Loutkar.online

Malíková, Nina: Aucassin a Nicoletta po kanadsku

“Tak ten společný projekt Quebečanů a českých tvůrců přece jen dospěl ke zdárnému konci,” řekli si mnozí, kteří si v Loutkáři 5/2006 a 6/2006 přečetli montrealská ohlédnutí Karla Brožka. Ti, kdo sledovali osudy této mezinárodní spolupráce však vědí, že to zdaleka nebylo tak jednoduché. Ne, nechci se vracet ke všem propletencům geneze a průběhu tohoto projektu, který od nápadu udělat společnou inscenaci s herci montrealského Théatre l‘Illusion a herci kladenského Divadla Lampion, nakonec došel své realizace jen v kanadské verzi. Inscenace Aucassina a Nicoletty – v Montrealu se hraje pod názvem Chantefable, což je stejně exotické pro tamější publikum jako pro nás a jen vzbuzuje další zvědavost na to, co to ta “chantefable” vlastně je – byla v listopadu 2006 uvedena v kontextu významného montrealského divadelního festivalu Coups de théatre.

Milostný příběh Aucassina a Nicoletty je kupodivu v Čechách známější než ve Francii, kde před sedmi stoletími spatřil světlo světa, a ve francouzsky mluvícím kanadském Quebecku o něm ví jen pár zasvěcenců, k nimž patří i hudební skupina La Nef, která se zabývá starou hudbou. V českých zemích se o jeho popularitu mezi divadelníky postarala zejména legendární inscenace Naivního divadla z r. 1981 v režii Markéty Schartové, ale pamětníci si vybavují i pozdější úspěšnou činoherní podobu tohoto textu v režii Karla Kříže. Úprava režiséra Karla Brožka, který divadelní podobu tohoto zpívaného a recitovaného středověkého milostného příběhu (“chantefable”) pro inscenaci v Montrealu připravoval, měla hned několik omezujících zadání: poměrně košatý příběh výrazně zpřehlednit, upravit ho pro tři herce (dva muže a ženu)a ve výsledku i přizpůsobit tradici a vnímání zámořského publika. Šlo zejména o pasáže odvolávající se na otázky víry (katolická církev zde byla v posledních letech terčem kritiky a řada těchto faktů se projevuje v současnosti i ve vztahu k náboženství vůbec), ženské emancipace i na generační problémy. Aktuální připadal realizátorům i negativní postoj mladé generace k válce, který shodou okolností nacházel shodné momenty i v tomto několik set let starém textu.

Iniciátorka projektu Claire Voisard opřela svůj výklad o otázku pravdy a cti mezi dvěma generacemi a samozřejmě o lásku, která je v příběhu značně společensky nerovná – francouzský princ Aucassin se zamiluje do otrokyně vykoupené jeho otcem od Saracénů a než jejich věrná láska dojde naplnění musí překonat řadu překážek.

Vlastní inscenace zachovala všechny výchozí motivy předlohy, režisér (a spoluautor scénáře) Karel Brožek pak některé motivy i postavy spojil a vytvořil na jednoduché scéně sestávající ze tří obrovských trůnů (scéna Alois Tománek) variace na nejrůznější prostředí – od francouzského hradu, přes divoký les až po kartaginský palác – včetně prostoru pro komentování příběhu a jeho iluzivní ilustraci.

Z inscenace, se kterou byl montrealský soubor pozván na letošní mezinárodní festival Divadlo evropských regionů v Hradci Králové, zaujme především sugestivní, soustředěný výkon představitele Aucassina (Philippe Racine), který původní poměrně pasivní part titulního hrdiny posouvá díky svému temperamentu do vyšší roviny. Vroucí místa (zejména zpívané milostné vyznání určené Nicolettě) zde střídají komediálně laděné scény dokreslující stav jeho blažené zamilovanosti. V tomto Aucassinovi je zastoupena něha i mužná opravdovost, milostná zbrklost i lehkomyslnost vystřídaná po střetu s otcem nečekanou rozhodností. Nicoletta je v předloze v milostném páru tou aktivnější, Julie Desrosiers však akcentuje spíše její dívčí plachost a osamělost. V jejím podání je cítit jistý smutek zahrnující hořkost z nedůstojného postavení trpěné otrokyně, ale i odhodlanost posléze řešit svůj život především vlastními silami. (Obsazení Philippa i Julie bylo zajímavé ještě jedním faktem: poněkud nevýrazného francouzského následníka trůnu představoval temperamentní “afrokanaďan” Philippe a tmavou Saracénku plavovláska Julie s průsvitnou bílou pletí. Proti literární předloze šlo rozhodně o protimluv, ale nejen že to nikomu nevadilo, ale dodalo to naopak vlastní inscenaci na zajímavém napětí.) Trojici aktérů doplňuje zkušený Sylvain Hétu v několika hereckých úkolech (starý hrabě de Baucaire, nebezpečný Aucassinův protivník Bougart a v závěru i kartaginský král), je však především přesvědčivým komentátorem celého příběhu nacházejícím snadno kontakt s publikem.

Příběh “věrného milování Aucassina a Nicoletty” byl pro montrealské publikum překvapením a kritiky nešetřily chválou. (“Herci dodávají postavám rozměr. Nespokojují se jen s tím, že loutky animují. Dávají jim život, dodávají své emoce.”)

Překvapily i samostojné loutky-manekýni Jaroslava Doležala a také tzv. “odkrytá manipulace” dávající možnost mnoha variantám vztahů mezi animátorem a loutkou i mezi aktéry samotnými. Také hudba známé a uznávané skupiny La Nef nezůstala nic dlužna své reputaci.

Chantefable byl divadelní projekt, který byl součástí programové koncepce festivalu Coups de théatre zaměřené na mladého diváka. Důvěru pořadatelů, kteří ho zařadili do programu ještě před jeho listopadovou premiérou, rozhodně nezklamal.

Program mezinárodního festivalu Coups de théatre, který byl součástí velkého divadelního veletrhu CINAR nabízejícího nejen kanadským zájemcům desítky představení pro následující divadelní sezónu, však obsahoval kromě Chantefable ještě celou řadu titulů. Kromě úvodního tanečního představení Deník (Journal intime), které bylo sledem intimních životních příběhů několika současných dvojic a zaujalo improvizovaným klavírním doprovodem i jednoduchou scénografií využívající působivého kouzla různě aranžovaného množství hořících čajových svíček, jsem měla možnost vidět ještě tři představení pro děti a mládež: eskymáckou pohádku Inussia – žena tuleň (Inussia, la femme-phoque) Théatre Motus hranou off program v rámci zastřešujícího festivalu CINARS, pohádku O Jeníčkovi a Mařence (Hansel und Gratel) v provedení souboru německého loutkového divadla z Halle a inscenaci inspirovanou komedií dell‘arte švédské skupiny Sagliocco Ensemble Tajemství noci (Les secrets de la nuit). Poslední dvě byly pro mne příjemným překvapením.

Na představení o ženě–tuleni jsem šla ryze ze zvědavosti. S eskymáckými příběhy se nesetkáváme tak často, navíc máme o tomto etniku opravdu nejrůznější představy. Představení bylo pro mne zklamáním a původní záměr představit možná něco z této málo známé oblasti i u nás, se rozplynul jako pára nad hrncem. Šlo o téměř hodinový, dosti statický monolog starší ženy. Hlavní protagonistka ho vypráví na iluzivní scéně (tvoří ji tři umělé ledové kry) s až teatrálním euforickým zaujetím a prokládá historii svou s mnohdy krutou historii Eskymáků střetávajících se s “naší” civilizací. Ve výsledku však jde spíše o rozhlasovou hru, mírně ilustrovanou několika loutkoherci (manipulují jedinou loutku tuleního mláděte) než o divadelní představení. Inscenace měla velmi dobrou pověst, jistě i vzhledem k atraktivnosti námětu, ale marná sláva, o jejích divadelních kvalitách mě inscenátoři nepřesvědčili.

Až v Montrealu jsem se dověděla, že loutkové divadlo z Halle je zde stálým hostem a že jejich “evropská práce s loutkou” je předmětem neutuchajícího zájmu a obdivu. Nebylo divu, malé marionetky, se kterými poměrně drastickou verzi Perníkové chaloupky němečtí loutkáři hráli, vodili opravdu s bravurou.

Proměny jednotlivých prostředí vyřešili několika horizontálně vedle sebe umístěnými jevišťátky, dialogy anglickým komentářem postavy Pohádky(?). Ta diriguje z horní plošiny jeviště jednotlivé akce, ale někdy i přebírá mluvní party postav. Herec v masce a s živýma rukama byl na pidijevišťátku partnerem marionetek a souboj loutkového Jeníčka a Mařenky s touto strašlivě vyhlížející ježibabou sledovaly děti bez dechu.

Osvěžením, představením plným nápadů a přesně vycizelovaných akcí a rytmu byla Tajemství noci. Jedním z půvabů inscenace, na které se bavily děti i dospělí (ti se při jemně naznačených erotických scénách dokonce potutelně usmívali!) bylo obsazení. Milostný trojúhelník mezi pradlenkou (Kolombína), pekařem (Pierot) a malířem pokojů (Harlekýn) totiž představovaly ve všech variacích na známé téma jen dvě herečky! Váhání Kolombínky mezi nesmělým Pierotem a lehkomyslně svůdným Harlekýnem mělo ještě i další důvod. Kolombínka pracující ve dne, se totiž stále nemůže s milujícím pekařem sejít. A tak má životný Harlekýn přednost před věčně usínajícím pekařem. Není ale všechno zlato, co se třpytí, a tak se po zbrklém útěku s Harlekýnem nakonec kající pradlenka k pekaři vrátí.

Přehledné situace, vtipné a jemné gagy, výborné herecké výkony (důmyslné bleskové proměny jediné herečky z role Pierota do role Harlekýna a naopak) – to všechno pro mne byly devizy, které by mohly právě toto představení nominovat na některý z našich divadelních festivalů. To, že šlo o skupinu evropskou, by možná mohlo hrát roli i v rozhodování váhajících festivalových pořadatelů.

Chantefable – pohled z obrácené strany

Odpovídají herci Sylvain Hétu a Julie Desrosiers

Co vám dala tato mezinárodní spolupráce?

Sylvain Hétu: Možnost a privilegium být blízko Karla Brožka, který se 50 let věnuje řemeslu, mluvit o divadle v České republice a poslouchat jeho vzpomínky. Talent, vášeň, láska k tomu co děláme, radosti a těžkosti nemají hranice.

Julie Desrosiers: Pracovala jsem s Rusy, Francouzi, Belgičany, Japoncem, Quebečany ad., na tanečních představeních, v pouličním divadle, v činohře… Každá spolupráce je jedinečné setkání s člověkem, který má své historky, který srovnává a nutí vás přemýšlet o rozdílech a podobnostech každé kultury, každé formy jazyka a každém jednotlivci. Jsou to reflexe přemýšlení o univerzálnosti pohybového jazyka.

Byly pro vás nějaké rozdíly v systému zkoušení?

S. H.: Nevím. Možná kompromisy. Společný jazyk, který se musí vytvořit. Lámaná angličtina a několik českých výrazů. Někdy jsem měl pocit, že rozumím tomu, co Karel říká, na základě jeho výrazu ve tváři.

J. D.: Nikdy jsem v České republice nezkoušela. Nemohla jsem tedy zažít nějaké rozdíly… Rozdíl je ale asi ve faktu, že herci v Quebecku nemají svou domovskou scénu, ačkoliv divadlo l´Illusion má tu šanci, že má prostor, který mu patří, ale nemá k dispozici své dílny ani stálý soubor, který by mohl pracovat ve větší symbióze s režií.

Jaké byly nejzajímavější reakce publika?

S. H.: Veškeré reakce publika, ať už pozitivní nebo negativní jsou zajímavé. Ale ty, které mě nejvíce dojaly byly od malých kluků, sedmi, osmi, devítiletých, kteří vypadali, že je náš příběh překvapil. V roce 2006, v době nejrozmanitějších zábav, počítačových her, hyper sofistikovaných her ukazujících válku a smrt tak realisticky… Byl jsem dojat, že dřevěné loutky, kusy látky a “starověká” hudba je tolik zaujaly.

J. D.: Jsou to reakce, kdy se publikum, malí i velcí, nechají dojmout “kusem dřeva” a kdy necenzurují své hlasové projevy. To dodá představení jiný nádech, prolnutí se životem. Loutky mají své emoce, které jim propůjčíme a dostávají se na ještě vyšší úroveň života. Čím větší jsme blázni, tím více v to věříme.

Co je podle vás aktuální na tomto prastarém příběhu?

S. H.: Všechno! Vše v tomto příběhu je stále aktuální. Zakázaná láska, zrady, sociální nespravedlnosti, exil, předávání úřadů, demagogie, rasismus, nedorozumění mezi národy, mezi nepřáteli a mezi lidmi ze stejné rodiny. Toto vše najdeme v každých novinách, v kterémkoliv městech na světě.

J. D.: Celý základ příběhu. Válka v malém i velkém rozsahu: láska a neschopnost lásky mezi dvěma bytostmi, mezi dvěma národy, mezi různými lidmi, neporozumění, uzavřenost, pokrytectví vůči ostatním… Sen o ideálním světě, prostředky jak ho dosáhnout.

Během svých pražských studií na DAMU jsem se zamilovala do jednoho francouzského textu ze 13. století, který vypráví příběh mladého prince Aucassina a krásné otrokyně Nicoletty. Od první chvíle jsem pocítila touhu převést tento text na současnou scénu loutkového divadla. Autor se odvážně zabývá nesmrtelnými tématy, která jsou pro mě velmi cenná: nevyhnutelná vzpoura mladých proti stagnující autoritě starých, nesmyslnost válek a krutost rasismu vyvěrající z ignorance a předsudků.

Uplynulo přes 30 let, než projekt dostal svou formu a utvořila se skupinka lidí připravená pustit se do práce. Tým byl složený z quebeckých a českých umělců. Oproti českým divadelním souborům, l´Illusion, jako většina divadel v Quebecku nemá svůj vlastní soubor. Herci během celé divadelní sezony dostávají role v různých divadlech. Soubor pak žongluje s hodinami každého jednotlivce a snaží se najít společný čas na zkoušení.

V listopadu 2006 jsme mohli konečně předstoupit po týdnech zkoušení před diváky. Byla to radost moci vzájemně konfrontovat naše představy, přístupy a metody spolupráce!

Claire Voisard – umělecká ředitelka Divadla L´Illusion, iniciátorka a vedoucí projektu, spoluautorka scénáře

Loutkář 1/2007, p. 24–25.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.