Jurkowski, Henryk: Craigova laboratoř III. Škola

Craigova koncepce školy byla dlouhou dobu dosti nejasná. Původně to měla být “škola”, která by vychovala novou odrůdu herců. Takový byl prvotní záměr vyplývající z přesvědčení o nutnosti výchovy nového divadelního tvůrce. Craig však během doby začal svou představu “školy” měnit. Přál si samozřejmě, aby taková škola vznikla, ale nebyl si už jistý, co má být jejím cílem. Její přípravy probíhaly po mnoho let, až byla nakonec v roce 1913 v Goldoniho aréně ve Florencii otevřena. A po všechny ty roky Craig hledal nejlepší řešení.

Především se pokoušel vyzvat ke spolupráci ve “škole” vynikající tvůrce tehdejšího divadla. Zajímavá je z tohoto hlediska jeho korespondence. Významným Craigovým partnerem při těchto úvahách byl jeho maďarský přítel, dramatik a režisér Sandor Hevesi. Právě jemu psal 5. září roku 1909:

Musíš opustit divadlo – a připojit se ke mně spolu s desítkou dalších, a pak začneme na základě dolování a těžké práce nacházet – začneme nacházet náležitý způsob vidění věci. […]

My nejsme schopni dohlédnout, k čemu bychom po 10 letech studování a experimentování tady v klidu s 8 nebo 18 dalšími mohli dojít, jestli se takoví najdou. […]

Z toho důvodu jsem byl u Stanislavského, neboť mým přáním je založit zde pro nás pro všechny kolej. Tak tedy 10 z nás nebo 100!

V jednom z dalších dopisů (nedatovaném) jmenoval řadu dalších partnerů, které by rád přizval ke spolupráci:

Existuje 10 nebo 15 lidí a všechno to jsou vynikající osobnosti – Stanislavskij – Schiller – Suleržickij – Hevesi – De Vos – Mackaye – Starke – lidé, kteří dělají “The Mask” jako já a někteří další.

(Na okraji textu dopisu)

Jsou to lidé, které neznáš – a oni neznají ani tebe – ale všichni se musíme v krátké době setkat. Přemýšlím, jak to zorganizovat.

(V textu dopisu)

Naše práce postupuje stejným směrem – ale výsledky naší činnosti jsou slabé a jeden po druhém jsme lámáni, poněvadž jako pohádkové proutky existujeme každý zvlášť, místo abychom se drželi v jednom svazku.

Doufal také ve spolupráci s japonským umělcem Šojó Cuboučim. K takovéto spolupráci přesvědčoval rovněž Jacquese Rouché. Rouché Craiga někdy kolem roku 1910 přemlouval, aby převzal režii v jeho pařížském divadle. Craig Rouchému v souvislosti s touto nabídkou odpověděl:

Dovolte mi zavřít vaše divadlo na 5 let a umožněte mi založit školu pro herce, školu pro scénografy, školu pro tvůrce kostýmů a pro technické pracovníky na scéně! V opačném případě bych mohl jen během několika týdnů vytvořit něco náhodného, něco průměrného, co můžete i vy zrežírovat beze mě.

Při svém pobytu v Moskvě ve stejné době bezvýsledně přemlouval k takového spolupráci Konstantina Sergejeviče Stanislavského. S energií sobě vlastní mu psal ještě před premiérou Hamleta v roce 1911:

Pomůžete mi vytvořit školu ve Florencii? Jestliže ano, mohl bych vám předvést:

1. zákonitosti pohybu lidského těla;

2. po dvou letech Vám předvedu zákonitosti pohybu na scéně jednotlivých lidských figur nebo celých jejich skupin;

3. a po třech letech bych vám mohl předvést zákonitosti organizování akce, scény a hlasu;

4. a potom Vám předvedu principy improvizace neboli spontánní hry s použitím slov nebo bez nich.

Přistoupíte na tento návrh, abych Vám mohl toto všechno ukázat?

V této korespondenci se Craig vyjadřoval o vytvoření “školy” a o společné práci “ve škole”, nicméně v dopisu z roku 1911 svému maďarskému příteli Sándorovi Hevesimu vylíčil své pochybnosti z hlediska výstižnosti tohoto termínu:

Doufám, že to, co vám napíši za několik týdnů o mé “škole” – toto slovo je nevhodné – nebude nezajímavé. Prosím, sdělte mi, zda byste mohl o tom popřemýšlet, jaké slovo by bylo nejvýstižnější.

Škola – špatné

Lyceum – špatné

College – ještě horší

Experimentální divadlo – příšerné

Volba názvu byla velice důležitá. Měl obsáhnout Craigovy záměry, přičemž on už v té chvíli přestal uvažovat o “nové odrůdě” herců a začal snít o divadelní laboratoři, na jejíž práci by se podíleli nejvýznačnější tvůrci světového divadla. Neměla to tedy už být škola, ale jakási světová “divadelní akademie” sdružující nejlepší a nejschopnější umělce té doby. Tak velký tvůrčí potenciál by samozřejmě mohl přinést překvapující a nadprůměrné výsledky. Ale jeho nakupení by také mohlo představovat ohromné fiasko. Nicméně myšlenka to byla velkolepá a krásná.

Plánovaná škola nakonec v okamžiku svého otevření v roce 1913 byla pouze “školou”, i když její program obsahoval prvky laboratorní práce. Craig si promyslel podrobný plán práce a příslušné předpisy. Protože si byl vědom, že některé jeho nápady převzali asistenti režiséra Maxe Reinhardta, pronásledovaly jej obavy, že mnoho jeho tajemství, o něž se chtěl podělit se svými žáky, se může dostat k lidem nepovolaným, připraveným parazitovat na jeho obrazotvornosti. Za tím účelem vytvořil velice přísný řád, zavazující žáky k naprosté diskrétnosti. V programu školy vyhlašoval, že výuka bude mít praktický charakter. Měla spočívat ve společných studiích a experimentech v oblasti pohybu a světla, tance a pantomimy, jakož i v oblasti způsobu vyjadřování rozmanitých animovaných forem, jako jsou loutky a masky. Zdůrazňoval rovněž, že pramenem inspirace současného divadla jsou výsledky, k nimž se dopracovalo divadlo předchozích epoch. Divadelní tvůrci by se proto neměli odvracet od minulosti, ale naopak přímo studovat historii divadelního umění. Budoval tudíž knihovnu a muzeum, ve kterém byly umístěny pro ten účel zakoupené masky a loutky – barmské a javajské.

Nábor žáků v Anglii provedla jeho matka Elen Terryová a zakrátko se ve Florencii objevili mladí lidé různých zaměření – výtvarníci, fotografové, hudebníci. Někteří, když viděli, že zde nenajdou učené profesory a pravidelné přednášky, se jednoduše vrátili do Anglie. Jiní, kteří vytušili umělecké dobrodružství, zůstávali. Existence školy, kterou si Craig vysnil, se stala skutečností. Její tvůrce chtěl svou radost oznámit světu a k tomu účelu vydal publikaci A Living Theatre. The Gordon Craig School The Arena Goldoni. The Mask setting forth the aims and objects of the movement and showing by many illustration the city of Florence – the Arena.

V tomto bulletinu mj. čteme: Školu vede výhradně pan Edward Gordon Craig. Jejím cílem je vypracovat náležité prostředky, což opomenulo současné divadlo; prolínání umění a scénické techniky s živou silou fantazie, tzn. zkouška síly divadelního umělce, vyplývající z nových zdrojů.

Měla by se skládat ze dvou částí: vážných a zaujatých pracovníků, které bude pan Craig inspirovat svou dosavadní prací a kteří budou budovat a zkoumat estetické zákonitosti umění, aby je nádherným způsobem navrátili současnosti, v níž je postrádáme.

V další části textu se hovoří o druhé skupině účastníků, tj. o studentech, kteří se po určité době zapojí do výzkumných prací, započatých jejich učiteli. Craig tedy neustále uvažoval o výzkumné laboratoři a o experimentech, nikoli o skutečné škole, poskytující studentům elementární profesionální znalosti.

V okamžiku otevření školy v ní mělo studovat 15 studentů. Jejich postavení ve škole však nebylo zcela jasné. Na jedné straně to měli být “spolupracovníci”, na druhé straně “žáci studující metodu pana Craiga”. V praxi to znamenalo, že byli využíváni jako technická pomoc v prováděných experimentech. Někteří ze studentů tyto podmínky neakceptovali, což bylo příčinou konfliktů a nedorozumění. Prostě chtěli vědět, kam jako budoucí divadelní tvůrci směřují. Sám Craig si tím nebyl jist. Nedokázal studentům říct, jakým způsobem budou po určité přesně stanovené době představovat své závěrečné práce, tedy výsledky školní výuky. V tomto směru měl mnoho nápadů a rozmanité plány, ale dlouho nebyl schopen přijmout jednoznačné rozhodnutí. Zvažoval různé varianty postupu, až nakonec vypuknutí 1. světové války v roce 1914 za něj tento problém vyřešilo. Činnost školy byla zastavena. Pro divadelní umění to byla nepochybně velká ztráta.

Loutkář 3/2007, p. 106–107.