Dodatek ke Spectacule Interesse – tentokráte o dramaturgii

Jedním z nejdiskutovanějších témat současného českého loutkářství – na festivalech i v odborných kritikách inscenací, je zcela určitě dramaturgie. Její absence, problémy či docela prostě nejasná představa o její funkci, a to v nejširším slova smyslu, byly i námětem odborné diskuse na letošním Spectaculu Interesse.

Diskusi inicioval umělecký šéf Divadla loutek Ostrava Václav Klemens a jejím vedením pověřil člena poroty festivalu: slovenského teatrologa Vladimíra Predmerského, který si jako své sekundanty přizval zbytek poroty, a to Jakuba Kroftu (režisér a scénárista a nynější umělecký šéf polského divadla Wroclawski Teatr Lalek) a Marii Wojtyszko (dramaturgyně z téhož polského divadla).

Hlavním tématem diskuze měla být reflexe toho, co bylo na festivalu k vidění. Nakonec se více diskutovalo v obecné rovině, ale zaznělo několik zajímavých postřehů a příspěvků týkajících se nejen dramaturgie přehlídky. Výběr z nich vám přinášíme.

Vladimír Predmerský: Zamýšleli jsme se nad tím, které téma by mohlo být takové, abychom se mohli trošku pohádat, a shodli jsme se, že odcházíme z divadla se dvěma zásadními pocity. Buď řekneme „bylo to dobré“ nebo „bylo to špatné“, ale víme, že takové jednoduché zhodnocení se neuznává a je třeba najít viníka, který je za to zodpovědný. V poslední době se mi stává, že nacházím toho viníka v roli dramaturga. Myslím, že to je alfa a omega divadelní tvorby, že když nezačneme dramaturgií, a neujasníme si, co dramaturg dělá, tak obejdeme jednu důležitou fázi a přeskočíme někam jinam a není dobré vše házet na někoho jiného, většinou na režiséra. (…)

V každém případě by měl dramaturg být režisérovi partnerem, měl by být připraven minimálně stejně tak dobře a měl by se umět postavit za svůj názor a hledat konečné řešení spolu s režisérem a dalšími tvůrci.

Jakub Krofta: S tím souhlasím, divadlo je uměním syntetickým, to znamená, že spojuje prvky výtvarna, slovní s tím scénickým, hudebním, takže to je vždy o nějakém setkání, o vzájemné interakci. (…) No a samozřejmě dramaturg patří do týmu, patří tam dokonce i ve chvíli, kdy se na jevišti nepoužívá slovo. Divadlo je vždy o vyprávění nějakého příběhu, nějaké zkušenosti… Nemluvím teď o divadle pro ty úplně nejmenší děti, kde fabulární posloupnost není vyžadována, ani není nutná, protože děti to nejsou schopné vnímat, ale myslím si, že ve chvíli, kdy je divák schopný vnímat příběh, tak v něm vždy bude hledat nějakou spojitost, nějakou pointu, vždycky bude hledat nějakého hrdinu, se kterým by se mohl ztotožnit, něco prožít a myslím, že to je všechno práce pro dramaturga, aby v tvůrčím dialogu s režisérem, scénografem, ale i muzikantem hledali společně cestu jak ten příběh sdělit.

Vladimír Predmerský: V Polsku je nyní skupina autorů, autorek, které mimořádně dobře píší loutkové hry, na kterých se dá postavit nádherná inscenace, to je provokující a co je velmi důležité, ty autoři z toho mohou žít, oproti našim. Oni skutečně píší a divadla to i uvádějí a oni si mohou být doma, psát si a žijí z toho.

Maria Wojtyszko: V Polsku máme opravdu dobrou situaci, máme kromě dramatiků, kteří sedí doma a píší i dramaturgy, to je něco trochu jiného, ale situace je dobrá proto, že máme hodně konkurzů (soutěží). Existuje nová generace lidí, kteří píší pro divadla pro děti, a každý rok se koná konkurz na novou hru. Psaní pro děti se v dnešní době již zbavilo nálepky, že je to něco míň, dnes už i významní polští dramatici, kteří píší pro dospělé, přihlašují svoje hry do této soutěže. Jedná se o soutěž, kam ročně přicházejí stovky her, soutěž je štědře dotovaná a výherci nedostanou žádné symbolické částky, mohou z nich opravdu pokrýt náklady na několik měsíců, které spisovateli trvá napsání hry. (…) Přidanou hodnotou současných nových her pro děti je, že je píší lidé, kteří sami mají děti a vědí, jak s dětmi rozmlouvat.(…) Pokud jde o funkci dramaturga, tak to je takový zlý policajt, který se stále ptá o čem to je, o co jde a musí hlídat téma. Máme to štěstí, že v polském divadle je role dramaturga doceňována.

Jakub Krofta: To mohu jen potvrdit. Už více než rok působím v Polsku a pro mě bylo rozhodující, že mám z čeho vybírat, že tam existuje spousta textů, že je tam spousta žijících a tvořících dramatiků, kteří jsou připraveni na spolupráce všeho druhu. A tak jsme se rozhodli postavit celý program našeho vratislavského divadla na současné dramaturgii. V uplynulé sezoně jsme měli sedm premiér a šest z toho bylo polských pra-premiér, prvních uvedení, a v tomto trendu budeme dál pokračovat. Ne všechna polská divadla na tento trend najely, nebo toho využívají, v Polsku je však 28 profesionálních dětských divadel a spousta z nich je stále řízena přes lidi ne příliš odvážné a nové dramaturgie se bojí. A při různých setkáních vedeme debaty, kde oni obhajují ty své Popelky a Sněhové královny s tím, že na novou dramaturgii nikdo nebude chodit. Tak to je samozřejmě naprostý nesmysl, funguje to naopak. Lidé pomalu přestávají na ty Popelky chodit a myslím, že třeba u nás, kdybychom se vrátili k dramaturgii předchozího vedení, že už by to byl problém, protože naši dětští diváci to přijali s nadšením.

Jana Pithartová (dramaturgyně DLO): Já myslím, že my jdeme zlatou střední cestou, děláme i původní tvorbu (loni i předloni jsme měli několik českých premiér), ale zároveň stavíme na takových tradicích jako je Perníková chaloupka, Kocourek Modroočko. Musím však říci a říkám to nerada, jak paní učitelky, nebo maminky slyší název, který neznají, tak je to problém a často to strašně dlouho trvá, než si mezi sebou řeknou. Ale na druhou stranu jedna z těch původních pohádek, kterou hrajeme už dva a půl roku o Víle menší než zrnko máku, slovenský autor Martin Geišberg, tak tam to třeba funguje bezvadně. (…)

Jakub Krofta: Já myslím, že je hlavně potřeba začít brát učitelky vážně a uvědomit si, že to ony jsou ty, které rozhodují o tom, na co děti půjdou… Takovou cestou jdeme ve Vratislavi. Stalo se zvykem, že jedna z generálek je určena jenom učitelkám, přijde jich 100 z celého města, po představení následuje setkání s herci a diskuze a my se upřímně snažíme o nějaký dialog, protože si uvědomujeme, že nehrajeme pro dospělé. (…) Takovým způsobem pracuje více divadel v Polsku, teď se rozmáhá i taková nová pozice, tzv. pedagog divadla, jsou to většinou lidé, kteří mají vystudovanou školu podobnou katedře výchovné dramatiky, ale je to víc určené pro lidi, kteří mají i znalosti z dětské psychologie atd. a s nimi se vše konzultuje a je to opět tvůrčí dialog. A musím říci, že se daří hrát i takové tituly a témata, na které by v životě ty učitelky nepřišly. Například se hraje jedna inscenace „Světélko“, která je o smrti, jak umře holčička a hračkám se stýská. To když řeknu tady v Čechách, tak se všichni vyděsí. (…)Takže myslím, že je to o odvaze a hledání. (…)

Lenka Dzadíková: Můžete nám produkce festivalu prozradit něco ze své dramaturgie? Jestli jste například neměli pocit, že tyto dva roky byly trochu slabší na tomto a přilehlých kontinentech. Anebo, s čím jste se při výběru inscenací potkali a co všechno ovlivnilo váš výběr.

Jana Pithartová: Takovým úplně počátečním stanoviskem, na kterém jsme se shodli bylo, že budeme protitrendoví. Tak jak se trochu v současném loutkovém divadle od loutky utíká, tak my jsme si řekli, že tu ty loutky chceme, i když to budou třeba špulky nití nebo plastové sáčky, a že tím hlavním činitelem pro nás bude animační umění. A druhé hledisko, na které vždy hledíme je, aby to představení dávalo nějaký smysl, tzn. aby mělo dramaturgický podklad. Na co často narážíme je, že nějaká divadelní společnost udělá jednu inscenaci, která je výborná a jezdí s ní po světě spoustu let. Takže my máme také jedno z kritérií, aby to byla inscenace, která vznikla v předchozích dvou letech. Není to zásadní, i na letošním bienále se najdou inscenace, které jsou starší, ale narazila jsem na to, že už před dvěma lety jsme chtěli na festival inscenaci Muž, který sázel stromy, ale nepodařilo se to, protože byli někde na turné, letos jsem se dívala, že jsou zase na turné s Mužem co sázel stromy, a takových případů je více. Na finanční nedostupnost narážíme docela často. Stáli jsme například o jedno belgické představení, byl to spíše trochu nový cirkus, než loutkové divadlo, ale měli tak náročnou, složitou a objemnou scénu, že dovézt ji bychom vůbec nezaplatili. (…)Trváme také na tom, abychom měli záznam inscenací, vidět na živo se nám jich podaří menšinu. Protože kdybychom měli jezdit po světě, po festivalech, tak asi by nám to divadlo nezaplatilo a těžko bychom pak dělali divadlo tady doma. Máme řadu poradců, na které se můžeme obrátit, aby nám něco doporučili co sami viděli, ale i poté trváme na tom, abychom viděli i záznam a vybíráme také různými jinými cestami.

(Redakčně kráceno)

-kk-, 8. 11. 2013

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: