalitu představení. Tuze zlá a na Jirku příliš silná choroba se nenechala ošálit a nakonec zvítězila. Dobří přátelé však nikdy nezapomínají.

Čest jeho památce!

Petr Slunečko

Loutkář 4/2007, p. 146–147.