Loutkar.online

Dolenská, Kateřina: Život nabízí spoustu témat...

Povídání s Martinem Kukučkou a Lukášem Trpišovským o škole – Divadelní fakultě Akademie múzických umění –, o práci a o plánech jejich režijně-dramaturgického tandemu.

Začněme úplně od začátku. Jak jste se vy dva vůbec dali dohromady? Bylo divadlo vaším chlapeckým snem, který jste si šli splnit na DAMU?

MK: Je to veľmi jednoduché. Ani ja, ani Lukáš sme sa divadlom predtým nikdy nezaoberali a nebyť pánov Krofty a Klímy, ktorí chceli takých nepopísaných ľudí, tak sme sa na DAMU ani nedostali. Možno aj preto sme sa s Lukášom stretli – nemali sme takú tú “lásku” k divadlu ako ostatní “divadelníci”, navyše ani jeden z nas nemal skúsenosti tak veľké, aby mohol “fungovať” sám za seba. To, že sme sa dali dohromady, bolo svojim spôsobom náhodou a na druhú stranu aj nevyhnutné, aby sme mohli presadzovať svoje názory, ktoré sú niekedy ťažšie obhájiteľné.

Když už ale ty zkušenosti máte, nechcete se na nějaký projekt přece jen rozdělit?

MK: To vieš, že už sa niekedy navzájom štveme, teraz po prázdninách sme si na seba ťažko zvykali, ale to všetko je ľudské. Lukáš je iný, ja som iný, človek je niekedy lenivý hľadať kompromisy a naša práca sa inak než diskusiou robiť nedá – nemožno mať dva názory. Lukáš má trochu odlišný pohľad na svet, vidí ho v presných kontúrach, zatiaľ čo ja to vidím také zaprášené, a niekedy je ťažké nájsť prienik. Na začiatku to bolo jednoduchšie, ale teraz keď už máme za sebou “pracovné manželstvo”, takže presne viem, čo Lukáša rozčúli. Ale povedať sa to musí, lebo diskusia je nutná.

LT: To je jedna věc. Druhá věc je, že jsme si dřív mysleli, že když je někdo naštvaný, tak je to kvůli nějakému tomu tvůrčímu sporu. Ale teď, když už se známe, tak víme, že je to občas jen nějaká prkotina, jako třeba že Martin nešel včas spát, což samozřejmě nemá co dělat s uměleckou tvorbou, i když jí to ve výsledku brzdí…

MK: Alebo Lukáš dostane všeobecnú depresiu nad svetom.

LT: …už se zkrátka moc známe. Ale je to také určitá výhoda a všechny krize jsme zatím přežili.

MK: Isto asi niekedy príde ambícia robiť samostatne. Hovorí sa, že po siedmich rokoch, čo bude u nás o chvíľu. Ja to vidím dvojako – viem si predstaviť, že v určitú chvíľu poviem, že už na Lukáša nemám nervy, ale tiež si viem predstaviť, že to vydrží ešte veľmi dlho. Prinajmenšom dva roky máme teraz spolu naplánované, takže to asi inak nepôjde. (smích)

LT: Já si nedokážu představit, že bych teď dělal něco sám, a vlastně nám ten tandem všichni závidí. Režisér je totiž na scéně strašně opuštěný a musí o všem sám zodpovědně rozhodovat, což je ve dvou snazší.

MK: Navyše robíme autorské divadlo. Normálne má človek scenár, ktorý prípadne konzultuje s dramaturgom a interpretuje ho, ale tvoriť na základe improvizácie, to nie je len povedať: “Improvizuj!”. Musíte dávať impulzy a hneď vyberať to zaujímavé. To je pre jednoho človeka veľmi náročné. Preto si myslím, že je výhodné, ak to robia dvaja – Lukáš zapisuje čo sa povie slovom, ja sledujem pohyb a vizuálnu stránku. Je dôležité, aby sme boli rozdelení, pretože divadlo nevzniká pri stole, ale až na javisku. Neviem si predstaviť, že by som musel pracovať sám, musel by sa asi nájsť niekto iný, kto by mohol existovať v dvojici, ale nikoho takého som ešte nenašiel.

Už jste ale pevný text inscenovali, třeba Hvoreckého Plyš nebo hru Hrdinové od Ivy Klestilové…

MK: To bol pre nás práve posledný dôkaz, zistenie praxou, že to tak nejde. Asi sme tak egocentrickí, že je pre nás veľmi ťažké vcítiť sa do nejakého autora a inscenovať ho. My už sme dvaja, čo je dosť na to, aby sme sa ešte museli stotožňovať s názorom niekoho iného, čo samozrejme nemyslím nejako zle. Jediné, čo môžeme urobiť, je ospravedlniť sa, pretože s cudzím autorom v súčasnosti spolupracovať nevieme.

