Amerika evropskýma očima II

Pokračování dopisu, který nám ze San Franciska zaslala Marka Míková, členka občanského sdružení Loutky v nemocnici. K cestě za oceán jí pomohlo tříměsíční Fulbrightovo stipendium s cílem získat zkušenosti s prací neziskových organizací v Kalifornii, kde je neziskový sektor tradičně velmi rozvinutý.

The Independent Eye (Nezávislé oko)

Ujíždíme do Sebastopolu, malého městečka poblíž Russian river, asi 60 mil od San Franciska. Bude se zde totiž konat bytové představení s názvem Gifts/Dárky. Přijíždíme o něco dříve a domek najdeme snadno. Nízký, dřevěný, v americkém stylu, ale obklopen zalení a působí moc přátelsky, na zahrádce se nachází též ateliér plný loutek. Vstupujeme prakticky do obýváku, kde je již přichystána jednoduchá scéna. Přátelsky nás vítá Conrad Bishop, muž s dlouhými šedými vlasy a živýma očima. Usmívá se a má radost, zve nás na malé občerstvení do vedlejšího pokoje, plného masek, kde jsou už další diváci a vypráví, jak to všechno začalo. S Elizabeth původně chtěli zůstat pracovat na universitě ve Stenfordu, ale pak se setkali s loutkami a navštívili Evropu, a to zcela změnilo směr jejich života. Seznamujeme se s ostatními diváky a většinou jsou to jejich přátelé. Představení začíná. Je to představení pro dva herce, příběh jejich života. Nejprve vejdou do svého vlastního domu jako herci s kufry, rozsvítí reflektory a začnou hrát, v tom si uvědomí, že jsou možná ve špatném domě, a tak s pocitem trapnosti odejdou. Když se za okamžik vrátí, spokojeně pokračují, vysvětlují, že divadlo je iluze a skutečnost dohromady, že v kufrech, co přinesli, mají vzpomínky a sny. Z kufru vystupují dvě loutky, jednoruční spodové loutky s kašírovanými hlavami, muž a žena, oni sami. Druhá rekvizita je volant auta. Kdo drží volant? Nikdo? Muž rychle skočí po volantu, a tak rozjede jejich společný život. Seznamují se, milují se, mají děti, zahýbají si na zadním sedadle auta a nakonec zestárnou, na chvíli zastaví a vylezou ven, celý život tak ujížděli, vlastně nic neviděli… Burger King? Je to nějaké království? Žasnou nad vším, pak znovu nasednou do auta, a jak se rozhlížejí, jejich auto nabourá do stromu. Oba společně umírají. Hra s loutkou a přechod mezi hrou samotných herců je dokonalá, hrají s neuvěřitelnou jemností. Jsou s loutkami prorostlí, táhnou nás za sebou do říše představ, ve které jsou jako doma. Všechno je velice autentické a intimní. Druhá část – sen. Přes stůl je přetažen průhledný ubrus, pod ním jsou naši dva hrdinové trochu rozpačití, kde to jsou. Přicházejí dva pocestní a ti dva jim dají najíst, pohostí je a rozdělí se o věechno, co mají. Ukáže se, že to byli bohové a že jim za jejich pohostinnost splní jedno přání. Oni si přejí zemřít spolu. Třetí část – bohové – je hrána panenkami, které v domku nechala jejích dcera. Bohové jako dvě modré masky opravdu přicházejí a jsou krutí, zabijí sousedy, řvou a pouštějí hrůzu, ale ti dva je přece pozvou na večeři. Pak umírají spolu v autě při autohavárii. Stanou se stromem. Cítí stejný vítr, pijí stejnou vodu a jejich kořeny jsou uvnitř matky země.

Tleskáme a jsme dojati. Později se dozvídáme, že Elizabeth je 73 let. Nemohu tomu uvěřit, vypadá tak mladě. Diváci vzpomínají na společné zážitky, které poznávali v představení. Je tu i paní, která měla ten sen, o kterém se mluvilo v představení. Conrad mě vede do ateliéru, aby mi ukázal loutky. Celý život vlastně ztvárňujeme příběhy, říká. Mocné příběhy, které určovaly náš život. Já dělám loutky a Elizabeth vymýšlí děj a slova, někdy i hudbu. Teď hrajeme pro přátele. Velká divadla nás už nezajímají, je to moc energie, kterou do toho člověk musí vložit, a pak to zmizí a není z toho nic. Namítám, že takové už divadlo prostě je, nic po něm nezbyde, když se dohraje. Jen vzpomínka. Usmívá se a tak se loučíme. Se zvláštní a silnou vzpomínkou, kterou si odnáším.

Marka Míková, 17. 6. 2013

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: