Loutkar.online

Dolenská, Kateřina: Hamlet v Celetné

Hamlet v Celetné

Inscenace Hamleta, kterou v Divadle v Celetné nastudoval Divadelní spolek Kašpar v režii Jakuba Špalka a za dramaturgické spolupráce (a v překladu) shakespearologa prof. Milana Lukeše, vsadila především na civilnost. Hamleta tu inscenují jako komorní drama bez okázalých gest.

Úsporná je inscenace už na první pohled – scénografka Libuše Josefy pro inscenaci navrhla neměnné etážové jeviště, obě holé hrací plochy propojila žebříkem (na kterém se odehrává například hrobnická scéna), na pravou stanu jeviště umístila tři trůny a vlevo závěs. Kostýmy Vlaďky Prudičové jsou náznakově historizující, spíše temných barev a bez jakékoli zdobnosti.

V této jednoduché, víceméně abstraktní stylizaci proto bezchybně fungují drobné aktualizace, které do inscenace tvůrci zakomponovali – Polonius například telefonuje do Paříže, aby vyzvěděl nějaké zprávy o svém synu Laertovi, a na proslovy krále Claudia k davu (svým způsobem tu na jevišti nepřítomné dvořany nahrazuje publikum v sále) je použita projekce, dokazující, jak je důležitá mediální prezentace politika. Claudius (v detailním záběru nápadně připomínajícím všemožné novoroční státnické projevy), byť je to v jádru zločinec a vrah, nešetří na plátně širokými úsměvy a vemlouvavým optimistickým hlasem promlouvá ke svým poddaným; moderním slovníkem řečeno mu v té chvíli rostou u lidu ničím nezasloužené preference a popularita.

Inscenátoři vsadili na “maximální minimalizaci” ansámblu (několik herců tu hraje tři až pět rolí) – o redukci dvořanů už jsem se zmiňovala, Fortinbrasova armáda je naznačena pouze akusticky (diváci slyší dlouhý přejezd jezdců na koních), Oféliin pohřební průvod nahradil vozík s figurkami o velikosti dětské hračky a hostující herecká trupa čítá pouze tři členy. Stejně jednoduše, bez jakýchkoli zvukových, světelných nebo nevímjakých efektů je pojato i zjevení ducha krále Hamleta – představuje ho nenasvícený herec ponořený do šera. Prosté, leč účelné.

Osobité interpretace se dočkala i scéna divadla na divadle. Místo pantomimy, která podle zvyku alžbětinského divadla předchází samotnou hru o zavraždění Gonzaga a na současné diváky působí přinejmenším anachronicky a nadbytečně (koneckonců uvedení pantomimy o vraždě nechává i samotného Claudia lhostejným a rozzuří ho až verze s dialogy), použili v Celetné loutkové divadlo. Zcela v duchu jednoduchosti, který se vine celou inscenací, si herci přinesou na jeviště truhlu, vytáhnou z ní malé marionety, její malované víko vytvoří prospekt k improvizované loutkové scéně, a beze slov sehrají Gonzagův příběh. Z “podivné” pantomimy je rázem ryzí loutková groteska těžící z výrazových možností loutkového divadla. A navíc – loutky na diváka působí (v protikladu k činohře) zcizujícím dojmem, zejména jsou-li použity perziflujícím, antiiluzivním způsobem jako v tomto případě. Použití marionet může být odůvodněno také tím, že, jak víme z divadelní historie, nedostával-li se principálovi potulné divadelní trupy dostatek herců, bylo nejjednodušším řešením vytáhnout “herce dřevěné”.

Napodruhé už je tragický příběh odehrán najatými herci, přičemž si režisér šikovně vyhrál s principem filmového detailu – činohra se hraje před paravánem s naprosto stejným vzorem, který tvořil pozadí loutkovém výjevu, přičemž i kostýmy postav jsou obdobné. Divák tak sleduje tu samou scénu, tentokrát ovšem jaksi zblízka. Nicméně ani tady nechybí komický výstup s loutkovými motýlky, kteří na scéně vytrvale obtěžují všechny aktéry Gonzagovy tragédie, a například divadelní královna (hraná Václavem Jakoubkem, opět podle tradice alžbětinského divadla, kde hráli ženské role muži) si velmi důmyslně a neobyčejně vtipně šlape na překážející vlečku. Ve výsledku tak všechny diváky na jevišti i v hledišti spíše překvapí, že je z komického představení král tak rozlícen.

Co se výkladu postav týče, jde v podstatě o herecký duel mezi sžíravě cynickým Hamletem (výborný Petr Lněnička) a pragmatickým politikem Claudiem (Jan Potměšil). Navíc se díky obsazení Jana Potměšila do role krále stala jedním z nejsilnějších míst inscenace scéna, ve které se chce Claudius pomodlit – jen opatrně a pomalu, jako by proti své vůli, se sune z vozíku dolů, aby poklekl – jenže se vzápětí bezmocně svalí zem. V tak bezbranné pozici ho Hamlet opravdu nemůže zabít. Královna Gertruda (Milena Steinmasslová) je v tomto případě interpretována jako naprosto nevinná a obalamutěná bytost, která nemá o původci vraždy svého prvního muže ani potuchy a tudíž stojí v ději jakoby na vedlejší koleji (stejně jako postavy Polonia, jeho rodiny a dvojice Rosencrantz a Guildenstern; ti ale dostanou více prostoru v jiném titulu z repertoáru Divadelního spolku Kašpar, který s Hamletem volně souvisí – v inscenaci Stoppardovy hry Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi v režii Filipa Nuckollse).

Herci kladou důraz především na přirozený projev. Sám Hamlet je neotřesitelný cynik (na rozdíl od svého trochu emotivnějšího druha Horacia v podání Martina Hofmanna); nedeklamuje známá slova “Být nebo nebýt” s patosem, ale říká je ležérně, jakoby mimochodem, a důraz klade až na opovržlivé konstatování “To je otázka!” Je to Hamlet bez hodnot, jenž neřeší morálně-filosofické dilema, ale je jenom totálně znechucen; ví, že situaci nezmění a změnit nemůže, zná zákonité mechanismy fungování moci – je to Hamlet postmoderní. Toto civilní pojetí postav a záměrná “jakoby” ledabylá všední mluva je však často na úkor srozumitelnosti – hercům (všem!) je místy velmi špatně rozumět, což tuto v jádru velmi dobrou a promyšlenou inscenaci “chudého” Hamleta ve výsledku zbytečně deklasuje.

Loutkář 3/2006, p. 110.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.