Loutkar.online

Loutkářské centrum – Historie

Loutky a prvky loutkového divadla se v českém regionu objevily již v nejstarších obdobích, zejména v náboženských a kultovních obřadech a lidových zvycích. Ze středověku máme zdokumentované na ikonografických materiálech především loutky prstové, které se staly součástí vystoupení komediantů na trzích a jarmarcích. V 17. století začaly do českého regionu pronikat anglické, nizozemské, italské a později německé divadelní skupiny. Mnoho z těchto divadelníků se postupně specializovalo na loutkové divadlo; jejich představení byla hrána většinou v němčině.

Kočovní loutkáři

V druhé polovině 18. století zahájily svou činnost i loutkáři české národnosti, kteří se svými loutkami vystupovali zejména v malých městech a obcích. Postupně se vytvořila tradice celých rodů (Brátů, Maisnerů, Kopeckých, Finků, Dubských, Kočků ad.), v nichž se loutkářství dědilo jako rodové řemeslo (nezřídka společně s provozováním pouťových atrakcí). Matěj Kopecký se stal nejslavnějším loutkářem a symbolickým představitelem všech loutkářů z první poloviny 19. století. Typickou komickou postavou českých loutkářů byl obhroublý Pimprle (a později Kašpárek), který ve svých humorných výstupech cílil na lidové publikum. V době národního obrození tak měli lidoví loutkáři i významnou sociální funkci, protože často působili na lidové publikum jako jediní zástupci české kultury. V druhé polovině 19. století už kočovní loutkáři nebyli schopni držet krok s rychlým vývojem kultury. I když byli v Čechách aktivní až do 50. let 20. století, od konce 19. století bylo tradiční lidové loutkové divadlo už vývojově uzavřeným fenoménem.

Loutky ve službách vzdělávání

Od poloviny 19. století se začalo rozšiřovat domácí hraní s loutkami na malých rodinných divadlech. Nejprve je vyráběli umělci či výtvarně nadaní amatéři pro pobavení dětí a přátel. Mnoho z těchto zprvu rodinných divadel ale dosáhlo pozoruhodné úrovně a stala se základem pro veřejná amatérská divadla. Amatérské hnutí začalo v Čechách narůstat na konci 19. století. Loutková divadla ve školách i divadla provozovaná různými sdruženími (v tomto ohledu byla aktivní především tělovýchovná jednota Sokol, která usilovala nejen o fyzický, ale i kulturní rozvoj svých členů) se zaměřila především na děti, jimž mělo loutkové divadlo přinést vhodnou zábavu, stejně jako jistou formu vzdělávání. Repertoáru dominovaly pohádky, které byly vydávány v mnoha edicích. Profesí středoškolský pedagog, ve volném čase zapálený loutkář Jindřich Veselý podporoval loutkářské aktivity svou badatelskou, organizační a publikační činností – v tomto ohledu zásadní je zejména jím vydávaný časopis Loutkář (1912). Nesmazatelně se zapsal i do dějin světového loutkářství když spoluinicioval vznik mezinárodní loutkářské organizace UNIMA (založena 1929 v Praze). Kromě rodičů a pedagogů se o loutky postupem času začali zajímat i výtvarníci, spisovatelé a herci, kteří se snažili zdůraznit spíše estetickou hodnotu loutkového divadla a prosadit je jako umělecký druh.

Loutkářství uznané uměním

Loutkářské hnutí se zintenzivnilo zejména po vzniku samostatného Československa. Rodinná loutková divadla tehdy prožívala zlaté časy – byla sériově vyráběna, včetně vysoce kvalitních tištěných dekorací navržených předními umělci té doby. Po celém Československu bylo více než 2000 aktivních souborů, které pravidelně hrály pro děti. Řada z nich dosáhla umělecké kvality a měla zásadní význam pro další rozvoj českého loutkářství. Ve 30. letech se objevila nová generace loutkářských režisérů ovlivněná avantgardou, která prosadila změnu dosavadního inscenačního stylu. Zdůraznili zejména metaforické a symbolické možnosti loutek a posílili funkci režiséra, čímž zároveň potlačili předcházející hegemonii vizuálních umělců. V roce 1930 zahájilo svou činnost mimořádně populární divadlo Josefa Skupy, které se de facto stalo prvním profesionálním souborem u nás.

Druhá světová válka

Tento slibný vývoj však těžce zasáhla válka a německá okupace Československa. Loutkářům se ale i v těchto nelehkých časech podařilo obhájit společensky opodstatněnou povahu jejich tvůrčí práce – například Josef Skupa statečně odehrál stovky otevřeně protifašistických představení, úspěšná byla také činnost skupiny PULS (Pražská umělecká loutková scéna, založená 1939) vedené Janem Malíkem. Během německé okupace (1938–1945) bylo mnoho loutkářů pronásledováno (Skupa byl za svou činnost nakonec uvězněn) a mnoho z nich, zejména ti židovského původu, bylo internováno v koncentračních táborech.

Po válce

Většina profesionálních loutkových divadel byla v Československu založena v roce 1949 v úzké souvislosti s vydáním Divadelního zákona (1948). Tento akt se stal legislativní podmínkou pro vytvoření rozsáhlé komplexní divadelní sítě dotované státem (dnes krajem a městy). Bezprostředním impulsem k založení profesionálních loutkových divadel (zejména pražského Ústředního loutkového divadla, 1950) bylo umělecké turné moskevského loutkového divadla na přelomu let 1948–1949. Toto divadlo, pod vedením Sergeje Obrazcova, se stalo silnou inspirací tuzemským umělcům a jeho centralizovaný zřizovací model i příkladem pro politiky. Ústřední loutkové divadlo v čele s Janem Malíkem (1904–1980) bylo skutečně po dlouhou dobu vzorovým příkladem pro novou pokrokovou dramaturgii a zásadně ovlivnilo vývoj loutkářství i užitím v tuzemském kontextu neobvyklé technologie spodových loutek (javajky), které v 50. letech jasně dominovaly všem divadlům. V roce 1952 byla na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze otevřena Katedra loutkářství (v roce 1990 přejmenovaná na Katedru alternativního a loutkového divadla), jako zcela první vysokoškolské pracoviště na světě.

Ústřední loutkové divadlo

Ústřední loutkové divadlo v Praze, tato vzorová scéna, praktikovala zásady tzv. „socialistického realismu“ a zpopularizovala spodové loutky, která byly spatřovány jako nejdokonalejší v napodobování iluze lidského pohybu. Až po Stalinově smrti bylo divadlo schopno se vrátit k lidovým tradicím českého marionetového divadla, a také se obrátit k moderním uměleckým inspiracím. Dnešní Divadlo Minor sází na žánrovou pestrost a loutkové inscenace se objevují spíše na Malé scéně.

Divadlo Spejbla a Hurvínka

Josef Skupa po válce opustil Plzeň a v roce 1945 založil v Praze Divadlo Spejbla a Hurvínka vybavené vlastní divadelní budovou. Pokračoval v uvádění estrád a inscenací pro děti s Hurvínkem jako hlavní postavou. Mladí umělci založili v divadle kreativní skupinu Salamandr a vymýšleli kabaretní scénky, které se zabývaly novými, a to i závažnými tématy. Salamandr změnil image divadla a široce ovlivnil české divadlo jako celek. Svého nástupce našel Josef Skupa v Miloši Kirschnerovi (1927–1996), jemuž předal hraní Spejbla a Hurvínka v roce 1956. Po Kirscnerovi se stal hlavním interpretem obou charakterů Martin Klásek a dnes je to Ondřej Lážnovský.

Divadlo Radost

Divadlo Radost bylo založeno v roce 1949 v Brně. Mezi významné tvůrce patřili Josef Kaláb a Jarmila Majerová, autoři slavné inscenace Kainarovy Zlatovlásky z roku 1953. Působil zde i maňáskář Josef Pehr, či režisér Jiří Jaroš, známý svou vynikající inscenací Krásy Nevídané J. Speranského (1962) a Tajemstvím zlatého klíčku E. Borisové (1964), jimiž zásadně inspiroval vývoj moderního českého divadla.

Naivní divadlo

Socrealismus a ideál napodobování skutečnosti byly počátkem 60. let v loutkovém divadle překonány a soubory se věnovaly rozvíjení vlastní autorské loutkářské poetiky. Loutkové divadlo v Liberci bylo založeno Jiřím Filipi, ale jeho význam vzrostl až pod vedením Oldřicha Augusty, který změnil jeho název na Naivní divadlo. Do poetiky souboru se nesmazatelně zapsal režisér Jan Schmid svými kabarety, v nichž využíval různé výrazové prostředky a tříbil zde originální styl svého Studia Ypsilon, a Pavel Polák s výtvarníkem Pavlem Kalfusem, kteří se velice úspěšně věnovali inscenacím pro nejmenší. Jejich ikonická tvorba dala dokonce podnět k založení speciálního festivalu Mateřinka, jejíž první ročník se uskutečnil v roce 1973. Režisérka a herečka Markéta Schartová se úspěšně věnovala inscenacím pro starší děti a dospělé (např. Turandot ukrutnice Carla Gozziho z roku 1982). S tvorbou Naivního divadla se pojí i jméno „první dámy české loutkové hry“ Ivy Peřinové (1944–2009), která souboru napsala řadu her přímo „na tělo“. Mnoho aktuálních diváckých hitů z posledních let, ceněných i odbornou veřejností, režírovala Michaela Homolová (Budulínek, O beránkovi, který spadl z nebe, Čechy leží u moře).

Divadlo DRAK

Divadlo DRAK v Hradci Králové bylo založeno v roce 1958 Vladimírem Matouškem ve spolupráci s režisérem Jiřím Středou a výtvarníkem Františkem Vítkem. Ale byl to Jan V. Dvořák, ředitel a dramaturg, který zásadně ovlivnil umělecký směr divadla. První velký úspěch zaznamenala inscenace Miroslava Vildmana Pohádka z kufru od Jana Vladislava (1965) a ještě výrazněji na sebe divadlo upozornilo po příchodu režiséra Josefa Krofty (1971), který na scéně mísil různé druhy loutek s herci a objekty. Velice úspěšné inscenace vznikaly v tvůrčím triu režisér Josef Krofta, scénograf Petr Matásek a skladatel Jiří Vyšohlíd (Píseň života, 1985, Kalevala, 1987). V poslední době na sebe divadlo upozornilo inscenací Jiřího Havelky Poslední trik Georgese Mélièse (2013) a Bílým Tesákem (2018) režii současného uměleckého šéfa Jakuba Vašíčka.

Divadlo Alfa

Divadlo dětí Alfa byla založeno v Karlových Varech a v roce 1963 přesídlilo do Plzně. Mezi nejpozoruhodnější inscenace patří Žižka u hradu Rábí (1974) a Ze Starých letopisů (1976) v režii Karla Brožka. Divadlo pořádá každé dva roky festival Skupova Plzeň (poprvé 1967), což je národní přehlídka českého profesionálního loutkového divadla. Z posledních výrazných úspěchů Alfy nelze nejmenovat inscenaci Tři mušketýři (2006) v režii Tomáše Dvořáka, která získala přes 20 ocenění doma i v zahraničí.

Loutkové divadlo po roce 1989

Zhroucení režimu otevřelo nové možnosti pro mnoho umělců, zejména mladé generace. Významné změny lze pozorovat například v uvádění náboženských témat a autorů dříve zakázaných. Síť 10 profesionálních loutkových divadel zůstala zachována (ÚLD dnes Divadlo Minor Praha, zal. 1949, Divadlo Spejbla a Hurvínka Praha, zal. 1945, Divadlo Lampion Kladno, zal. 1950, Divadlo Alfa Plzeň, zal. 1951, Loutkohra Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, dříve Malé divadlo, zal. 1949, Divadlo Radost Brno, zal. 1949, Divadlo DRAK Hradec Králové, zal. 1958, Naivní divadlo Liberec, zal. 1949, Divadlo loutek Ostrava, zal. 1953 a Divadlo rozmanitostí Most, zal. 1987) a kromě nich vznikla řada nových nezávislých souborů. Mezi nejprogresivnější zcela jistě patří Buchty a loutky, s původní dramaturgií a originálním divadelním stylem, výtvarně-poetické Divadlo Continuo, které pracuje jako uzavřená umělecká komunita, a silně vizuální Divadlo bratří Formanů. Tyto soubory pracují více než 20 let, mají svou vlastní divadelní poetiku a ovlivňují další generace loutkářů.

Pro sledování divadelního kontextu jsou klíčové čtyři festivaly, z nichž tři probíhají jednou za dva roky – Skupova Plzeň (v červnu každého sudého roku), Mateřinka v Liberci, se zaměřením na divadlo pro nejmenší diváky (v červnu lichého roku) a mezinárodní Spectaculo Interesse v Ostravě (v září každý lichý rok, pořádá ostravské Divadlo loutek). Každoročně se také koná listopadová oborová přehlídka Přelet nad loutkářským hnízdem, která představuje nejinspirativnější inscenace profesionální i amatérské. V rozvoji oboru hraje nezastupitelnou roli také výběrová přehlídka amatérských inscenací Loutkářská Chrudim, která se koná každý rok na přelomu června a července.

Alice Dubská

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.