Dolenská, Kateřina: Třikrát Minor

Úspěšný dramatik ověnčený několika cenami Alfréda Radoka David Drábek vystřídal na postu kmenového režiséra Divadla Minor Jana Jirků. Zatím tu má na kontě tři inscenace – Čtyřlístek, Sněhurku a Planetu opic. Nabízím zamyšlení nad tím, kam se Minor pod jeho vedením posunul – je to totiž úplně jiná divadelní cesta, než jakou divadlo doposud kráčelo, a dopředu předesílám, že vůbec není špatná.

Čtyřlístek!

Inscenace Čtyřlístek byla po mém soudu poněkud rozpačitým začátkem Drábkova působení v Minoru. To, co se na začátku zdálo jako výborný dramaturgický tah a velká výzva – převést na jeviště doslova kultovní komiks Ljuby Štíplové a výtvarníka Vladimíra Němečka, na kterém vyrostly generace českých dítek – zkomplikoval nejen fakt, že jde samozřejmě o soubor kratinkých na sobě nezávislých příhod, ale i samotné charaktery hlavních protagonistů. Čtyři veskrze kladné, byť k sobě výborně padnoucí, komiksové postavy na jevišti působí jaksi ploše a dvojrozměrně a jediné, co je trochu rozžívá, jsou drobná herecká extempore a improvizace.

Drábek totiž v této inscenaci víceméně ctí původní komiksovou předlohu, zachovává její poetiku a nemění naturel hlavních postav – na rozdíl od výrazných úprav výchozích látek v jeho následujících inscenacích. S dramaturgyní Petrou Zámečníkovou se pokusil vytáhnout ze stovek příběhů několik epizod a zastřešit je tématem zahořklého záškodníka, který chce šťastná zvířátka zlikvidovat, protože na ně žárlí a vyčítá jim, že ukazují dětem život jako selanku, zatímco realita je krutá.

V první půli inscenace se čtveřice ocitne v džungli trav, vyzkouší robota Rodoma a seznámí se se skautkami z oddílu Veverek. V druhé půlce se najednou ocitáme u moře, kde jsou zvířátka postupně zákeřně odchytávána, až se setkají se svým nepřítelem, zamindrákovaným zlounem (zastupuje ho pouze hlas) a jeho komplici (tři opuštěné důchodkyně a nešťastní dospěláci Vanda a Tomáš), kteří chtějí postavičky zničit. Společníci však náhle podlehnou neutuchající dobrotě čtveřice kamarádů, propustí je ze zajetí a Čtyřlístek se může vrátit domů. Náhlé napravení pokřivených charakterů je přece jen ale trochu překotné až sladkobolné.

Propojení drobných epizod do celistvého tvaru se ne zcela podařilo a inscenace plně neuspokojí ani ty odrostlé, ani ty malé, kteří si příhody třeskoprských zvířátek teprve čtou. Dospělí si moc neužijí letmou exkurzi do džungle trav ani Rodoma a děti zase příliš nereagují na zlého zahořklého a mstivého agresora alias souseda. Inscenace svým divákům mimoděk pokládá i řadu otázek – jak to, že na konci sežere již zmiňovaného souseda obrovská růžová nafukovací žížala, se kterou se už předtím v trávě potkal Čtyřlístek – toho času ale zmenšený Myšpulínovými pilulkami? Stejně tak se můžeme ptát, proč se Čtyřlístek objeví po nocování u skautek v lese náhle na břehu moře, proč hlavní hrdiny hlídací robot Rodom nepozná, když vypadají úplně stejně a jsou jenom unavení atd.?

Jak už jsem se zmínila, inscenaci drží především herecké výkony – hlavní čtveřice ve složení Fifinka (Kristýna Franková nebo Svatava Milková), Myšpulín (Petr Stach), Pinďa (Jiří Laštovka), Bobík (Rosťa Novák) i jejich protihráči (skautky a důchodkyně Naďa Husáková, Zuzana Skalníková, Vlasta Špicnerová, Vanda – Ilona Semrádová, Tomáš – Jan Španbauer, soused – Petr Pochop) rozehrávají situace, improvizují a vkládají drobné herecké hříčky, vtípky a “hlášky”. Nezapomenutelné je například Bobíkovo hltání a následné vyvrhování molitanové buchty, několikeré focení Čtyřlístku Rodomem, při kterém vždycky někdo mrkne, a především gagy rozpustile pubertální dvojice Bobík – Pinďa.

Po výtvarné stránce se museli inscenátoři vypořádat s víceméně neměnnou podobu kreslených zvířátek Vladimíra Němečka. Výtvarník Robert Smolík šťastně zvolil výrazné líčení a masky, které však nijak neomezují hereckou mimiku, jde spíš o zvláštní pokrývky hlavy. Scéna je řešena jednoduše – nejprve vidíme do a před domeček Čtyřlístku, u skautek je na scéně stan, mořská pláž je vytvořena šikmou, za níž divák tuší vodní hladinu – a pro názornější charakterizaci prostředí se trochu lacině pracuje s filmovými dotáčkami.

Nicméně výsledný dojem z inscenace je navzdory hereckému nasazení spíše jaksi bezradný. Že by hrdinům z Třeskoprsk opravdu nejvíc slušela kreslená podoba a komiksové bubliny?

Sněhurka – nová generace

Pohádka o Sněhurce je všeobecně známá. David Drábek proto ve své bezbřehé fantazii vykouzlil příběh nové generace pohádkových postav – Sněhurky mladší a Královny mladší, se kterými právě zmítá puberta. (Připomeňme, že text této hry byl otištěn v loňském Loutkáři 2/2006, a proto se o něm zmíním jenom stručně.) Děj je vcelku jednoduchý a v úplném základu připomíná původní pohádku bratří Grimmů. Sněhurka junior (Ivana Stejskalová nebo Hana Vagnerová) je Zrcadlem (Hynek Chmelař) označena za nejkrásnější, a tak ji chce Královna Matka (Zuzana Skalníková) zlikvidovat. Královně samotné (Ilona Semrádová nebo Eva Leinweberová) je to totiž víceméně jedno, úplně si vystačí bědováním nad vlastní nadváhou a akné. Sněhurka je tedy svou maminkou (Lenka Volfová) vyslána do světa a najde útočiště na ostrově Matala, kde žije v idyle skrumáž podivných svobodomyslných bytostí (rastamanka – Kristýna Franková, černoch – Maxim Mededa, vysloužilá učitelka v silonové zástěře – Naďa Husáková, čínská tanečnice – Kateřina Tschornová, siamská dvojčata od Černobylu – Vlasta Špicnerová a Jakub Leier, hippík – Jan Španbauer, afektovaný Blonďák – Ondřej Nosálek). Trpaslíci totiž “nejsou tím, čím se zdají být”, nejsou to žádní vousatí pohádkoví pidimuži a není jich sedm. Královna Matka se několikrát pokusí Sněhurku zničit, na oplátku je jí unesena vlastní dcera, a nakonec vše rozlouskne a Sněhurku zachrání pes Charlie (Ondřej Doležal nebo Gustav Hašek), proměnivší se zpátky do podoby Harryho Pottera, po kterém všechny přítomné slečny blázní.

Tahle pubertální, lehce přidrzlá Sněhurka má opravdu mnohem lepší předpoklad, že zaujme současné děti, než ta původní bezkrevně kladná hrdinka se suitou sedmi trpaslíků – nejen tím, že mají inscenátoři do nejmenších detailů odpozorované, jak se tato věková skupina chová, jak mluví a co ji zajímá, ale i dávkou bizarních postav jako jsou Zelí, DJ Pelikán, Skřet Gůgl a zákeřné mocichtivé Zrcadlo, které nosí na břiše obrazovku, neustále sleduje, co kdo dělá, a vizuálně tak trochu připomíná Dartha Vadera z Hvězdných válek. Nejkrásnější pointou příběhu ovšem je, když opuštěné Matky – Sněhurka i Královna – dcerám prozradí, že tohle monstrum je jejich tatínek!

Drábek si navíc umínil, že pojme Sněhurku nové generace jako crazy “muzikál” a vsadil na hity 80. – 90. let. S Janem Matáskem vytvořili naprosto neuvěřitelnou (ale bravurně smíchanou) koláž zahraničních písní od široké škály interpretů – některé nechali na playback a některé jsou herci zpívány naživo (což bylo bohužel nejslabší místo představení, která jsem viděla, a přičítám to špatně fungujícím odposlechům). Pokud si ale člověk v téhle hudbě zrovna nelibuje, chce to silnou náturu, aby bez úhony přežil její takřka dvouhodinovou smršť. Muzikál (ačkoli čistě terminologicky jde v tomto případě spíše o hudební komedii) se samozřejmě neobejde ani bez řady efektních tanečních čísel (pohybová spolupráce Martin Pacek) většinou velmi dobře pohybově disponovaných herců, mezi nimiž vyniká zejména Ondřej Nosálek.

Výtvarná stránka inscenace výborně konvenuje s bláznivým textem. Kostýmy (Andrea Králová) jsou výrazně barevné, pestré, některé až děsivé, a často je doprovází i výrazné líčení; jako příklad za všechny může posloužit šílené vzezření Královny Matky, která je obdařena vysoko natupírovanými vlasy (jako kdyby neustále stála nad větrákem), dlouhými rudými nehty, kozíma nožkama a monstrózními kruhy pod očima.

Scéna (Martin Černý) je víceméně prázdná, aby skýtala dostatek prostoru pro tanec, bíle vykrytá (atmosféru jí dodává barevné nasvícení) a střídají se na ní postupně přivážené objekty – Sněhurčin miniaturní růžový pokojíček, muchomůrka omotaná žárovkami na ostrově trpaslíků-netrpaslíků, chladící box na Sněhurku, kutálí se tu obrovské pomeranče atd.

Stejně jako ve Čtyřlístku je i ve Sněhurce herecký ansámbl vzácně vyrovnaný. Přímočaré postavy jsou herci interpretovány s nadhledem (opět si s textem hrají, glosují a různě varírují) – díky živému jazyku, jakým jsou Drábkovy texty psány, jsou i správně načasovány veškeré pointy jejich promluv. Proto upřímně pochybuji, že se na prkna Minoru někdy v dohledné době vrátí příběh sedmi vousatých mužíčků a plaché dívenky zachráněné princem v tradiční podobě. Divácký zájem napříč věkovým spektrem (viděli jste někdy předtím v hledišti Minoru na představení pohádky hlučně aplaudující skupinu bezdětných třicátníků?) dává za pravdu spíše Drábkově postmoderní variaci na známé téma.

Planeta opic aneb Sourozenci Kaplanovi mezi chlupatci

Další z dramaturgických počinů Divadla Minor, který nelze neoznačit jako ambiciózní vychází ze známého románu francouzského spisovatele Pierra Boullea Planeta opic a jeho ještě známějších filmových zpracování (zejména Schaffnerova z roku 1968). V tomto případě však sázka na atraktivní a divákům důvěrně známou science fiction beze zbytku vyšla. Téma zkázy lidstva a nástupu nové opičí civilizace lidem nadřazené je neustále děsivé a zároveň vzrušující (v hrozbě degenerace vyprázdněné konzumní společnosti bohužel i aktuální) a je s podivem, že se na jevišti neobjevuje častěji – stejným tématem je inspirována např. také inscenace mnichovské Bayerische Staatsoper, kde hrají v reáliích Planety opic Verdiho Rigoletta (režie Doris Dörrie, 2005). Vlastní příběh Planety opic se ale zřejmě na jevišti Minoru objevil ve světové premiéře.

David Drábek se s původním námětem opět vypořádal po svém – místo hrdinných astronautů vyslal na planetu opic mírně rozmazlené a obtloustlé sourozence Kaplanovy – přemoudřelého Adama a infantilní Cecílii, kteří v kosmu zabloudili cestou ke svým prarodičům. Naštěstí se jich ujmou šimpanzi Babi, Džango a Zara a pomohou jim dostat se ze zajetí a vrátit se zpátky domů. Myslím, že je zbytečné znovu připomínat, že je text hry v dialozích neobyčejně vtipný a herce evidentně baví ho hrát – např. ve scénách neskonale tupých vojenských goril (jejich hra s banánem, který ne a ne spadnout, nebo výstup s Džangem převlečeným za šimpanzí samičku, jíž do upadnuvšího umělého ucha vojáci špitají něžná slovíčka), zábavná je i tragikomická postava ordinérní a “americky” pozitivní paní premiérové Mandy Kuku (v jedné scéně jejích afektovaných extempore, tentokrát při svérázné výchově zvířátek – rozuměj sourozenců Kaplanových – se na ní manžel Apa Omo smutně zahledí a suše zkonstatuje přání, aby ho už co nejdřív zabili). Ale aby nedošlo k mýlce – nejde o žádnou bohapustou komedii a jsou tu mrazivé scény (hon na divoké lidi, scény z “lidince”, závěrečný souboj u zakázané zóny ad.). Koneckonců už samotná lokace příběhu nutí k zamyšlení – socha, která opicím dokládá předchozí éru lidí, a musí být proto utajena (kdo by si nepamatoval poslední záběr z Schaffnerova filmu na sluncem zalitou newyorskou sochu Svobody napůl zahrabanou do písku) v Minoru není nikdo jiný než svatý Václav na koni (což není realizováno jevištně – o soše se pouze mluví).

Velmi zdařile je vyřešena výtvarná a pohybová stránka inscenace. Na jevišti stojí zešikmená stěna obrovské klece, po které běhají zuřivé vojenské gorily, a celá scéna je na horizontu vykrytá spoustou spuštěných provazů a lián. Klece na divoké lidi našinci nápadně připomínají kontejnery na plast a papír, jen s vyřezanými otvory (a koneckonců i Kaplanovic raketa tvarem evokuje popelnici na sklo), což plně koresponduje s ekologickým posláním hry – když se konzumem zdegenerovaní lidé živí odpadky, proč by nemohli být v zajetí v “lidinci” umísťováni do kontejnerů?

Velice zdařilé jsou masky a kostýmy Eriky Čičmanové. Na jevišti defilují realisticky vyvedení šimpanzi, gorily a orangutani – herci mají paruky a obličejové masky zakrývající čelo, nos a horní ret (zbytek tváře silně nalíčený), a k tomu celotělové kostýmy pokryté srstí.

Exkurze do opičí říše by ale nebyla tak sugestivní, kdyby

si herci plně neosvojili “opičí pohyby” (pohyb a akrobacie Rosťa Novák ml.). Každý druh lidoopů se hýbe nějak jinak (některé s podsazenou, jiné s vystrčenou pánví), herci-opice chodí v mírném předklonu s vyvěšenýma rukama, houpají po liánách, běhají kolem diváků, skáčou i tančí. Herci – a jde takřka o celosouborovou inscenaci – odvedli opravdu tvrdou práci, iluze opičího světa je dokonalá.

Atmosféru příběhu, který je místy napínavý až brutální, dotváří dunivá, temná až filmově monumentální hudba Darka Krále a přiznám se, že být menší tak se v některých scénách lovu lidí regulérně bojím.

Inscenaci také velmi pomohlo, že má nosný a svým způsobem strhující dramatický příběh, řádně vyklenutý, napínavý a vypointovaný (což se například ve Čtyřlístku ne zcela povedlo; i Sněhurka měla svá hlušší místa). Planetu opic proto považuji za komplexně nejzdařilejší Drábkovu inscenaci v Divadle Minor, která plně osvětluje jeho režijní vidění divadla pro děti a mládež (ale i dospělé).

Summa summarum

Drábkovy texty (a jaká škoda, že se na jeviště nepřevádí i autorovy scénické poznámky), které byly v Minoru uvedeny, nejsou, jak by se snad mohlo zdát, jenom efektními kumulacemi vtipných sentencí. Mají mnohem více plánů – namátkou mechanizace světa (odlidštěné robotické postavy, Zrcadlo – všudypřítomná sledující kamera), řeší problém minorit, rozpadu rodin (Sněhurka), v Planetě opic se zabývá krizí lidstva a vyprázdněním lidské existence, nastoluje téma ekologie, vztahu dětí ke zvířatům a pocitu zodpovědnosti za ně… Do toho všeho proplétá nespočetné množství aluzí, asociací a citátů z kultovních filmů i literárních děl, které dospělého diváka potěší (namátkou – Sancho Šimpanza, Tak pravila Zara), vymýšlí metafory, nečekaná a neotřelá slovní spojení, vše prostupuje hravost s nádechem absurdna, nonsens a fantazie. Drábkovy inscenace tak cílí na nejširší publikum a každá věková skupina si z nich něco odnese (což potvrzuje i velký divácký ohlas; nejvíce zkrátka však přijdou diváci úplně nejmenší – zmiňované inscenace jsou určeny dětem od sedmi let, Planeta opic dokonce až od deseti).

Rukopis předchozího uměleckého šéfa Jana Jirků obohatil repertoár Minoru o výsostně poetické divadlo, o křehkou lyriku, často za doprovodu živé hudby, kde měly loutky své pevné místo. Naproti tomu inscenace Davida Drábka nabízejí divákům opravdu plnokrevnou show v tom nejlepším slova smyslu – barevnou atraktivní podívanou (nepoužívá v nich loutky, ale často pracuje s maskami, expresivním líčením a jasně barevnými kostýmy), s výraznou (reprodukovanou) hudbou, zpravidla oddělující sled jednotlivých výstupů, propracované choreografie a velký důraz na slovo. Je to úplně jiné divadelní poetika, ale je naprosto legitimní. Bylo by však dobře, kdyby ani jedna z těchto uměleckých linií – řekněme ta lyrická (kterou ve stávajícím repertoáru zastupuje nejen tvorba J. Jirků, ale i např. A. Vynohradnykové a P. Stáncové) a ta “drábkovsky opulentní” – nepřevážila a divadlo si ve své nabídce stále uchovávalo pestrost.

Čtyřlístek!

Námět: Jaroslav Němeček

Scénář: David Drábek a Petra Zámečníková

Režie: David Drábek

Výprava: Robert Smolík

Hudba: Darek Král

Dramaturgie: Petra Zámečníková

Psáno z premiéry 28. 11. 2004 a reprízy 19. 1. 2007.

Sněhurka – nová generace

Scénář a režie: David Drábek

Asistentka režie: Lenka Volfová

Hudba: Jan Matásek

Scéna: Martin Černý

Kostýmy: Andrea Králová

Dramaturgie: Petra Zámečníková

Choreografie: Martin Pacek

Psáno z repríz 1. 3. 2006 a 16. 2. 2007

Planeta opic aneb Sourozenci Kaplanovi mezi chlupatci

Režie: David Drábek

Scéna: David Bazika

Kostýmy a masky: Erika Čičmanová

Hudba: Darek Král

Dramaturgie: Petra Zámečníková

Drezúra a akrobacie: Rostislav Novák ml.

Psáno z repríz 20. 1. 2007 a 15. 3. 2007.

Loutkář 2/2007, p. 66–68.

Dolenská, Kateřina: Třikrát Minor

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters