Polednová, Vlasta: 32. ročník festivalu pražských amatérských loutkářů v Divadle Jiskra - Divadle Karla Hackera ve dnech 23. - 25. 3. 2007

Deset inscenací, z toho osm soutěžních, se sešlo o předposledním březnovém víkendu v pražských Kobylisích v divadle Jiskra. Jaké bylo mé setkání po více než patnácti letech s loutkáři-ochotníky na takové přehlídce? Co je nového v luzích amatérského loutkářství, potažmo pražského a středočeského? Odpověď lapidární by zněla: Přes veškeré úsilí módních estetických kánonů dob předminulých a společenského zemětřesení časů nedávných se loutkové divadlo stále hraje s loutkami!

Statistika aneb O čem a pro koho

Není to samozřejmě jediný způsob oslovení diváka – najdeme i na této přehlídce tvary a techniky kombinované, ale je to tak – převážná část představení byla hrána loutkami, a to dokonce marionetami. Tomu samozřejmě odpovídal i výběr her.

Z čeho mohou amatérští loutkáři čerpat? A z čeho čerpají?

V deseti inscenacích se dvakrát objevilo jméno klasika Vojtěcha Cinybulka: Ostrov splněných přání pořádajícího domácího souboru Jiskra (marionety) a U nás v Kocourkově mladých z Mladé Boleslavi (černé divadlo), dále původní hra Hany Dotřelové pro marionety Kocour v botách pro LS Bubeníček, Sokol Král. Vinohrady, dramatizace pohádky Perníková chaloupka Jiřího Davídka v LS Před branou v Rakovníce (maňásci). A pak úpravy “vlastními silami”: z dětské literatury to byla Věra Provazníková (Říše loutek a Pohádka o potrhlé koze Róze, spodové loutky), Alois Mikulka (O pokažené válce LS Kašpárek DDM Mladá Boleslav, černé divadlo), Ondřej Sekora (Zdeněk Sloboda pro Tradiční loutkové divadlo Zvoneček, marionety) a Jan Drda (žertovnou Hloupou Barku v úpravě Pavla Voborníka sehráli mladí z Jiskry, živě i s maňasy).

Adresát je jasný – děti. Pro dramaturgii je často určující stávající nebo zapůjčený, případně poděděný fundus spolku, proto ty marionety. Nebála bych se více sáhnout do hloubi loutkářských textů a hříček pro tento typ loutek, ale pak s jasně zacíleným tematickým výběrem a pečlivou úpravou, která by neměla spočívat jen v krácení a přepisování slovíček. Také tato přehlídka ukázala starou pravdu, že i v divadle stojí na počátku slovo, byť třeba jen přesně zformulovaný dramaturgický a režijní nápad.

Spojená, nebo oddělená?

Svého času takový názorový rozpor, jen v jiné poloze, řešili profíci: živá hudba, nebo nahrávka? Obojí jsou to žabomyší války – rozdělená interpretace k marionetám patří, vynucena ryze technickými jevištními danostmi (a pokud ji chce někdo “spojit”, musí buď vyjít s loutkou na scénu, jako svého času Miloš Kirschner např. ve Spejblovi kontra dějiny, nebo dovedně zapojit techniku). Rozdělená interpretace má ovšem v současném stavu loutkového amatérského divadla jednu velkou kvalitativní výhodu: dovoluje do rolí obsadit dobré mluviče a současně schopné vodiče. Zejména kultura řeči byla na tomto loutkářském klání na dobré úrovni – povšimněte si, kolik individuálních cen bylo uděleno právě v této oblasti. Ale ani sebelepší současná technika nemusí být zárukou dobré spojené interpretace, resp. hereckého výkonu.

Kdo, co, proč a jak s porotou a soubory

Povinností poroty je hodnotit, vybírat, vážit klady a zápory, a také pohovořit se soubory. S jediným souborem se porotci nesešli, a to s rakovnickým. Jejich Perníková chaloupka bylo v podstatě čisté představení s profesionální přítomností – autor Davídek, výprava M. Trnková, hudba J. Janoty. Přesto působilo jaksi herecky vágně (Jeníček s Mařenkou byli hlasově značně podobní), nezaujalo natolik, aby divák šel s sebou, možná také proto, že vypravěčka nedokázala navázat od prvního oslovení kontakt s dětmi. Navážu-li teď já na předcházející úvahu o spojené interpretaci, mnohé mně osvětlila klaněčka: herečky měly mikroporty. Tahle technika svádí k civilnímu projevu, nenutí loutkoherce (byť jsou za paravanem) k oslovení hlediště, a to hlasově a především herecky tak intenzivně, aby upoutal i diváčka v poslední řadě.

Kouzelník je vždycky vděčná role, v ní se může herec vyřádit, jen si musí dát pozor na šaržírování. Haltufův Rokford v Kocourovi v botách (ocenění spolu s vodičem Lukášem Cimlerem) zůstal těsně “před branami”, ale byl rozhodně působivý a dodal bubeníčkovské inscenaci tu pravou šťávu. Za zmínku stojí i vtipné a funkční řešení výpravy, které umožní kouzelníkovy proměny loutkářsky prostě a elegantně.

Šarže, ale taky patos, patří k loutkářské produkci od nepaměti. Pěkně a uměřeně zazněla v partu vypravěčky Jovanky Václavíčkové v Ostrově splněných přání (Jiskra). Uvedla tuhle loutkářskou klasiku do správné atmosféry, která se držela až do druhé půle představení v jasně rozvržených postavách a situacích. Cinybulkova hra vychází podle mě z těch průzračných loutkářských spolkových produkcí s jevištními kouzly prostými, ale dokonale technicky zvládnutými. Proto udiví v takovém představení náhlá na horizontu promítaná bouře s elektronickými záblesky a v tomtéž provedení pak tvář živého herce jako Ducha Modré perly. Zato ztroskotání bárky rybáře Pedra se odbude jen dialogem za jevištěm. Škoda, o jeden loutkářský efekt méně. Ale stejně je dobře, že se tato hra znovu objevila na jevišti a je pro současníky poučná i tím, že se musejí nejdříve porvat s rozsáhlým textem, krátit a zvažovat, co je ještě nutné zachovat, co je zbytné, v čem naopak tkví i slovní půvab hříčky. Tady se to podařilo na hraně – méně už by nebylo více.

Pavel Voborník z Jiskry si dovede vybrat hezké a schopné kolegyně do svého projektu. Druhým představením domácího souboru byla anekdůtka Hloupá Barka. Porota ocenila, že drobnička o hledání nejhloupější ženské byla také prostě a jednoduše inscenovaná: dva živáčci – On a Barka (P. Voborník a J. Jirsová), stůl, židle, malý nízký paraván a asi pět maňásků, bez zábran komunikace lidí s loutkami a jejich vzájemná proměna, vhodná hudba, závěrečná pointa… Představení nikoli bez chyb (poněkud volné tempo inscenace), ale s názorem a sympatickým humorem (těší mě – potřesení rukou, která původně skrytě vodila maňasa, s živákem). Porota nominovala tuto inscenaci na celostátní loutkářskou přehlídku v Chrudimi.

Ne vždy tradice

Než se dostaneme k dalším oceněným inscenacím, musím projevit uznání víc než čestné paní Haně Vidlařové a taky na festivalu nepřítomnému Jaroslavu Vidlařovi. Nejen za práci s mládeží, vlastně už od školáků, které si postupně vychovávají. Černé divadlo je náročný žánr, technicky, ale zejména na souhru všech zúčastněných. A to je podle mne dobře zvolená metoda, jak přimět mladé individuality v teenagerovském věku k cílené spolupráci, vzájemné toleranci. Mikulkova Pokažená válka souboru Kašpárek (mladší děti) s jednoduchými loutkami – pometly a volně připojenýma rukama v bílých rukavicích je toho dokladem, a také poskytla prostor pro ocenění slibného hereckého výkonu Anny Lhotaňové. Starší mládež hraje v souboru Jitřenka a představila se v neznámé (nenašla se ani v mé paměti, ani v knihovně) hříčce Vojtěcha Cinybulka U nás v Kocourkově. Kocourkovské téma bylo vždy podnětem k satiře na nejrůznější nešvary – a to v každém režimu – a ani teď nezklamalo. Měsíční svit a nerozvážné Kašpárkovo přání oživí strašáka, ten je v Kocourkově přivítán jako hrabě, aby úlisností a hloupostí starosty z prostého naivky “vykvetl” v namyšleného diktátora (každá obec má takové představitele, jaké si zaslouží). Mladí se porvali s těžkým námětem ne zcela bez šrámů, ale nepochybně jsou schopni hru dotáhnout, protože je to baví a zejména – oni vědí, o čem hrají!

