Brožek, Karel: MONTREAL 1968 - 2006 aneb Zpráva o cestě stroje času

Dlouho mi trvalo, než jsem se vrátil do města, kde jsem strávil s divadlem půl roku života na repríze světové výstavy EXPO. Byla to tenkrát hodně pohnutá doba, u nás v Praze politické jaro, následná okupace, a my se vraceli v říjnu toho osmašedesátého roku po odehraných stovkách představení před nadšenými diváky z celého světa na Ruzyň, obklopenou sovětskými tanky.

Na jaře 2005 jsem proto s radostí přijal nabídku ředitelky divadla L´Illusion z Montrealu Claire Voisard na společnou produkci Divadla Lampion s jejím divadlem na téma středověké “chantefable” Aucassin a Nicolette. Připravili jsme organizační harmonogram práce, finanční rozvahu, vytvořili tvůrčí tým (dramaturg Nina Malíková, scénografie Alois Tománek, režie a scénář paní Voisard a moje maličkost). Podmínkou z kanadské strany byla účast tří herců – loutkářů.

Přípravné práce na scénáři probíhaly v období léta a podzimu téhož roku. Zkušební období jsme naplánovali na jaro 2006 u nás v Divadle Lampion, v červnu měla přijet skupina kanadských herců s paní ředitelkou, aby zhlédli naši verzi inscenace, a pak mělo následovat předávání zkušeností a názorů na vzniklý útvar s tím, že po třech týdnech pobytu kanadských kolegů u nás se vrátí domů, zpracují svoje poznatky z Kladna a začnou připravovat svoji verzi v Montrealu.

Celé náklady na jejich pobyt u nás měla hradit kanadská strana, Divadlo Lampion by investovalo pouze do nákladů na výpravu české verze, výpravu kanadské verze by plně hradilo divadlo L´Illusion. V měsíci říjnu měla naše skupina odletět do Montrealu, aby společně s kanadskými herci vytvořili konečnou verzi, premiérově odehráli spolu s nimi jakousi společnou variantu a zúčastnili se s ní několika kanadských festivalů. Předpokládal jsem, že v rámci našeho pobytu v Kanadě bychom tam předvedli i některou z našich malých komedií z běžného repertoáru divadla.

V lednu a únoru tohoto roku jsem psal scénář hry (s použitím krásného překladu Hanuše Jelínka, o kterém jsme si ověřili, že odpovídá francouzské verzi, kterou chtěla uvádět paní Voisard). Těšil jsem se na tuto spolupráci s nadějí, že se bude touto cestou prezentovat na americkém kontinentu české loutkářství a bral jsem to i jako prezentaci města Kladna a jeho kultury. A těšil jsem se také proto, že jsem se před lety účastnil velkolepého projektu tří divadel (Divadla DRAK z Hradce Králové, poznaňského MARCINKU a banskobystrického Bábkového divadla) na společném představení “Jánošíka” a považuji dodnes tuto produkci za jeden z nejpozoruhodnějších činů loutkového divadla v tomto regionu.

Bohužel – plány jsou jedna věc a skutečnost druhá. Koncem roku jsem byl odvolán z vedení Divadla Lampion a nové vedení zrušilo nejen všechny moje repertoárové inscenace, ale samozřejmě i plány na další činnost divadla. Upřímně řečeno, bylo mi velice nepříjemné, že jsem vlastně uvedl paní Voisard do značně ošemetné situace, protože na tuto plánovanou spolupráci zorganizovala na Ministerstvu kultury Kanady i provincie Quebeck grantové přísliby a začala z nich čerpat finance. Dovedl jsem si představit, jak se asi bude muset zodpovídat z nesplněných slibů. Sháněl jsem spolu s ostatními spolupracovníky (N. Malíkovou a A. Tománkem) různá náhradní řešení, ale samozřejmě – sezóna byla v polovině, divadla měla své termíny naplněné, nedalo se nic dělat. Scénář se mi zdál docela povedený, loutky byly vyrobené (mimochodem nádherné manekýnové sošky inspirované středověkou dřevořezbou, které provedl J. Doležal) – když jsem je uviděl, bylo mi o to víc líto toho zmařeného úsilí a energie. Po marných pokusech o kontakt a domluvu s vedením divadla se nakonec paní Voisard rozhodla přijet osobně a zachránit, co se dá. Přehodnotili jsme společně situaci a dohodli se na tom, že tu inscenaci tedy nastudujeme pouze s kanadskými herci v Montrealu. Loutky si odvezla a s nimi i scénické návrhy, aby se podle nich vyrobila výprava, a po horečném úsilí bylo vše připraveno k tomu, abych mohl přiletět do Montrealu a začal s místními herci pracovat.

A tak jsem po těch téměř čtyřiceti letech přistával v polovině srpna zase na letišti, odkud jsem se kdysi vracel s tak bolestnými obavami do Prahy. Organizace klapala dokonale, byl jsem očekáván paní ředitelkou, která mě odvezla ubytovat do rozkošného penziónu v klidné ulici uprostřed města – nota bene pár kroků od budovy, kde jsem před těmi téměř čtyřiceti lety bydlel… Cestou z letiště jsem poznával známá místa, ulice, s ohromnou silou se mi vybavovaly útržky vzpomínek a připadal jsem si jako v nějakém sci-fi stroji na cestování v čase. Byl to poněkud šokující zážitek.

V divadélku, které sídlí v centru čtvrti Mont-Royal v jednom jednopatrovém rohovém domku, na mne čekala scéna – tři dřevěné monumentální Tománkovy středověké trůny, na kterých byly rozestavěné ty krásné sošky. Byl to působivý obraz a okamžitě ze mne spadly jakékoli obavy či nervozita, kterou bývá provázena cesta do neznámého prostředí před začátkem práce na inscenaci. Po poněkud neklidné noci (časový rozdíl a očekávání mi pocuchal spaní) jsme s Claire v příjemné kavárničce probrali poslední připomínky ke scénáři – chvílemi se rozpoutávala bitva o každou změnu, kterou navrhovala, a já hájil původní záměr. Claire je absolventkou loutkářské katedry v Praze, rozumí dokonale česky a mluví s roztomilou francouzskou výslovností, takže kolem sedící hosté napjatě sledovali naši vášnivou debatu v jakémsi záhadném jazyce. Muselo jim to připadat, jako kdyby se dva teroristé domlouvali na nějakém spiknutí. Několikrát se mi později stalo v restauraci s Claire, že se nás servírka ptala, jakou řečí to mluvíme. Nakonec jsme se dohodli, scénář byl revidován v definitivní verzi (mnou částečně se skřípěním zubů) a připraven ke zkouškám. Já jsem pak věnoval zbytek dne rychlé prohlídce města, zjišťoval změny, počítal nové mrakodrapy, které se za tu dlouhou dobu mé nepřítomnosti vydrápaly v centru k obloze (mimochodem velmi uměřeně, nesmí totiž převyšovat kopec Mont-Royal a kazit siluetu města).

Na druhý den jsem se seznámil s trojicí herců, trochu jsem se jim představil a začali jsme rovnou aranžovat. Museli jsme dost pospíchat, protože pro první fázi se počítalo s tím, že po čtrnácti dnech odjedu domů a vrátím se zase až týden-dva před premiérou. Takže žádné zdržování, rovnou naostro. Myslím, že herci byli tím tempem trochu zaskočení, padalo toho na ně najednou moc – text, hra s loutkami (jen dva z těch tří měli jakousi zkušenost s loutkami), herecké akce, aranžmá a vlastně i celá technická stránka představení, přestavby a chystání rekvizit – to všechno hned zostra od začátku bezohledným tempem. Na druhou stranu asi byli strženi tím návalem informací a zřejmě pro ně novou poetikou, takže pracovali se zájmem a s plným nasazením. Po první zkoušce jsme měli naaranžováno několik stránek scénáře, ujasnili jsme si způsob chování se k loutkám a hraní s nimi, vlastně jsme vyřešili základní princip celé inscenace. Takže jsme na dalších zkouškách tyto principy už jen rozvíjeli, hledali možné varianty a k našemu údivu a potěšení jsme koncem týdne byli na konci hry. Byla to pro mne velice radostná práce. Těšilo mě nadšení Sylvaina, Julie a Phillipa, jejich nasazení mě povzbuzovalo. Ba dokonce i Claire začala během zkoušek (s humorem) naznačovat, že by se některé ty úpravy, které jsem přijal s hroznou nechutí, snad daly revidovat. A také jsme tak v průběhu toho týdne učinili, takže vlastně zavládla jakási podezřelá idyla. Během víkendu mě Claire odvezla na výlet do Quebecku, výstavného města s turisticky viditelnou historií, dýchající ještě víc francouzskou minulostí, a zaujatě mi povídala o svém životě v něm; přiblížilo mi to atmosféru tohoto vzdáleného kusu světa.

Další týden jsme pracovali detailněji na nahozených situacích. Claire pozvala na jednu ze zkoušek hudebníky, kteří se v Montrealu zabývají středověkou muzikou, vyrábějí si dobové instrumenty a stvoří k představení hudební složku. Tak uběhl i druhý týden mého pobytu a já jsem zase seděl v letadle a opouštěl město, které mi napodruhé přirostlo k srdci a do kterého se už teď zase těším, abych dokončil s těmi zapálenými lidmi společné dílko, které jsme tak příjemně a – doufám i nadějně – započali.

Konec 1. části, pokračování příště – po premiéře.

Loutkář 5/2006, p. 200–201.