Přelet nad loutkářským hnízdem

Loutkářská velepouť v Charleville

Světový loutkářský festival v Charleville-Mézières, který letos proběhl už jako bienále v časnějším zářijovém termínu, než tomu bylo doposud zvykem (20. – 29. 10. 2013), znovu potvrdil, že je v oblasti konfrontace nejrůznějších podob současného loutkového divadla skutečně nejen světovým, ale co do rozsahu a účasti odborníků i laiků bez konkurence.

K vidění byly snad všechny představitelné formy loutkového divadla – stínové divadlo, obří loutky i loutky miniaturní, sólová i ansámblová vystoupení, exotika, současné alternativní proudy, přehled tradičních typů populární lidové komedie, představení převážně narativní (loutkářskými postupy trochu šperkované filosofické traktáty či sólové exhibice), divadlo předmětů, javajky, jednoduché tyčové loutky, ve velkém počtu manekýni (ve zdejší terminologii jsou tyto loutky známé pod termínem „loutky typu bunraku“!), marionety, maňásci… A to všechno nejen v oficiálním programu (ve festivalovém bulletinu byla řazena jednotlivá představení podle zemí, s celkovým podrobným přehledem podle dat a časů), ale i v řadě výstav a v nejrůznější změti pouličních vystoupení (denních i nočních) ve festivalovém centru i mimo ně a samozřejmě na obrovském trhu s loutkami na charlevillském pověstném Place Ducale. Hrály zde malé i velké nezávislé skupiny, větší profesionální ansámbly, ale zastoupeny byly i loutkářské školy, včetně té charlevillské. Neuvěřitelným počtem 43 souborů (v přímé francouzské produkci i mezinárodní koprodukci) byla zastoupena hostitelská Francie!

České loutkové divadlo se letos (pokud mě paměť neklame, tak vůbec poprvé) na festivalu neprezentovalo – a to ani ve vlastním programu, ale ani v doprovodných akcích. Doufejme, že šlo jen o výjimečnou situaci, jinak by tento fakt mohl být do budoucna alarmující, už jen domněnkou, že současné české loutkové divadlo nemá co nového pro takové oborové fórum nabídnout.

Pokud bych mohla hodnotit a srovnat organizaci festivalu, který se za poslední roky opravdu rozrostl až do divácky nezvladatelných rozměrů a který mám v průběhu let možnost sledovat, byla ta letošní opravdu na jedničku. Výtečně fungující předprodej a prodej vstupenek s řadou dobrovolníků v pokladně, kteří čelili neutuchajícímu náporu zájemců, obrovská tabule, na které bylo možné sledovat vyprodaná představení i zbývající volná místa, přehledný program, který ve mně vzbuzoval úctu nejen k organizátorům, ale i editorům, kteří museli zpracovat doslova stovky údajů a popisek. Pozoruhodné jsou ale i aktivity francouzské loutkářské profesní organizace THEMAA (je již dávno spojená s francouzským centrem UNIMA), která pořádala denně řadu prezentací i debat, jejichž cílem bylo na diskusním fóru probrat problémy současného loutkářství – od dramaturgie až po jeho sociální postavení, a hlavně všemi silami a dostupnými prostředky popularizovat loutkářské umění.

Mezi doprovodné aktivity patřil i velký knižní trh, na kterém vystavovali a prodávali vedle francouzských editorů i zahraniční knihkupci.

Zkrátka: festival v Charleville je obrovskou poutí loutkářů i neloutkářů k Jeho Veličenstvu loutce, které se zde prezentovalo ve všech svých podobách. Ačkoli se organizátoři snažili ze všech sil, aby byly na festivalu zastoupeny i obě diskutované podoby současného loutkářství – ta stále živá, ale tradiční, a ta druhá a čím dále se na světlo deroucí alternativní (s dominantním hercem doslova tělesně propojeným s loutkou i ryze činoherní a taneční projevy loutkou pouze zdobené), současný trend se mi zdál přece jen výrazně inklinovat k té druhé.

Zájem publika byl o všechny akce obrovský. Během víkendu se do Charleville sjížděli lidé ze širokého okolí a jako z každého pořádného trhu odcházely rodiny s dětmi ověšené loutkami, které se (v nejrůznější úrovni) prodávaly ve stáncích na náměstí. Senzací letošního festivalu byla i návštěva mladé a velmi pohledné francouzské ministryně kultury Aurélie Filippetti (snad poprvé v dějinách tohoto festivalu!), která – jak komentoval místní tisk, „sáhla do kapsy“ a oznámila v rámci revitalizace ardenského kraje finanční příspěvek 300 000 eur pro významné muzeum charlevillského rodáka Arthura Rimbauda a financování 50 % nákladů pro přestěhování známé loutkářské školy (École Nationale Supérieure des Arts de la Marionnette) do nové budovy. Orientovat se ve festivalovém programu nebylo těžké (navíc byl k dispozici na internetu s velkým předstihem), problémem bylo sehnat lístky a hlavně sladit osobní program obsahující řadu setkání (ať už některých komisí UNIMA, či schůzky s cílem dohodnout další perspektivní umělecké či výzkumné projekty) s časovým rozpisem jednotlivých představení.

Vzhledem k tomu, že jsme měli v Čechách už možnost některé superstar tohoto festivalu (Philippe Genty, Neville Tranter, Duda Paiva) vidět, soustředila jsem se na ta představení, která provázela pověst zajímavých událostí v daném žánru.

Pourquoi les fenêtres ont-elles des maisons?/ Proč mají okna domy? Compagnie Atipik, Francie

Na scéně je plošná bílá kulisa stromu a pod ním na vrcholku nafouknuté poloprůhledné fólie stojí maličký bílý domek. Jemným odfouknutím domek mizí ze scény a dvě dívky si „staví“ opravdový dům. Pohybem dlaní imaginárně nejprve vymezí stěny, postupně přidávají papírové krabice a vytvářejí jednotlivé pokojíčky. V krabicích se skrývají malé bílé papírové domky, které herečky postupně zabydlují malými plošnými postavičkami. Představení bylo čisté, vkusné, ale jeho atmosféra bez vystopovatelného příběhu (šlo jen o drobné, nepříliš dramatické situace) bavila svou kultivovaností spíše rodiče než děti. Samozřejmě se zde – jako u většiny podobných představení a nejen na tomto festivalu, nad celkem vznášela potřeba té tolik podceňované dramaturgie. Kam toto vyprávění směřovalo? Bylo hlavní myšlenkou to, že je nám dobře v našem malém uzavřeném světě? Že je dobře být ve svém malém domku? Nemohla jsem samozřejmě nevzpomenout na naši Hanku Voříškovou, pracující podobně s papírem a vystřihovanými figurkami, které situuje do svého poetického malého „papírového světa“ a občas se také pohybuje na úzké hranici mezi výtvarným „hračičkařením“ a výpovědí, která přesahuje zvolené prostředky.

Na představení Circulaires du service des instruments de mesure/ Oběžníky ve službě měřících přístrojů francouzského Théâtre en Ciel jsem se popravdě řečeno nechala zlákat zajímavou popiskou a fotografií v programu, které se zdály slibovat divadlo předmětů a trochu tajemný příběh. Výsledek mě i ostatní diváky zklamal. Přepoetizované, ploché a ve výsledku nudné vyprávění průvodce, který nás postupně seznamoval s životem postavy účetního vynalézajícího podivuhodné i nesmyslné přístroje na měření i poměřování věcí, mělo sice zajímavý nástup, ale postupně čím dále tím více šedlo. Pěkný a nesporně ambiciózní námět úplně pohřbila neakčnost. V paměti mi utkvěl jen jediný moment – vypravěčem obřadně otevřená skřínka připomínající prastaré retablo, jejíž obsah plný podivných vynálezů na chvíli vzbuzoval naději na trochu dramatičtější průběh děje.

Přes všechny výše uvedené výtky jsem byla ráda, že jsem představení, které bylo hodinovým monologem protagonisty, absolvovala. Představovalo totiž jednu z dalších – a možná zavádějících cest pro loutkové divadlo, a sice ono na tradici se odvolávající „vypravěčství“, „storytelling“. To ale musí – stejně jako před mnoha lety – pro základní divácký kontakt obsahovat přinejmenším alespoň jednu nosnou dramatickou situaci, neřkuli srozumitelný příběh.

Vedle francouzské charlevillské „domácí“ divadelní školy se na festivalu představila i divadelní škola při argentinské Université National de San Martín. Zvolila si pro svou prezentaci velmi razantní úpravu Calederonovy hry Život je sen, která obsahuje divadelně přitažlivou dvojlomnost mezi životem a jeho iluzí, ostatně tak charakteristickou pro samotnou podstatu loutkového divadla. Taneční představení s rozsáhlými textovými partiemi (v orientaci příliš nepomáhalo ani titulkovací zařízení) pracovalo s loutkami a jejich interpreti se programově hlásili jako k inspiračnímu zdroji k tvorbě Philippa Gentyho. Z jeho metody byla snad vysledovatelná jen výrazná a scénicky akcentovaná hlava loutky, kterou ovládal jeden herec, zatímco její kostým (zde tvořený z igelitové, pohybem tvar proměňující fólie) pak „vedlo“ střídavě i několik herců. Základní princip této techniky je velmi blízký tomu, co předvedl ve svém kurzu letos na Loutkářské Chrudimi člen Gentyho divadelní skupiny Simon T. Rann.

Obdivovala jsem zejména pohybovou stránku inscenace, záhadou mi však zůstávala zvířecí fyziognomie u všech figur i velmi razantní úprava textu soustředěná jen na linii moci, s velkým akcentem na místo děje, kterým je už u Calderona Polsko. V takto stylizované inscenaci však už na nějakou proměnu či vývoj charakterů, v předloze tak podstatnou, bohužel nezbyl čas ani prostor.

Tvorba osmdesátiletého Petera Schumanna, jehož význam pro vývoj moderního světového loutkářství je zásadní, přitahuje publikum už 50 let. I když se jeho tvorba i přes jeho neutuchající aktivitu zdá být víceméně uzavřená (v poslední době se věnuje zejména projektům mimo své „domácí“, vermontské teritorium), nelze jakoukoli prezentaci jeho díla prostě pominout. Nechci dělat předčasné závěry, ale to, že velký sál Dubois Crancé byl na představení La manufacture de l´exultation/ Manufaktura na jásot zaplněn převážně starší generací, ve mně trochu zasel stín pochyb, jestli vůbec současnou mladou generaci Schumanovy sociálně naléhavé výpovědi zajímají a do jaké míry je jeho víceméně statické, obřadné divadlo pro ni přitažlivé.

Představení vzniklo ve spolupráci souboru Bread and Puppet Theater, USA a Théâtre de l´Arc-en-terre, Francie (reprezentovaným především Massimem Schusterem) a mělo dvě části. V té první La manufacture de l´exultation inspirované freskou Piera della Francesca šlo o typicky schumannovské obrazy zahrnující jak obří masky, tak do černých obleků a buřinek oblečené figury přihrávajících čachrářů- bysnysmanů zpracovávající biblický příběh podivuhodné historické pouti jediné větvičky ze Stromu poznání z ráje až po materiál Ježíšova kříže. Jediná tříska z tohoto vzácného kříže se pak tím, že se postupně objevuje čím dále tím více jejích replik, stává předmětem výnosného obchodu. Zřetelně a zcela v duchu Schumannova trochu protektorského stylu zde jde o varující podobenství současné brutální společnosti, která umí i ty nejposvátnější věci nemilosrdně využít a zneužít.

Divadelně výmluvnější byl druhý, výrazně kratší příběh ženy – samaritánky, která vyloví z řeky mrtvého muže a přivede ho k životu. Šlo o jednu z prvních inscenací Bread and Puppet Dead Man Rises z roku 1962 a obřadná atmosféra tohoto srozumitelného a dojemného příběhu – to byl zážitek, který mi znovu připomněl, jak mohou být prostředky Schumannovy jevištní práce živé a inspirativní. Bylo to drama beze slov, hrané v pomalém rytmu, s obrazy vypovídajícími o vzájemné úctě, lásce a soucitu, tolikrát zpracované později i v řadě dalších humanisticky zaměřených Schumannových děl.

Divadelní podívaná, která v něčem připomínala divácké ataky Divadla bratří Formanů, byla i jednou z hlavních atrakcí již zmíněného náměstí Place Ducale. Vchod do obrovského hangáru, či spíše velké výstavní haly, byl koncipován jako vchod do kina 60. let – včetně velkého nápisu Eden Palace nad portálem. Eden Palace francouzské skupiny Théâtre de la Mezzanine byl také název podivné performance, „uměleckého safari“, které bylo cestou divadelním bludištěm plným pouťových i panoptikálních zastavení, kdy dvacetičlenná skupinka diváků procházela různými historickými událostmi 60. let minulého století. Znovu jsem si potvrdila, že prastaré kouzlo diváckého putování za divadlem, známé už ze středověkého sledování mansionových produkcí, stále funguje.

Charlevillský festival je otevřenou nabídkou i zkouškou zájmu o loutkové divadlo, výstavní síní i skutečně světovou divadelní událostí a stojí za vidění. Poznamenejte si už teď: jeho příští ročník se bude znovu konat na podzim 2015.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 5/2013]

Malíková Nina, 6. 11. 2013

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.