Teraz napríklad robíme Labyrint sveta a raj srdca. Vychádzame z Komenského, ale nechali sme z neho akurát názov. Zaujíma nás väčšmi “raj srdca”, lebo “labyrint” je pre nás samozrejmý. Je to veľká výzva, pretože už len ten názov v sebe nesie množstvo vecí a nás baví pracovať na túto tému. Pre nás je pevný text, resp. ten ďalší autor už akosi naviac.

Pre nás je dôležité – ak aj dostaneme ponuku od nejakého divadla so stálym súborom – aby sa herci dokázali maximálne otvoriť našim požiadavkám a spolupracovať s nami, aby mohlo vôbec dôjsť k realizácii nejakého projektu.

A co soubor Archa.lab? Vybírali jste si tamější herce vy sami?

MK: To bola nutnosť. Vedeli sme, že potrebujeme rôznorodý súbor ľudí, ktorí by sa dokázali navzájom ovplyvniť. To znamená, že sme vybrali napríklad Rosťu Nováka, ktorý má fyzické herectvo spojené s akrobaciou a zároveň je výborný bábkar. Adélu Stodolovú-Laštovkovú sme poznali málo, ale vedeli sme, že je to tanečníčka a zároveň choreografka. Potom tam hrá Dorka Kršková, o ktorej sme vedeli, že má vyštudované konzervatórium a nemá problém povedať monológ a nádherne si ho vystavať. A ešte sme dlho hľadali ďalšieho človeka a tým bol Pepa Rosen, absolútny podivín a výborný improvizátor. Vedeli sme, že títo ľudia môžu seba navzájom učiť, pretože každý je iný.

Máte v Archa.lab nějaký pevný dramaturgický plán anebo si sami vybíráte témata, která budete inscenovat? Zkrátka, jak ty vaše velmi různorodé inscenace vznikají?

LT: Ondřej a Jana Hrabovi už nechtěli do Archy dál pouze dovážet divadlo trochu jiného typu, než je tady v Čechách zvykem, a rozhodli se že budou podporovat i vznik inscenací domácích. Oslovili nás a myslím si, že si s nimi velmi dobře rozumíme. Také jsme se shodli v tom, že v rámci Archa.lab dáme své inscenace dohromady a že se vždycky na rok vyhlásí nějaké téma. První rok to byla internetová komunikace a nová média, takže vznikla inscenace Nickname. Další rok bylo výročí H. CH. Andersena a Archa.lab se k němu připojila. Jedním z témat, která jsme si v Arše na základě Andersenova života a díla “vyhlásili”, bylo téma “dítě v dospělém těle”. My jsme to vzali doslova a protože byla Adélka v té době těhotná, tak se nám zdálo skvělé využít neopakovatelnost tohoto okamžiku. Přizvali jsme ještě výbornou polskou herečku Paulinu Dymalskou, čerstvou maminku, a udělali jsme společný projekt Duší dítě. A potom přišla inscenace Understand, která je opět na andersenovské téma.

MK: V nej sme na javisku urobili rovno štyroch “Andersenov”, pretože on mal toľko neuróz, že to vystačilo aj na tri ďalšie postavy. Nemyslíme si totiž, že musíme oslavovať Andersenove narodeniny iba jeho životopisom alebo jeho rozprávkami či prózami. Skôr myslím, že je to téma k diskusii, v ktorej už človek rozpozná súčasnú tému, dotýkajúcu sa Andersena hoci len okrajovo. Skrátka, keď sa zíde niekoľko osôb a každého sa spýtame, čo ho na tom Andersenovi zaujíma, tak nám každý povie len nejaký detail. Ale pretože sa u nich tie detaily spájajú s nejakou ich osobnou vecou, sústredíme sa ďalej na súkromie tých ľudí. Myslím, že potom je Andersen ďaleko živší než keby sme inscenovali napríklad jeho rozprávku.

LT: Témata, která se v Arše na každý rok vyhlašují, jsou pro nás popudem k úvaze. Z toho vzniká i náš princip práce. Někdo může říci, že je to arogantní nakládání s tématem Andersenova života a díla, ale my to nijak zle nemyslíme.

Při vzniku inscenace je důležité, aby téma zajímalo nás i diváka. Filtruji to především přes sebe, Martina a herce. Z toho se rodí inscenace, které mají až do poslední chvíle neukotvenou strukturu – máme jen sled obrazů a až na závěr vytvoříme jejich tematickou mapu. Je ale pravda, že to na někoho může působit hodně chaoticky.

MK: Ďalšia téma v Archa.lab bola tradícia – konvencia – pud, ktorá nám nahrala tému Kopeckých. My sme už predtým premýšľali nad sólovým projektom pre Rosťu Nováka, pretože je to tak všestranný herec, že by mohol niečo takéto zvládnuť. Je to téma, v ktorej sa Rosťa musí vysporiadať so svojou vlastnou rodinou a nás zaujímalo, ako by to mohlo vyzerať na javisku.

LT: Rosťa je výjimečný v tom, že dokáže spojovat spoustu žánrů na vysoké řemeslné úrovni. Kupříkladu když má v inscenci skákat na trampolíně, tak se na ní samozřejmě pořádně naučí. A naučí se dokonce tak, že dokáže skočit salto vpřed, což je de facto takové salto mortale, které se normálně nedělá, protože si při něm člověk může zlomit vaz.

MK: Myslím, že v Česku neexistuje podobný typ herca, ktorý by bol zvládal toľko vecí na takejto úrovni a zároveň to dokázal utiahnuť v jednom predstavení. Rosťa sa stáva trochu svetovým unikátom – má v krvi cirkus aj bábky, zároveň nemá problém povedať kvalitný monológ a ešte má skúsenosť aj s rôznymi médiami. V tomto je jeho pohľad na súčasného herca veľmi zaujímavý a veľmi artistný a to nás hnalo do toho, aby sme tu inscenáciu urobili. Aj keď nám Rosťa neveril a ustavične chcel na javisko nejakého partnera.

Jak dlouho zpravidla zkoušíte?

MK: U každej inscenácie je to trochu inak, ale v zásade to v divadle Archa vychádza polroka na jednu inscenáciu. Keď máme šancu venovať sa popri príprave inscenácie aj výskumu, tak sa snažíme ten čas naťahovať čo najviac. Dokonca si myslíme, že by bolo celkom ideálne, keby sme mohli pracovať tak, že by sme mali iba jednu inscenáciu ročne. Ale tá príprava neznamená, že by sa celý rok len skúšalo, ale že by človek mal šancu aj cestovať a poznávať rôzne veci, ktoré ho môžu inšpirovať. Tak aby inscenácia nebola záznamom problémov jej tvorcu, ale aby sa snažila reflektovať problémy publika. Pretože keď nemá režisér čas, sú jeho inscenácie iba reflexiou seba samého, čo sa mi vidí, že je strašne málo, a myslím si, že ten priestor tém pre divadlo je ďaleko širší.

Kde berete inspiraci?

LT: Vzpomněl jsem si na jeden “spor”, který jsem měl s režisérkou Lucií Bělohradskou. Pozvala mě na jednu inscenaci Shakespeara do Národního. Když jsem jí říkal, proč na tu inscenaci nechci jít, byla jedním z těch důvodů právě inspirace. Řekl jsem jí, že mě nebaví chodit na Shakespeara, když kolem sebe vidím, že nám život nabízí spoustu témat, která dosud nejsou pojmenovaná…

MK: Nejde o to, že nie sú pomenované divadelne, ale nie sú pomenované vôbec.

LT: Myslím si, že to jenom otázka vůle těch lidí, kteří dneska vytvářejí divadlo, ať už jsou to dramaturgové, režiséři nebo herci. Jde o to nebýt líný, ale hledat a objevovat nová témata; ne vzít si text, který má sice svou hloubku a poselství, ale když už se 400 let pořád hraje, tak všichni dávno víme, jak to s tím Hamletem dopadne. Nás zajímá, kdo jsme my, tady a teď, v tomhle prostoru.

MK: Ešte k tým inšpiráciám. S Lukášom sme robili workshop v Mostare a napadlo nás, že je škoda, že my – Slováci, Poliaci, Česi skrátka celý náš slovanský región (a ja vždy hovorím Slovania plus Maďari, pretože Maďari sú ďaleko bližšie k našej stredoeurópskej kultúre, než západoeurópskej) príliš kopírujeme euroamerický Západ. Bavili sme sa s jedným hercom z Mostaru, ktorý precestoval veľký kus sveta a absolvoval workshopy v Amerike, a on hovoril, že tam je strašné, že herci vôbec nemajú dušu. Snažia sa na javisku iba dobre vyzerať, majú vynikajúcu techniku a zázemie, všetko im funguje, ale vlastne nemajú o čom hrať. Chýba tam emócia, napätie, kontrastnosť života, životné zážitky, čo práve v našom slovanskom regióne stále je. Špeciálne v Česku sa všetko veľmi osobitne glosuje a ten slovanský “smiech cez slzy” je veľká devíza. A myslím, že tu je obrovský priestor, aby vznikali projekty multinárodné, ale v duchu slovanskom. Pretože keď človek ide napríklad do Poľska, nie je problém, aby sa behom dvoch týždňov dohovoril. Rovnako tak v Bosne, na Ukrajine, v Rusku, Bulharsku. Je to taký veľký a bohatý región nielen na súčasné trendy, ale aj na históriu a tradície.

LT: Také vidím úskalí v tom, že se snažíme ve svých inscenacích věci pojmenovávat jasně, aby divák rozuměl každému slovu, pohybu, obrazu atp. A problém samozřejmě nastává, když chceme svou inscenaci vyvézt za hranice. Všude je zvykem převádět veškeré mluvené slovo do angličtiny, přičemž z něj ve většině případů zbude jen chudý jazyk se strašným přízvukem. Myslím si, že kdybych na nějakém představení původnímu znění nerozuměl, přece jenom ho pořád ocením víc, protože budu poslouchat alespoň akcenty, melodičnost a rytmus inscenace. My se jazyka zbavit nechceme a neumíme, a proto jsme se rozhodli, že v angličtině dělat nebudeme. Takže jak vidíš, už nekritizujeme jen české podmínky, ale i ty evropské. (smích) Našim úkolem je vymyslet, jak to udělat, abychom byli pyšní na to naše slovanské specifikum a abychom se ho snažili zprostředkovat lidem třeba ve Skandinávii nebo v anglofonních zemích.

MK: Ale nie je v tom žiaden nacionalizmus, preto hovoríme o slovanstve. Keďže je moja mama etnografka, dlhú dobu som sa venoval folklóru – ľudovým piesňam, tancu atď. Nevieme nakoľko sa nám to podarí, ale chceli by sme urobiť projekt, vycestovať do rôznych miest, urobiť workshopy a vybrať si ľudí, s ktorými by sme sa týmito vecami zaoberali.

Není váš nejnovější mezinárodní projekt “Ráj srdce labyrint světa” náznakem téhle tvůrčí cesty?

MK: Určite, ale nie je to projekt, ktorý by si mohol dovoliť tak veľký výskum. Zatiaľ ide o stretnutie študentov zo strednej Európy, ktorí sa môžu prezentovať špecificky národne, navzájom sa ovplyvňovať a hľadať prieniky. Ale to, o čom sme hovorili, je tam zatiaľ len v podtexte.

Na tomto projektu pracujete se stávajícími studenty DAMU. Jak vy sami hodnotíte své působení na škole?

MK: Ja by som povedal, že najväčší problém, na ktorom sme sa zhodli, je, že sa v Česku zjednodušene povedané nedoťahujú veci do konca. Divadelníci majú problém intenzívne pracovať a snažiť sa niečo skutočne vytvoriť. Tu je zvykom, že sa všetko len nahodí a aj keď to je dobrý nápad, nechá sa to tak. Rovnako to vyzerá už na DAMU, kde by si herci behom štyroch rokov mali dovoliť experimentovať, ale tiež včítane istej artistnosti. Musím ale priznať, že u študentov, s ktorými teraz pracujem, nemám pocit, že by boli schopní ovládať poriadne svoj pohyb alebo slovo. Problém je, že na KALDe na poslucháčov nikto netlačil, aby sa museli zdokonaľovať a že vždy stačilo narýchlo uskutočniť nápad. A mám pocit, že sa to dialo aj s nami – keď nás v prvom roku nahnali do cirkusu a mali sme šesť hodín týždenne akrobaciu, bol ten vývoj na hercoch výrazne vidieť. Potom to však ustalo a pretože nebol dôvod, prečo by tam mali chodiť, celé sa to rozsypalo. Ľudí, ktorí pokračovali ďalej, bolo málo. Takto sa to ťahá už od DAMU a ak sa prizrieme na ostatné divadlá, chýba tam dril a snaha o artistnosť.

Takže ti ta výuka připadá málo koncepční?

MK: Neviem, či nekoncepčná. Skôr sa tam každý so všetkým veľmi rýchlo uspokojí.

LT: Já si myslím, že to není jenom otázka toho, co škola nabízí nebo nenabízí, ale že záleží hlavně na studentovi, jak intenzivně bude sám na sobě pracovat. Je to otázka vůle a přesvědčení dělat věci dotaženě. Ať už se budu vyjadřovat pohybem nebo zpěvem, nebo jestli budu psát básně nebo dělat cokoli jiného.

Máte ambice s tím něco dělat?

MK: Ale áno. My s Lukášom napríklad dobre vieme, že sme sa rozbehli v nejakej forme vizuálneho divadla a že sme sa trebárs nesústredili na hudbu, o čo sa budeme pokúšať v najbližších inscenáciách. Ale potom človek narazí na problém, že sa chce hrať trebárs s light dizajnom a zistí, že má problém po Českej republike vycestovať niekam, kde by mu mohli splniť tieto podmienky. Pritom sú to často detaily, ktoré nie sú ani tak závislé na financiách, ale že by to občas chcelo iba chcieť.

Myslíte si, že kdybyste se dostali na evropské scény, tak to bude lepší?

LT: Nedělám si iluze. Výhodou evropského divadla je, že je bohatší na množství různých přístupů, v čemž by pro nás bylo jistě zajímavé. Máme touhu se víc prosadit, abychom mohli víc cestovat – ne kvůli tomu, že nás baví cestovat…

MK: …ale aj kvôli tomu…

LT: …ale hlavně nás baví setkávat se s jinými kulturami. V Evropě je určitě výběr větší, ale neříkám, abychom zrušili v Čechách divadlo a šli do Evropy.

MK: Ja si myslím, že Praha je naopak výborné miesto, kde divadlo môže vznikať. Jej problém však je v tom, že je uzavretá voči svetu. Máme tu naše hviezdy, ktoré keď vyjdú za hranice, tak neznamenajú nič. A niekoľko špičkových tanečníkov a choreografov, o ktorých tu nikto nevie, pracuje len v zahraničí, pretože tu nemajú možnosť presadiť sa a byť ocenení.

Jste tedy skeptičtí?

MK: Nemyslím, že by to bol skepticizmus. Mňa to len štve. Pretože ono je nesmierne ťažké, aby sa malá skupinka predierala do Európy. Koľko takých súborov je v Čechách? Povedzme Farma v jaskyni. Ale tiež povedzme, že to je podobný princíp aj v ambícii niekam smerovať a doťahovať veci. Ale tých ľudí je málo na to, aby mohli niečo vo svete predviesť. Keď človek príde do zahraničia – boli sme teraz v Belehrade alebo Vilniuse – a spýta sa na české divadlo, odpovedia, že poľské poznáme. U Poliakov je ambícia aj expanzia omnoho väčšia, pritom si nemyslím, že by kvalita bola neporovnateľná.

LT: Nemyslím, že by tady umělecké osobnosti nebyly, jenom s nimi neumíme zacházet. Neumíme si jich vážit a neumíme je vyvážet. Ale to je téma na dlouhou diskusi.

Kateřina Dolenská

Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský

V roce 2004 absolvovali obor režie – dramaturgie pod vedením prof. Josefa Krofty a prof. Miloslava Klímy na KALD DAMU v Praze. V témže roce byli oceněni cenou Josefa Hlávky a nominováni na cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. Za absolventskou inscenaci Nikola Šuhaj získali cenu Evalda Schorma. Za inscenaci Masakra, kterou nastudovali v polské Wrocławi se studenty tamní PWST, získali na festivalu Zlomvaz 2004 Cenu diváků a (už podruhé) Cenu Děkanky DAMU. V současnosti jsou na volné noze, studují v doktorském programu KALD DAMU a kromě Divadla Archa spolupracovali nebo spolupracují s ČRo 3 – Vltava a s Divadlem Na zábradlí, kde nastudovali inscenaci hry Plyš v rámci projektu Československé jaro 2005. V červnu 2006 se svou inscenací hry Hrdinové zapojili do projektu Bouda pražského Národního divadla.

V Divadle Archa se podílí na dlouhodobém projektu Archa.lab a vytvořili zde autorské inscenace Nickname (2004 – prezentována na mezinárodních festivalech BELEF v Bělehradě a SIRENOS ve Vilniusu), Duší dítě (2005 – uvedena na festivalu Česká taneční platforma), Understand (2005 – nastudována jako součást sezóny Andersen v Arše) a 8 – polib prdel kosům (2006). V současné době dokončili mezinárodní projekt Ráj srdce labyrint světa, který měl premiéru 20. října v Divadle Archa.

Loutkář 5/2006, p. 216–218.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.