Říše loutek versus Věra Provazníková. Taky jedna hříčka s možným jinotajným podtextem: Co se stane, když kohout vysedí za měsíčního svitu na hnojišti černé vejce? Vylíhne se plivník, zmetek, převrátí život na dvorku naruby a primadonu kozu Rózu, oblíbenkyni hospodáře, svým našeptáváním svede na špatnou cestu. A pak už je tu známá pohádka o tom, jak Róza vyžene selátko z jeho domečku a to pak hledá pomoc u ostatních zvířátek… Sami původci inscenačního klíče – J. Novák jako dramaturg s F. Valenou, režisérem a výtvarníkem v jedné osobě – přiznávají, že se s úpravou, resp. dramatizací potýkali dlouho a těžce. Neshledávám výsledný tvar jako prohru, spíš jen některé motivy (např. plivníka a jeho potrestání, matoucí proměna živáčka-hospodáře v druhé polovině ve vypravěče) by bylo třeba dotáhnout a pročistit. František Valena si očividně “pošmákl” na loutkách – jsou to výrazné spodové loutky s tendencí ke karikatuře. Scéna už je méně povedená – typickou pohádku “putovačku” obdařil dvěma plány na jediné scéně, mezi kterými se putuje, a to hodně, ale především je zahlcena vším potřebným pro příběh: hnojištěm, plůtkem pro kohouta, domečky Rózy a selátka etc. Dá se říci, že výtvarník Valena připravil režisérovi Valenovi na scéně poněkud překážkovou dráhu. Je třeba ale připomenout, že prostor v Jiskře byl stísněnější než na mateřské scéně. A především vyzvednout herecké kvality souboru, dobrou muziku – je to jakýsi singšpílek s písničkovými mezihrami, což autor hudby Jiří von Dráček bezezbytku naplnil a soubor s chutí odzpíval. Říše loutek získala v pořadí druhé doporučení na soutěžní klání do Chrudimi.

To první udělila porota spolu s hlavní cenou Tradičnímu loutkovému divadlu Zvoneček z Prahy 4. Čestné uznání Zdeňku Slobodovi za dramaturgicko-režijní zpracování Sekorova Ferdy mravence nevystihuje tak zcela jeho podíl na této inscenaci. Zvoneček už tradičně používá nahrávku a soustředí se pak jen na vodičský part. Tak i tentokrát a předností byla profesionálně odvedená nahrávka – jak v hereckých výkonech, tak technických parametrech. Bylo, přiznávám, příjemné nechat se zaujmout interpretací postav, dokonale rozumět každému slovu, a přitom sledovat docela dobře provedené vodičské výkony – zvlášť ceněné při dlouhém vedení na nitích a s tenkýma nožkama u většiny “broučích” protagonistů. Co jsem ale ocenila nejvíc, byla nejen kvalita, ale hlavně profesionalismus nahrávky, přesně udávající rytmus inscenace: vyhověla vodičskému tempu (a naopak), plynula bez citelných zádrhelů, s přesahem dialogů do zavřených opon (pěkný nápad) včetně potřebného času na přestavby. Nutno připomenout, že nahrávka vznikla mnohem dříve, než se inscenace začala zkoušet, a jejím autorem je Zdeněk Sloboda. Pokud mohu zdůvodnit vlastní rozhodnutí k ocenění inscenace, která samozřejmě nebyla zcela bez chyb, pak to byla ucelená a jevištně čitelná dramaturgicko-režijní koncepce, vyváženost jednotlivých složek (výhrady mám jen k hudbě, sice dokreslující atmosféru, ovšem klasika v orchestrálním provedení je přece jen poněkud neslučitelná s minipříběhem i nevelkým loutkovým proscéniem) a pro budoucnost slibný zájem malého, mladého souboru.

Loutkář 3/2007, p. 121–122.

Polednová, Vlasta: 32. ročník festivalu pražských amatérských loutkářů v Divadle Jiskra - Divadle Karla Hackera ve dnech 23. - 25. 3. 2007

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters