Loutkar.online

Peřina, Vítek: Slovo dramaturga

Slavný román Franse Gunnara Bengtssona (1894 – 1954) Zrzavý Orm s humorem zachycuje Dánsko v období kolem roku 1000, kdy Vikingové na svých drakkarech pustošili anglické, normandské i hispánské břehy, zatímco na jejich území pomalu ale jistě pronikalo křesťanství. O jeho dramatizaci a následnou inscenaci se v libereckém Naivním divadle pokusil Petr Vodička. Schopnost výrazného autorského vkladu prokázal již při úpravách jiných děl – dramatizaci Bédiérova románu Tristan a Isolda (opět pro Naivní divadlo) skvěle oživil připsanou rolí ironické glosátorky a hybatelky dějem – Smrti, Pitínského Betlém (v plzeňském Divadle Alfa) získává další (a především funkční) rozměr díky přidané dějové lince ze současnosti atd.

Není důležité, které epizody či postavy z dějově bohatého Bengtssonova románu musel Vodička ve své dramatizaci oželet. Nakonec se zaměřil na Ormovo zajetí v Andalusii, oslavu Vánoc na dvoře čerstvě pokřtěného krále Haralda a loupeživou výpravu do Anglie. Podstatné je, že se rozhodl upozadnit motiv, který v románové předloze hraje výraznou roli, to jest vikingskou konfrontaci s různými náboženstvími. Svět Vikingů se stýkal se světem keltským, románským, arabským, židovským i slovanským. Co kraj, to jiný Bůh, který však v očích hlavních Bengtssonových hrdinů nikdy nestojí výše, než Bůh nejvyšší, totiž pivo. Petr Vodička (který vynechal například Ormovi vnucené přijetí Alláha) se v tomto směru zaměřil výhradně na postavu misionáře Willibalda, jenž se svérázným způsobem potýká se svým úkolem kristianizovat pohanský sever. Další výrazný románový motiv – skládání oslavných hrdinských básní, kterážto schopnost byla mezi Vikingy velmi ceněna – inspiroval Vodičku k vytvoření postavy Skalda, jenž svými verši posouvá děj kupředu.

Samotná struktura hry má velmi symetrický charakter. Dvě zjevně patrné poloviny začínají pokaždé výstupem Na statku, v němž Matka dle tradice “brání” Ormovi, aby se s Thorkelem vydal na novou výpravu. Vždy o dvě scény později následuje v obou půlích první akční vrchol – bitva s Andalusany, respektive s Angličany. Druhý takový dynamický moment lze zase nalézt vždy těsně před konci obou půlí – tentokráte se jedná o Svenovy akce (vražda Haralda a následná honička s Willibaldem v půli první a závěrečný souboj s Ormem na samém konci hry). Závěrečný výstup je v tomto směru naopak slučující, sumarizující – během marné Willibaldovy snahy oddat Ylvu s Ormem přicházejí na scénu postupně všechny přeživší postavy.

Jelikož román osloví čtenáře v první řadě svou jazykovou bohatostí, peprností a krásou, vtipnou demytizací romantických představ o Vikinzích, svéráznou sondou do náboženské problematiky raného středověku a až teprve potom samotným dějem, byla práce s vnitřním rytmem textu při dramatizaci velmi důležitá. Proto si Vodička na straně jedné pomohl již popsanou symetrickou strukturou celku, na straně druhé však v detailu pracoval i s rytmickým kontrastem v rámci jednotlivých promluv (viz například květnatý úvod a následný lakonický průběh vyjednávání o peníze s Angličany, či podobně rozdíl mezi nekonečně dlouhým kastilským “útokem” na al-Mansúra a následným prostým a úderným Ormovým zásahem). Jen tímto způsobem mohl Petr Vodička ve své úpravě zachovat vše výše jmenované, aniž by přitom své hrdiny utopil v pouhé kumulaci vtipných promluv.

Loutkář 1/2007, p. 43.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.