Středa, Jiří: Pražský Tajtrlík 2007

Tři dny třetí výběrové přehlídky Pražského Tajtrlíka, se nesly v atmosféře magické trojky, jak několikrát připomínal vtipný, jindy méně obratný, ale stále dobře naladěný průvodce dvanácti představení, Jirka Antoš. Hlavním organizátorům Mgr. Petře Šikýřové ze souboru Frydolín a Petru Ryšavému ze souboru Klika, se podařilo zajistit pro přehlídku 13 souborů, když krátce před zahájením účast odvolal soubor Roztoč z Roztok u Prahy a Loutkodiv z Velkých Popovic. Jedenáct soutěžících souboru lze zařadit do tří skupin. V té první bychom našli inscenace, které zatím nedosahují takové úrovně, aby se mohly ucházet o účast na celonárodní přehlídce amatérských loutkářských souborů v Chrudimi.

Sváťovo divadlo z Litoměřic vyvolalo prezentací volné adaptace Pejska a kočičky Josefa Čapka hned z několika důvodů vážnou polemiku o způsobu komunikace s dětským divákem. Falešný tón vtahování dětí do děje, podbízivá dikce naznačují vážný nedostatek pochopení smyslu divadelního představení jako prostředku etické a estetické výchovy dětí. Jde o jev v moderní divadelní praxi dávno překonaný a zavržený. Dnes se může udržet jen tam, kde chybí kritičnost a je zcela opomíjena psychologie dětského diváka. Vždyť i ti tříletí diváci jsou připravení přijímat loutkové představení bez přihlouplého šišlání, dovyprávění, primitivně vykonstruováných otázek a dovysvětlování.

Petr Železný z Prahy byl jedním členem poroty označován jako neobyčejně kreativní tvůrce. Přivedl na přehlídku již třetí sestavu spolupracovníků, tentokrát pod názvem Naše domácí divadélko, které se představilo inscenací O statečném mlynáři. Kreativita pana Železného spočívá v intenzivním hledání nových inscenačních způsobů. Při 1. ročníku této přehlídky porotu příjemně překvapil, sice nepříliš šťastně dramaticky koncipovanou pohádkou, leč neotřele a půvabně sehranou šatnovými ramínky s náznaky kostýmů. Letos uváděná hra nesla stejné množství dramatického diletantismu, aniž by v inscenačním řešení přinesla něco, co by bylo hodno slova experiment. Je to sled omylů kolem maňáskové hry, netradičně, ale současně i nešťastně, umístěné do tří plánů nad sebou. Ani jeden z hracích prostorů nedosahuje obvyklé výšky 180 cm. A tak se hrálo bezmála vleže, což znesnadňovalo již od druhé řady viditelnost. Stále existují loutkářské experimenty, které nikam nevedou.

Říká se mi to velice nesnadno, ale ani soubor Pražský sokolíček nepřinesl představením Dušička z vodníkova hrníčka, víc než nadšení a chuť vrátit Sokolu pražskému, pověst jednoho z nejstarších a kdysi také nejznamenitějších sokolských divadel. Ale přece jen jsme mohli konstatovat, že mluvičské výkony rok od roku získávají na herecké jistotě a opravdovosti.

Druhou skupinu tvoří soubory, které jdou razantně za stále se zvyšující kvalitou svých inscenací. Takové bylo i otvírací představení Paní Zima domácího souboru Frydolín TJ Sokol Hostivař. Snad jen méně zdařilý dramaturgický výběr přibrzdil stále se zlepšující mladý kolektiv, který i představením Jak Honza přemohl draka, kterým vyplňovali v časovém rozvrhu nepřítomný popovický soubor, potvrdili svoji sílu ve hře s loutkou. A byli to také členové tohoto souboru, kteří se i po svých vystoupeních tak znamenitě starali o dobrou atmosféru i o technické podmínky vystupujících souborů.

Kdysi jeden z předních pražských amatérských souborů, smíchovský Kováček, si i v současnosti uchovává postavení zkušeného loutkářského kolektivu. Hra Jiřího Jaroše Tři prasátka a vlk nebyla ovšem příliš přesvědčivá, a to jak svoji dramaturgickou úpravou ani hereckým provedením, které jako by rezignovalo na výraznější posun k nápaditější inscenační podobě. Nejenom u tohoto souboru jsem měl pocit, že tvůrčí kreativita u představení pro děti spoléhá víc na jistotu, než aby se tvůrci pokoušeli najít novou cestu. Proto tato inscenace připadala jako vytažená z dávné líhně úspěšných titulů, uvedených před deseti i více lety.

Téměř shodně bych mohl hovořit o jinak velice pečlivě připravené inscenaci souboru Říše loutek který v režii Hany Zezulové uváděl kdysi velice úspěšnou hru Jána Romanovského Princezna Majolenka. Zvolili spodové marionety, chcete-li, lalki na patykách, tak populární u našich polských sousedů. Vtip těchto loutek, půvabně řešených výtvarnicí Barborou Hubenou, se ovšem brzy vyčerpával, narůstala disproporce poměrně dlouhých dialogů s dramatickou akcí. Není sporu o tom, že soubor disponuje celou řadou znamenitých loutkoherců, a to jak slovních partů tak animátorů. Právě toto představení v rozdělené interpretaci a použití mikrofonů, mohlo být ostatním souborům, které využívají tuto techniku, silnou inspirací. Nejednou jsme si v průběhu přehlídky posteskli, že mikrofonně zesílený hlas hereckého interpreta často překračuje potřebnou sílu hlasitosti a tak se po jevišti pohybují drobné loutkové postavičky vybavené hřmějícím hlasem, často vycházejícím z míst nejméně pravděpodobných. Hrůza pomyslit, že by matka vyprávějící pohádku před spaním, v brzké budoucnosti použila také mikrofon. Z jakési falešné představy špatné slyšitelnosti nahrazujeme lidský hlas technickým zesílením, které v každém případě ubírá na přesvědčivosti a autentičnosti hereckého projevu. Tam, kde je takové posílení lidského hlasu nezbytné, je třeba pracovat neobyčejně citlivě a hlasu přidat jen zlomky decibelů. V tom byla práce loutkářů z Říše loutek příkladná.

Soubor Bubeníček TJ Sokol Královské Vinohrady nenese jen jméno jedinečného loutkáře a akademického malíře Oty Bubeníčka, ale hledá to nejlepší spojení dávné spolkové loutkářské tradice se současnou tvorbou. Máme z naší bohaté tradice často strach, nebo ji dokonce ironizujeme, zesměšňujeme. To, co jinde, na západ od našich hranic, dál pěstují – samozřejmě, vedle moderních proudů loutkového divadla – my považujeme za mrtvé, dávno odložené do vitrín muzeí. Vinohradští sokolové pracují s klasickými Alšovými loutkami a v dekoracích starých mistrů, nikoliv pietně, ale živě a energicky. Snaží se připomínat půvab starých loutek, který se zdaleka nevyčerpal. Hráli pohádku Boženy Němcové v úpravě Jana Müllera Čertův švagr. Ne všichni prokazují v animaci a hereckém projevu potřebnou jistotu, kdysi tolik obdivovanou českou marionetářskou zručnost, ale v postavách čerta, selského chlapce a hraběte přece jen udivují dokonalou souhrou rozdělené interpretace. Soubor tímto představením dokazuje, že i takový způsob prezentace loutkového divadla má své oprávnění a především vděčné a pozorné diváky.

ZUŠ Prahy 10 uvedla ve výrazné úpravě Werichovu pohádku O Nebojsovi, nastudovanou pod názvem Strašidla na hradě. Dětský soubor, pod vedením Věry Dřevíkovské, nepoužívá mnoho loutkářských prostředků, ale ty které užívají, jsou dramaticky neobyčejně vděčné a účinné. Přesto, že tato skupina společně pracuje něco přes půl roku, jsou výsledky rozhodně povzbudivé.

Třetí kategorii tvoří soubory, které svoji tvorbou mohou výrazně obohatit celostátní přehlídku v Chrudimi. S výjimkou pražského souboru Klika, který sbírá zkušenosti i ocenění již od druhé poloviny 80. let, jsou soubory Na holou z Hořovic a pražský Tate Iyumni (jen zasvěcenci správně vyslovovaný), věkem členů i délkou existence zcela mladistvé. Délka jevištní zkušenosti zde však nerozhoduje. Jde o soubory, které ignorují zavedené postupy, vrhají se nadšeně za vlastní představou a jejich tvorba je ve svém výsledku neobyčejně moderní, přesněji s náznaky postmoderny, s prvky bezděčné naivity, živě reagující na myšlení mladých lidí, trefně ironizující zavedená pravidla i nové společenské modly.

Porota výběrové přehlídky, ve složení Mirka Vydrová, Štěpán Filcík a předseda poroty MgA. Jiří Středa, nominovala na letošní LCH soubor Klika s inscenací poezie Ivana Wernische Doupě latinářů. Není příliš překvapivé, že poezie tohoto básníka zaujala hned několik loutkářských souborů. Dráždivé jsou jeho neologismy a především snovost vyprávění.

Na rozdíl, například od inscenace Naivního divadla …a jiný Bedřich, důsledně využívají prostředků, které v loutkovém divadle dávno zdomácněly. Jejich projev je přemýšlivý a zaujatý, výtvarná stránka inscenace neobyčejně vynalézavá a sugestivní, hudebně-pěvecká složka tradičně dotváří hloubku výpovědi. Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, aniž bych chtěl cokoliv měnit na dojmu, kterým tato inscenace oslovila porotu, musím konstatovat, že její nominace je jediným rušivým momentem této přehlídky. V materiálech, kterými soubor tuto inscenaci přihlásil do výběrové přehlídky Pražský Tajtrlik, chyběla informace, že tato inscenace, byť přestudovaná, byla již uvedena na LCH v roce 1998.

Pořadí, který ze dvou následujících souborů, by mohl být nominován na letošní LCH, by bylo značně obtížné, neboť jde o inscenace neobyčejně vyrovnané. Obě však patří k těm, které porota doporučila k účasti na LCH.

Černá kukla nebo jak je někdy uváděno Kukla aneb Co možná prozradí červi skupiny Tate Iyumni, je znamenitá parodie televizních krimiseriálů. Přihlouplý děj, dřevění hrdinové, komické zápletky a divoké honičky aut a nahánění domnělých pachatelů, stejně jako odhalení a konec krutého bombmana, to je se strhující podívaná spočívající v jednoduchostí hry maňásků a plošných prvků inscenace. Vyvolává salvy smíchu a jednoznačně odsuzuje ohlupující podíl televizní zábavy. O to se zasluhují dobře napsané dialogy i stavba hry, která je kolektivním dílem, a stejně tak herecký projev, nápaditě použité zvuky a výtvarná zkratka.

I soubor Na holou z Hořovic v historické parodii Zkáza Adamitů nešetří vtipem, nadsázkou, zjednodušením, kterým nám chce vyvrátit některá vžitá historická dogmata o působení Husitu v Čechách. To až dnes můžeme beztrestně karikovat hrdinu Jana Žižku, který se jistě zasloužil o nejedno vítězství husitských vojsk, ale který podle zákonů středověku plenil, vraždil a pil. Udivuje také jedinečná výprava, zejména loutky Ludvíka Řeřichy, které jsou jeho prvním výtvarným pokusem. Humor, který soubor v této hře rozdává, kterým nešetří ani některé současné společensko-politické jevy, není hrubě nesmiřitelný, ale dovede rezonovat to, co divák cítí a rád slyší.

V pořadí na třetím a čtvrtém místě porota ještě doporučila inscenaci Princezny Majolenky, Umělecké scény Říše loutek a Čertova švagra souboru TJ Sokol Královské Vinohrady – Bubeníček.

Loutkář 3/2007, p. 123–124.

Středa, Jiří: Pražský Tajtrlík 2007

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters