Dolenská, Kateřina: Ráj srdce v labyrintu světa

Nejnovějším počinem dvojice Martin Kukučka – Lukáš Trpišovský (alias Skutru), které jsme se hojně věnovali v minulém čísle, je mezinárodní projekt Ráj srdce labyrint světa. Tvůrci si ke spolupráci na projektu, který měl premiéru 20. října v Divadle Archa a vznikl v rámci jejich doktorandského studia na Katedře alternativního a loutkového divadla, přizvali studenty tří středoevropských divadelních univerzit – po pěti studentech z bratislavské VŠMU, pražské DAMU a wrocławské PWST. Několik repríz projektu se ještě uskutečnilo v Teatru PWST ve Wrocławi a v Divadle Aréna Bratislava.

Inspirací se autorům stal Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Inscenátoři s ním ale opět naložili po svém – název otočili a svou pozornost upnuli spíše na “ráj srdce”, který si hýčkáme a do něhož se uzavíráme v obraně před labyrintem a násilným chaosem okolního světa.

Začíná se pomalou scénou, kdy si každý ze zúčastněných herců přivleče svou lampu a bedničku, skrývající jeho “srdeční záležitost”, ať už je jí domov a rodina, láska a objetí, touha zpívat si či stát se baletkou a nebo třeba poněkud překvapivě komiks s hlavní postavou Superpapeže. Je také zajímavé sledovat, jak se do čistě spirituálního ráje srdce (u Komenského) vkrádají u současných lidí i ryze materiální záležitosti – jako například čokoláda, o jejíž blahodárnosti dovede jedna z protagonistek nepřetržitě hovořit několik minut. Inscenace nevypráví celistvý děj – pouze sledujeme různorodou skupinu lidí (včetně chování typického pro anonymní dav), z nichž nám každý přiblíží svou představu ráje. Křehké výpovědi jednotlivců jsou tak intimní a niterné, že zjistí-li, že se na ně při prezentaci dívají ostatní, okamžitě znejistí a stáhnou se, což patří k nejsilnějším momentům tohoto projektu. Dodejme, že se inscenace ve výrazových prostředcích spoléhá spíše na obraz a pohyb – slovo zde není až tolik důležité.

Inscenace obratně (a někdy až trochu předvídatelně) střídá dynamická místa s lyrickými; kombinuje hudbu s fyzickým divadlem, používá prvky loutkového divadla, nechybí půvabné metafory a opět by se tedy dalo říci, že jde o věc Skutry do detailu promyšlenou a zdůvodněnou – jejich teze, že se labyrint světa sestává z dílčích rájů srdce a že se vlastně proto nemůžeme navzájem pochopit, když jsme v jádru každý úplně jiný, je mocně pravdivá – je tady však jedno velké “ale”. Tuto inscenaci totiž silně determinoval fakt, že se jí zúčastnilo příliš velké množství různě disponovaných herců a každý v ní dostal rovnocenný prostor – sledujeme koláž jednotlivých scének, která drží pohromadě prostě tím, že nám dá postupně každý herec nahlédnout do své bedničky, rozuměj nitra. Dalším pojítkem jsou jakási tanečně-pohybová čísla, která dodávají inscenaci rytmus, avšak v takto velkém obsazení působí až poněkud spartakiádně.

Nezastírám, že jsou tu i poetické a výsostně divadelní výjevy (např. scéna synchronizovaného rozsvěcení a zhasínání lampiček, použití stínohry nebo efektní svlékání latexové barevné rukavice, kterou si herečka s potutelným úsměvem vykouzlila během představení na ruce za použití několika plechovek s barvou), které prozrazují velkou obrazivost a fantazii obou režisérů. Jsou tu vtipné výstupy (například baletka těžce se soukající do bedny po vzoru své oblíbené panenky z hrací skříňky), loutkářsky dovedné etudy (Matija Solce, Mirka Venclová), ale u skoro všeho ostatního má člověk neodbytný pocit, že už to někde viděl. Jako třeba ten otřepaný gag cpaní žárovky do úst.

Ale buďme spravedliví – jak již bylo řečeno, Skutři na této inscenaci nepracovali se svými stálými osvědčenými kolegy z Archa.lab. (nicméně si do tvůrčího týmu některé z nich povolali) a těžko posoudit, jaké byly schopnosti herců, čili “výchozí materiál”, se kterým se při zkouškách potýkali a na kterém svou inscenci Labyrintu vystavěli. Na její výsledné podobě se tak především odrazilo, že z některých studentů vykřesali více a z některých méně, ale prostor museli dát všem stejný. Nicméně je důkladně promýšlené divadelní vidění světa v jejich podání pro budoucnost velice slibné, neustrnou-li oba ve svých již osvědčených postupech.

Divadelní fakulta AMU a Divadlo Archa, Skutr:

Ráj srdce, labyrint světa

Režie: Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský

Scéna: Jan Polívka

Kostýmy: Daniela Klimešová

Hudba: Petr Kaláb

Psáno z předpremiéry 19. 10. 2006

Loutkář 6/2006, p. 271.