Loutkar.online

Exnarová, Alena: Chrudim potřetí

Krajská přehlídka loutkářských souborů Pardubického kraje proběhla na malé scéně chrudimského Divadla Karla Pippicha 24. a 25. března za podpory Pardubického kraje a pod záštitou místostarosty Chrudimi Romana Málka. Organizačně ji zajišťoval stejně jako v letech minulých Libor Štumpf a zapojil své přátele i příbuzné. Viděli jsme celkem 13 představení a představeníček a dva malé přídavky navíc. Budu se jim věnovat v pořadí, v jakém jsme je s kolegy porotci Jardou Ipserem a Zuzkou Novotnou viděli.

Přehlídku zahájil chrudimský loutkář a člen souboru Ahoj Jaroslav Filipi sólovou produkcí, pro kterou si tentokrát vybral a upravil Cinybulkův Ostrov splněných přání. Jarda často používá samostojné marionety vlastní výroby. Letos ale (na rozdíl od loňska, kdy hrál a vyprávěl odkrytě) pro ně zvolil iluzivní kukátko a tak se najednou projevila jejich pohybová omezenost. Hodně se mluvilo a ani dramatické momenty v předloze obsažené nemohly být využity. Omezením bylo také použití playbacku, který si Jarda sám namluvil a který poněkud nevzrušivě plynul.

Tereza Nováková a Monika Licková z Chrudimi připravily pod vedením Libora Štumpfa pohádku Kohout světapán o vychloubačném kohoutovi, který se domníval, že bez něj by nevyšlo slunce a nepřišel den. Hrály na playback (nepoznali jsme, že obě slepičky kdákavě namluvila Jarka Holasová), černodivadelní technikou, plošnými, bílou linkou kreslenými pohyblivými loutkami, ve stejně pojednaných dekoracích (výprava Libor Štumpf a Jarka Holasová). Byla to kultivovaná ilustrace. Jen jsme si kladli otázku, zda tato černobílá varianta umožňuje dostatečně zobrazit proměnu noci v den. Pravda, měsíček se vymění za sluníčko, ale jinak se vlastně nic nestane.

LS Ahoj Chrudim, jmenovitě Libor Štumpf a Lenka Svobodová, zahrál vlastní úpravu staré Schweigstillovy hry Jak Kašpárek napálil ježibabu. Zahrál ji ve starém rodinném divadle a dekoracích (proscénium Christian), malými marionetkami. I přes úpravu se stále vedou některé zbytečné řeči, inscenaci by prospělo ještě se od některých oprostit a více se soustředit na dějové momenty hry. Jinak je ale slovní projev živý, komunikace s dětmi finguje a výborné je motorové koště s funkční vrtulí.

LD Dančajáno z Litomyšle jsem neznala a tak pro mne byla jeho produkce více než příjemným překvapením. Pohádka pohádková je vlastním dílem obou hereček, Jany Paulové a Daniely Voberové. Představení začíná jakýmsi “vyvolávacím” úvodem, kdy obě herečky v pěkných, nápaditě řešených, barevně sladěných kostýmech jarmarečním způsobem zvou na svou produkci. Samotný příběh o rozmarné princezně pak hrají malými marionetkami ve dvou rodinných divadélkách postavených těsně vedle sebe, což umožňuje plynulé přechody z jednoho prostředí do druhého. A je také zajímavé sledovat, jak jsou obě herečky sehrané a výtečně spolupracují při vodění loutek, proměnách scény a obstarávání zvukového doprovodu, aby tato plynulost nebyla ničím narušena. Projev loutkohereček je velmi živý, loutky razantně voděné, situace pointované. Nápadité a vtipné je i vedení příběhu, kdy několikrát předpokládáme, že bude konec, ale on se ještě dále překvapivě rozvíjí a graduje. Přitom zůstává stále přehledný, o čemž svědčily i četné komentáře malých dětí v hledišti. Pohádka pohádková je představením, při němž se baví děti i dospělí a my jsme je nominovali na Loutkářskou Chrudim.

LS Bublanina ze Vsetína přivezl do Chrudimi inscenaci Začarovaný les, jejíž předlohu napsala jedna z obou aktérek, Kateřina Davidová, na motivy lidových pohádek. Na scéně stojí paraván, na něm stromy. Před něj vychází turistka Kateřina s ohromným batohem. Zabloudila v lese a chce najít autobusovou zastávku. Současně se ale Kašpárkovi ztratila princezna (obě postavy hrány maňásky), která šla za dobrodružstvím. Kateřina pomáhá Kašpárkovi princeznu hledat a při tom oba čelí různým skutečným i potenciálním nebezpečím, která jsou vesměs netradičně a vtipně vyřešena – vlk nesežral princeznu, tak dostal od Kateřiny svačinu, v hrůzné dračí sluji byla nakonec objevena malá ještěrka… Prolíná se próza s veršem a zpěvem. Prolíná se práce s maňásky s čistě hereckou interpretací postav (Kateřina, ježibaba) a při řešení situací je tohoto rozdílu organicky využito. Představení končí krásnou výtvarnou tečkou: z přední stěny paravánu odjíždí plošný miniautobus a na druhé straně odcházejí dvě minipostavičky k minihradu. Celku této inscenace by ještě prospělo herecky výraznější pointování některých situací a dořešení rozpačitějšího úvodu, kdy trochu déle trvá, než se vše rozjede. I přesto jsme se rozhodli doporučit představení k postupu na LCH.

Neúnavný senior Jirka Vencl z České Třebové je nezařaditelný samorost. Tentokrát si připravil hru O draku Bazilišovi a k tomu si přizval dva pomocníky, kteří zajišťovali hudební (kytara) a zvukovou stránku inscenace. Jirka si nejdříve napsal úvod pro Kašpárka, v němž mimo jiné vysvětloval některé pojmy a tudíž Kašpárek hovořil také o nedávno vydané publikaci “Divadelní jarmárka prof. Císaře” a jejím autorovi. I když i v příběhu samotném použil spodové loutky, masku draka a několik různých předmětů půvabně ilustrujících některé informace (například rozhození kostí živočichů sežraných drakem), v podstatě by žádné loutky a předměty nepotřeboval. Protože příběh vyprávěl a hrál celým tělem především on sám a veršovanou předlohu doplňoval svými prozaickými vysvětlujícími komentáři. Pak ještě přidal dva v úvodu zmíněné přídavky navíc: nejprve nám předvedl marionetu Louise Armstronga v akci a potom loutkový striptýz tak, jak prý jej před třiceti lety vymyslel a na LCH předvedl Miloslav Linhart ze Šumperku. Pobavili jsme se.

Svěřenci Jirky Polehni ze ZUŠ Na Střezině Hradec Králové přivezli tři krátká představeníčka a protože vznikala nezávisle na sobě, uvedli je pod společným názvem Třikrát úplně jinak. Prvním příběhem byla Moralita o slepém a chromém inspirovaná Dariem Fo. Lucie Vrminská a Jan Jaroš ji zahráli na stole malými loutkami, které na první pohled nezapřely autorství Jirky Polehni. Zahráli střídmě a soustředěně příběh o tom, jak Spasitel vrátí slepci zrak a chromému nohy a oni, protože si uvědomí, že budou muset pracovat, vynadají mu. Jen význam závěrečného gesta Spasitele nám zůstal utajen.

Dita Kramářová s Bárou Šůstkovou zahrály pohádku Hany Doskočilové O nejlínějším strakapoudovi. Zahrály ji pruhovanými podkolenkami (modře pruhovaný on, červenorůžově pruhovaná ona) a jako dekorace jim sloužilo vlastní tělo a oblečení. Sympatická školní etuda.

Dítě opilcovo podle P. H. Camiho nastudovaly Veronika Dvořáková s Janou Kyralovou a využily k tomu maňásky. Je rozhodně dobře nakročeno, ale prospěla by razantnější práce s maňásky – lépe by odpovídala charakteru Camiho černého humoru.

Psát o Malém princi u krále Libora Štumpa a Lenky Svobodové jako o uceleném představení lze jen těžko. Šlo vlastně o jednu situaci vytrženou z představení, na němž se před časem oba aktéři podíleli a které bylo připraveno především pro vývoz. Jde o luminiscenční divadlo, loutky jsou voděny černodivadelní technikou na playback. V této epizodě spolu loutky vedly dialog a nic se v podstatě nedělo.

Mirek Alexa z Chrudimi je zkušený maňáskář (vloni se představil s maňáskovou etudkou Potrestaný zloděj). Pod režijním vedení Libora Štumpa nastudoval etudu nazvanou Rybář. Představení se odehrává beze slov, jen za doprovodu svižné hudby. Tato hudba místy možná až příliš nutila Alexu do tempa a některé důležité situace tak neumožňovala více rozehrát. Přes některé připomínky jsme Mirkovi doporučili, aby se přihlásil do Okénka loutkářských tradic na LCH, neboť letos bude zaměřeno na maňásky a tohle představení tam podle našeho názoru patří.

V neděli nás čekala poslední dvě představení. Nejprve zahrál LS Radost z Pardubic starší hru Aleny Tomasové Lízinka. S tímto již dlouho existujícím souborem jsem se setkala poprvé a neměli jsme s nimi možnost ani hovořit, protože ihned po představení a obědě odjeli. Prý hrají pravidelně každý týden a především marionetami. Do Chrudimi přivezli maňásky. Připravili pro ně simultánní scénu (paraván přes celou šíři jeviště), takže se sice vyhnuli přestavbám, ale stísněný prostor jednotlivých prostředí neumožňoval jakékoliv rozhrání akcí. Navíc hráli na playback a občas se netrefovali pohybem do slov či zvuků. Hodně se mluvilo a celé představení působilo monotónně a děti v hledišti po čase přestávalo zajímat.

Závěr přehlídky obstaral chrudimský LS Kacafírek s inscenací staré hry Marie Záhořové-Němcové Princezna Čárypíše v úpravě a režii Františka Žaluda a příjemně nás překvapil. Představení bylo hráno marionetami na nitích v kukátku, v rozdělené interpretaci. Vodiči ovšem seděli v první řadě před jevištěm, takže dobře viděli na vodiče a mohli tak reagovat podle potřeby. Marionety byly slušně voděné a mluvičský part živý – snad jen s výjimkou poněkud matného Kašpárka (ale dozvěděli jsme se, že to byl záskok). Představení prý bylo těsně po premiéře a tak se jistě ještě podaří vymyslet zřetelnější realizaci klíčového momentu příběhu, kdy princezna udělá kaňku a je tak vysvobozená ze svého údělu psát a psát…

A pak už byl konec a tak se všichni loučili s tím, že to bylo fajn. Tak zase za rok!

Loutkář 3/2007, p. 117–118.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.