Divadelní areál Bouda - zážitek, který jinde neseženete!

Kosová, Petra: Krvavé koleno

Z hlediště se ozývá takový vřískot, že by nezasvěcenec za dveřmi přísahal na vraždění neviňátek. V plzeňské Alfě se ale hlavy nestínají, herci dětem jenom vyhrožují: Krvavým kolenem Arnošta Goldflama. A je to věru povedený kousek.

Nejprve text. Goldflamovy Pohádky pro zlobivé jsou posbírány z různých koutů, poznáváme například Osmého Johna a Krvavý koleno z Velice amerických pohádek. V Hradci Králové, kde Arnošt Goldflam svoji montáž režíroval, byla inscenace stažena. Také proto je třeba ocenit odvahu Alfy při výběru látky – případným stížnostem ze strany učitelek se zřejmě divadlo nevyhne.

Ještě větší poklonu si zaslouží dramaturgická práce s texty: nejsou jen řazeny za sebou, některé prolínají celou inscenací, ale vůbec ne na úkor srozumitelnosti. Naopak, jednotlivé postupně rozkrývané příběhy zpevňují vazby konstrukce a podílejí se na zábavném, všudypřítomném napětí. Výhružka krvavým kolenem z úvodu dojde na konci naplnění; harmonikář postupně ve slokách jarmareční písně prozrazuje příběh s kozou; představení opakovaně avizovaného obecním rozhlasem se v závěru diváci dočkají. Sláva dramaturgovi Pavlu Vašíčkovi, který navíc ponechal i prostor režisérovi Petru Vodičkovi, aby v práci s textem dále pokračoval podle vyvíjejících se potřeb inscenace.

Zdařilou montáž korunuje Vodičkova režie. V první řadě výborně funguje nápad situovat pohádky do vesničky ani zdaleka ne střediskové, zato plné podivných a podezřelých týpků; do jakési “Černé Lhoty” (navrhuji vybydlené sudetské Nemanice, neboli Wassersupe, Český les – tam se to klidně všechno mohlo stát). Loutky se objevují jen v jedné z pohádek, která je současně v dynamicky rozjetém představení vítaným a poetickým ztišením, aby pak naplno vyzněly další následující “břesknosti”. Jinak režisér a herci pracují s důslednou stylizací a v žádné z pohádek se neopakují. Mění se i atmosféra a nálada jednotlivých kousků, obskurní víska ovšem stále spolehlivě pojí místa činů. Kamenem úrazu se mohlo stát zhmotnění krvavého kolene: ale žádný strach, v Alfě našli řešení, které spojuje vtip i děs. To je nutné ponechat bez vysvětlení; proč podle vyzrazovat pointu?

Vesnici výborně slouží kostýmy i výprava, jednoduchá a přitom velmi proměnlivá. Tu autobusová zastávka, pak světnice s dítětem v kolébce, nato vrata statku, hned zas dvůr. Proměny divák ani moc nevnímá, autorka výpravy Renáta Pavlíčková – alespoň z hlediště to tak vypadá – nedělá z herců kulisáky a nenutí publikum, aby jim při každé přestavbě drželo palce. A nelze zapomenout na kašírovaný kopec, neboli hřbitov. S vrátky – ta poslouží jako temné podsvětí či krematorium, kam lze z kolečka vysypat mrtvou matku. Svíčkové báby po hrubém povrchu kopce – hřbitova neodolatelně škrabou hrabičkami, kříže přibývají…

A ovšem hudba Jana Matáska. Hned na startu na publikum udeří, přijdou první hrůzné tóny; už v tuto chvíli začínají děti s rozkoší ječet. Naproti tomu optimistické melodie k trampskému Nebojsovi nenesou jedinou tíži chmur. Hudba baví a slouží věrně celku.

A teď výkřik: Herci! Kde začít? Nejspíše excelentní Blankou Josephovou-Luňákovou, která důvěrně srostla se svojí postavou babky až démonické. Velká gesta, dramatický úvod s dětskou ručičkou trčící z hrobu. A pak hned fenomenální vyprávění Mušího domečku, který zbytek vesnice hraje: totiž postupně se všichni cpou do autobusové zastávky, až ji zboří. Při té příležitosti postavy představí sebe a prostředí, takže se divák pohodlně zorientuje. Dále Toník Procházků, který evidentně s velkou chutí přijal všechny svěřené různorodé herecké úkoly. Rozsochatí Petr Borovský a Martin Sádlo Bartůšek s lehkostí využívají své bohaté herecké možnosti a v závěru si jako Rudla a Rudla grandiózně rozehrají poloimprovizovaný Pláč nad utopenou myškou. Ale výčet nekončí: jsou tu ještě přesvědčivé hřbitovní báby Mileny Jelínkové a Martiny Hartmannové, rozehrávačky několika pohádek. Je tu miláček dětí, “sprateček” Robert Kroupar a zároveň miláček dospělých “kamarád Nebojsa”. Krátkozraký harmonikář Vladimír Sosna, jehož pokřivená postava z Nebojsy patří společně s Bartůškovým jednorukým mládencem z Bezhlavýho starce k nejděsivějším postavám inscenace. A další, včetně Neviditelného herce Vladimíra Čady, který hlásí obecním rozhlasem a uplatňuje přitom svoji schopnost udělat i ze štěku nezapomenutelný zážitek.

Tak a teď: pro koho Krvavé koleno je? Nejvíce docení inscenaci asi dospělí, kteří při závěrečném vystoupení Rudly a Rudly škemrají polomrtví smíchy o milost. “Velcí” diváci si navíc vychutnají i bonusovou pohádku Na dalekém severu přezdívanou divadelníky Pizda, která je, jak pravil po premiéře v Alfě Arnošt Goldflam “stejně jako v Hradci vyndavací” a hraje se jen ve večerních hodinách. Půvabný přídavek a je rozkoš pozorovat diváky zírající na atypickou loutku a nevěřící, že to, co vidí, je opravdu to “to” (tedy Pizda).

Ještě k dospělým. Alfě se v poslední době daří vyprodávat večerní představení úspěšných Tří mušketýrům a diváci si – snad! – začnou zvykat na to, že loutkové divadlo může přinést požitek nejen dětem. Krvavé koleno má všechny předpoklady navázat na úspěch Tří mušketýrů, je na místě připojit modlitbu a doufat, že to vyjde.

Ale nechme dospělé, Krvavé koleno je určeno především dětem, které si představení prožívají po svém. Spontánně a hlučně, inscenace je skutečně napínavá a vtipná a působivá, takže se smějí, bojí se a vřeští. Stojí za to vidět představení i s nimi. A nejlepší je, když se dědek rozběhne s useknutou rukou do hlediště: i zadní řady vstávají a křičí “nééé” s průhlednou touhou, aby Toník Procházků doběhl s tou hroznou věcí až k nim. To je důležitá ilustrace toho, co se při Krvavém koleni v hledišti Alfy děje: je to o naplněných snech dětí, které se rády hezky bojí. A Krvavé koleno jim s pochopením a ve vynikající divadelní kvalitě servíruje strašidelné pochoutky, kterých se jinde jen tak nedočkají. Pokud vůbec. A co je ještě podstatné. Současné vnímání smrti je většinou pokřivené, snaha o její vytěsnění nebo – co hůře – její využívání pro kýčovitá melodramata nemá s přirozeným během života nic společného. Ale je dobré přiznat, že smrt je. Že je neoddělitelnou a nepopiratelnou součástí života. Je dobré přiznávat smrti váhu i ve výchově; tím spíše, když tu tíži pomáhá nést humor.

Alfa je nyní ve výborné kondici a Krvavé koleno to dále potvrzuje. Kromě triumfujících skvělých Třech mušketýrů má řadu dalších inscenací, jež jsou důvodem k hrdosti. Patří k nim i Betlém, který v Alfě předloni nastudoval právě Petr Vodička. Jeho režisérský talent je velký a nesporný. Tak snad nenaplní své hrozby; totiž že už se režii věnovat nebude.

Divadlo Alfa, Plzeň – Arnošt Goldflam: Krvavé koleno a jiné pohádky pro zlobivé…

Režie: Petr Vodička j. h.

Dramaturgie: Pavel Vašíček

Výprava: Renáta Pavlíčková j. h.

Hudba: Jan Matásek j. h.

Premiéra 5. března 2007, večerní premiéra 9. března 2007.

Loutkář 2/2007, p. 63–64.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.