Mapování amatérských krajů V – rozhovory

Plzeň je kolébkou moderního profesionálního divadla, neboť právě tady vytvořil Josef Skupa roku 1930 své Plzeňské loutkové divadlo. Takřka monopolní postavení samotné Plzně v amatérském loutkářství kraje ilustruje i kniha Pavla Vašíčka Plzeňské loutkářství, v níž je ze 136 stránek 23 věnováno i amatérům; a současní amatérští reprezentanti Plzně na Loutkářské Chrudimi patří mezi ty nejčetnější a nejzajímavější.

Tak začíná v Loutkáři 5/12 páté pokračování seriálu Luďka Richtera, které doplňuje rozhovor s amatérskými loutkáři Ivanou Faitlovou a Jiřím Fialou a nynějšími profesionály Martinou Hartmannovou a Jakubem Vašíčkem.

Pár otázek pro…

Ivanu Faitlovou z plzeňského Střípku

Jak jsi ty osobně přišla k loutkám a loutkovému divadlu?

Ve druhém ročníku SPgŠ v Prachaticích jsem se zúčastnila celostátní soutěže pedagogických škol v Kroměříži v recitaci. Tato přehlídka měla kromě recitačního kola i soutěž individuálních výstupů s loutkou. To mě zaujalo a po návratu jsem se o loutky začala zajímat. Profesorka češtiny získala kontakt na herce z Malého divadla v Českých Budějovicích a ten se několika studentkám ze školy začal věnovat. V hodinách s ním jsem si připravila výstup s loutkou, další rok v Kroměříži jsem za něj získala ocenění a další rok za jiný výstup taktéž. Do čtvrtého ročníku jsem pravidelně jezdila do Malého divadla a přicházela loutkám na chuť. Zvláštní je, že jako dítěti mi loutky nic moc neříkaly, ale bydlela jsem na vesnici, a znala jsem je spíš z televize než z divadla.

Když jsem se po škole v roce provdala do Plzně a nastoupila do MŠ, Chtěla jsem se dále věnovat loutkovému divadlu. Ředitelka mi dala kontakt na Danušku Jandovou. Tak jsem na podzim roku 1979 přijela na zkoušku Střípku a bylo to.

V čem vidíš podstatu amatérismu?

Dřív jsem si naivně myslela, že amatéři si mohou hrát, jen to, co je baví, a dělat všechno, jak chtějí. Ale není to tak docela pravda, zvlášť když se stanete právním subjektem. Potřebujete sehnat peníze na pronájem zkušebny a sálu, na materiál, technické vybavení, hudební nástroje, případně výtvarníka – nemáte-li vlastního, atd. Pak musíte vypracovat granty a vykazovat dostatečnou a pravidelnou činnost, ohlas médií, ocenění atd.

A pak zjistíte, že byste si rádi udělali nějaký titul pro dospělého diváka, či jen tak pro radost, ale víte, že netvoříte příliš lehce, spolkne to rok a vy nebudete mít co hrát pro školky. Tak se stane, že čas od času sáhnete po nějaké „chlebovce“, uděláte ji sice se ctí, protože vám to nedá, ale přece jen je to chlebovka a nejste na ni zrovna hrdí. Ale co naplat, vydělá vám ty potřebné kačky na další provoz.

Ale co je úžasné, že máte kolem sebe lidičky, kteří věnují spoustu času a úsilí divadlu pro děti (což není zrovna kdovíjaká seberealizace), dělají to bez nároku na jakoukoliv odměnu a často ještě soubor dotují z vlastních zdrojů. To je v dnešní době skoro zázrak.

V čem vidíš přednost amatérského loutkového divadla, v čem je jeho kouzlo – ať už oproti loutkovému divadlu profesionálnímu nebo oproti divadluhereckému?

Přece jen je asi ta svoboda větší a ten pocit, že si vše vytvoříte sami (od textu, přes hudbu, výpravu, kostýmy) je fajn, i když to většinou dá pořádně zabrat. Ale to, co vznikne, je vaše, a když se to náhodou povede, tak to sakra potěší. Amatérské divadlo je víc člověčí, víc cítím lidi za ním a jejich výpověď. A i když má řadu nedostatků, je tam upřímná snaha a osobní vklad, který je mi blízký.

Profíci třeba udělají dokonalé představení, ale má to jinou dimenzi. Tím však vůbec nechci hanět profi-divadla, ani náhodou.

Loutkovému a alternativnímu divadlu dávám přednost, protože mi přijde scénograficky zajímavější, loutka přináší kromě své výtvarné hodnoty úplně jiné sdělovací možnosti, baví mě zkratka, nápaditost, komičnost, možnost vztahů mezi loutkou a hercem atd.

Já nevím, ale loutky prostě miluju.

Co tě v něm a na něm zajímá, oč ti jde, čeho bys chtěla docílit? Co pro tebe je loutka, proč ji používáš?

Tohle neumím popsat. Musela bych strašně hledat ta správná slova a při mých vyjadřovacích schopnostech to jde dost ztuha. Prostě to oživování hmoty – nemusí to být loutka, klidně jakýkoliv předmět či materiál mi přijde vzrušující, loutka určitě přináší širší možnosti jevištní metafory a bla, bla, bla….

Jak vybíráte témata, náměty, předlohy?

V drtivé většině vybírám já. Nosím si domů z knihovny stohy pohádkových knih, které mám stejně už dávno přečtené, ale protože pokaždé hledám něco jiného, odlišného, může mě oslovit to, co jsem dřív přešla. A tak čtu a čtu a čekám na ten zvláštní šimravý pocit v břiše, pocit okouzlení, který mě nastartuje. Někdy to může být třeba jen odstavec, jindy zajímavé téma či příběh, který si stejně nakonec vystavím po svém, občas přinese nápad jen pár vět. V každém případě s narůstajícím počtem inscenací, které jsem udělala, se prodlužuje doba hledání. Občas mám pocit, že už mě nikdy nic nenapadne, ale pak se naštěstí zase něco vyklube.

V jakých podmínkách pracujete: prostory, nájmy, fundus, peníze namateriál, placení spolupracovníci, cestování, sponzoři, honoráře, vstupné?

Máme pronajatou jednu učebnu na ZŠ, kterou používáme jako zkušebnu, dílnu, úschovnu kulis a loutek (už je hodně plná), za tu platíme nájem cca 13.000 Kč ročně a pokud hrajeme v přilehém sálku, ten si pronajímáme zvlášť. Celkem to bude kolem 16.000 Kč. Na většinu inscenací děláme novou výpravu, fundus využíváme spíš jako zkušební loutky, dokud nejsou nové, občas se něco předělá a použije znovu, ale spíš se to týká rekvizit.

Už jsem se zmínila o grantech. Každoročně podávám žádost na Magistrát města Plzně o grant na činnost, k tomu čas od času žádám o subvenci na nějakou konkrétní akci. Většinou platíme výtvarníky, (spíše amatérské, profesionální bychom nezaplatili vůbec), pak třeba některé truhlářské práce, či svařování, prostě to, co si nedokážeme vyrobit a udělat sami. Jezdíme na zájezdy po republice podle poptávky, občas na nějaký festival, občas do ciziny. Vydělané peníze jdou výhradně na provoz divadla, honoráře hercům neplatíme. Občas se najde nějaký drobný sponzor, ale jen sporadicky – dali by se spočítat na prstech jedné ruky. Pro MŠ je vstupné 30 Kč, cena představení obvykle 4. 000, ale hrajeme i za míň.

Co vás trápí/pálí, z čeho máte radost?

Trápí nás věčný nedostatek času a problémy se scházením na zkoušky i hraní. Mě osobně trápí a šíleně rozčiluje úřední šiml, který rok co rok řehtá hlasitěji. A tak stále přibývají vyžadované zprávy, statistiky, dokumentace, potvrzení, papíry, papíry, papíry… a mě to tak strašně unavuje a nebaví!

Radost máme z toho, že nás to spolu stále ještě baví, přestože únava „materiálu“ se už hlásí a že se nám občas povede i slušné představení.

Jak často zkoušíte a jak dlouho trvá nazkoušení jedné inscenace?

Zkoušíme jednou týdně, před premiérou dvakrát – podle času a pak vždy před představením. Poslední dobou děláme na nové inscenaci 2 roky, počítám do toho napsání textu, výrobu výpravy a nazkoušení. Doba, kdy jsme každou sezónu přišli s novinkou je už v nenávratnu.

Kolik máte premiér za rok?

Hahaha!

Jak často hráváte a kde?

Hrajeme cca 20–25 představení ročně, z toho část na domácí scéně. Do budoucna se hraní pro MŠ budeme muset vzdát, protože máme problémy s uvolňováním ze zaměstnání.

Pro jaké publikum?

Většinou pro předškolní a mladší školní věk, občas i pro dospělé.

Jiřího Fialu z plzeňského Divadla V Boudě

Jak jsi ty osobně přišel k loutkám a loutkovému divadlu?

Jako klučík jsem chodil každou sobotu na pohádky do staré boudy na Sokole 3 v Plzni na Borech.

A jak (a kdy) k souboru?

Když mi bylo v roce 1961 deset let, zjistil jsem, že do hlediště jsem už starý a tak jsem zaklepal na dveře do zákulisí a zeptal se, zda bych nemohl s nimi hrát. Byli na mně hodní a vzali mě.

V čem vidíš podstatu amatérismu?

Jak se to vezme. Znám spoustu amatérů, kteří se svým projevem blíží k profesionálům. Pro mne znamená amatérismus volnost. Když mám chuť na nějaké představení, tak ho udělám nebo naopak. Profík si tohle dovolit nemůže.

V čem vidíš přednost amatérského loutkového divadla, v čem je jeho kouzlo – ať už oproti loutkovému divadlu profesionálnímu nebo oproti divadlu hereckému?

Samozřejmě předmět (loutka) nabízí velkou nadsázku a myslím, že s loutkou se dá, když se zvolí vhodné téma, sdělit to, co chci divákovi říci, vtipněji a silněji než živý herec.

Co tě v něm a na něm zajímá, oč ti jde, čeho bys chtěl docílit?

Zajímá mne vše, co se objeví. Jak klasické divadlo, tak nové směry. Samořejmě vše záleží na čase a dnes i na penězích. Mám spoustu kamarádů nejen v souboru, ale i v celé ČR, i na Slovensku a snad i v jiných státech. Snažím se dělat, podle mého svědomí, dobré divadlo. No, a když to vezmu kolem, tak to hlavní už mám za sebou.

Co pro tebe je loutka, proč ji používáš?

Snažím se, abych to, co jsem se za svůj život naučil, nějak předal mladším. Protože loutka je pro mne malé kouzlo, kterým se dá vtipem mnoho říci.

Jak vybíráte témata, náměty, předlohy?

U nás v divadle funguje dramaturgická rada, která se skládá asi ze šesti zkušených členů, ti si připraví své návrhy na hry a pak se společně vybírá.

V jakých podmínkách pracujete: prostory, nájmy, fundus, peníze na materiál, placení spolupracovníci, cestování, sponzoři, honoráře, vstupné?

Jsme v pronájmu městské knihovny. Nájem činí zhruba 180.000 Kč a od města zatím dostáváme grant v hodnotě 130.000 Kč. Fundus souboru je celkem bohatý; čítá zhruba na dvě stě historických loutek, asi patnáct oboustranných pláten 3x1m jako pozadí a k tomu boční kulisy. Samořejmě, že soubor nežije jen historií, a když je třeba, vyrobí i novou inscenaci. Co si vyděláme našimi vystoupeními jak na domácí scéně, tak na zájezdech (hráli jsme například v Bruselu, v Žilině i v Německu a samozřejmě v ČR), vrátí se do divadla na nájem, materiál na nové inscenace atd. Sponzoři se moc nehrnou. Sem tam se někdo objeví. Cena zájezdového představení se pohybuje od 3000 do 4500 Kč + doprava. Na domácí scéně máme vstupné děti 30 Kč a dospěláci 40 Kč.

Co vás trápí/pálí, z čeho máte radost?

Co nás trápí? Nedostatek peněz. Rádi bychom provedli rekonstrukci starých kulis a loutek protože už se pomalu rozpadají, bohužel nevyděláme tolik, kolik by to stálo. Sponzory a ani grant, který by nám tohle umožnil, jsme zatím nesehnali. Radost mám vždy, když se nám něco povede a hlavně, když jsou naši malí diváci spokojeni.

Jak často zkoušíte a jak dlouho trvá nazkoušení jedné inscenace?

Zkoušky máme, jak je třeba; normálně dvakrát v týdnu. V sobotu hrajeme. Jedna inscenace se zkouší jeden až dva měsíce.

Kolik máte premiér za rok?

Za rok máme šest premiér.

Jak často hráváte a kde?

Hrajeme od října do března každou sobotu, zhruba 24 představení. Od března do října jezdíme na zájezdy. Ty jsou závislé na poptávce. Letos je to zatím 7 zájezdů.

Pro jaké publikum?

Hrajeme pro publikum od 4 do 100 let, ovšem někdy přijdou i mladší.

Amatéři profesionály (a naopak)

Zeptal jsem se dvou plzeňských kdysi amatérů, dnes renomovaných profesionálů, na jejich amatérské začátky a vztah k amatérskému divadlu vůbec.

Martina Hartmannová, původně Střípek, dnes Alfa Plzeň

Proč, jak a kdy ses k amatérskému loutkovému divadlu dostala?

K amatérskému divadlu (od počátku to byl Střípek) jsem se dostala v roce 1981 (to je děs, vidět to takhle napsané). Moje spolužačka byla tehdy na praxi v MŠ, kde pracovala Ivana Faitlová, a ta ji požádala, jestli by nepředala svým spolužačkám nabídku na spolupráci se Střípkem. Šla jsem se podívat na zkoušku a už jsem tam zůstala.

Co ti amatérské divadlo dalo – co ses v něm naučila?

Kromě vzácných přátel jsem v amatérském divadle získala svoje loutkářské dovednosti. Nejprve díky Daně Jandové, později díky Ivaně, která časem převzala vedení a režírování souboru a průběžně taky díky seminářům, kterých jsem se pravidelně, ráda a zištně účastnila.

Co ti naopak dalo divadlo profesionální?

Profesionální divadlo hlavně zpočátku „ukojilo“ moji potřebu hrát a zkoušet. Nemohla jsem se toho nabažit. Utahaná, pokud možno omlácená, ale nesmírně šťastná jsem odcházela téměř z každé zkoušky a představení. A když jsem měla jako bonus dne ještě zkoušku Střípku… Byla jsem dost praštěná, já vím.

A samozřejmě nový způsob práce – nazkoušení za 6–8 týdnů místo střípkovského roku, naučit se pracovat s novými lidmi, s režiséry, které jsem nikdy předtím neznala, neviděla… V neposlední řadě taky možnost cestovat téměř po celém světě.

Je něco, oč jsi přechodem k profesionálům přišla?

Tím, že jsem přešla k profesionálům, jsem vlastně přišla o možnost hrát se Střípkem. Byly to časové důvody, ale také neustále diskutované otázky na téma „kdo je amatér a kdo profesionál“. A tak zůstávám ve Střípku jako výpomoc.

V čem je amatérské divadlo jiné, než profesionální? Jaké jsou výhody a přednosti amatérského provozování loutkového divadla a jaké nevýhody zápory?

Já doufám, že moc jiné není. Všichni se snaží dělat dobrá a kvalitní představení. Jen ti amatéři musejí vše zvládnout bez zázemí – dílen, ve kterých profi tým podle profi návrhů připraví, vyrobí, průběžně opravuje vše potřebné, musejí si vystačit s minimální technikou světelnou i zvukovou. V amatérském souboru taky většinou nejsou jevištní technici, kteří připraví scénu ještě před příchodem herců. Vlastně i co se týče provozu, mizí rozdíl mezi oběma typy divadel. Shánění peněz, diváků…

Už nějakou dobu se vracíš k amatérům coby lektorka či porotkyně – proč?

Na návratech na LCH mě baví především možnost vidět zase po roce lidi, které jinak a jinde nepotkám. A že jsem si zkusila vést seminář či dokonce zasednout v porotě, byla tak trochu drzost a ješitnost. Měla jsem asi pocit, že můžu předat něco z toho, co jsem se za ta léta naučila.

Jakub Vašíček, původně Rámus, Rám U. S. a Pachýř Pačejoff Plzeň

Proč, jak a kdy ses k amatérskému loutkovému divadlu dostal?

K amatérskému divadlu jsem se dostal velmi brzo jako povinná přítěž svojí maminky, která vedla rozličné dramatické kroužky či amatérské soubory. Poprvé uvědoměle jsem se začal projevovat v Rámusu, když mi bylo okolo dvanácti let čili asi 1991.

Co ti amatérské divadlo dalo – co ses v něm naučil?

Za nejzásadnější specifikum amatérského divadla považuji volnost ve zpracování libovolného tématu, touhu něco sdělovat, která ve své podstatě není omezena vůbec ničím – provozem, návštěvností, ale ani profesionální úrovní. A tuto potřebu se snažím udržovat i v divadlech či skupinách profesionálních. Snažím se nedělat „chlebovky“. Když se něco nepovede, tak to není proto, že bych to představení předem odepsal jako nedůležité (např. proto, že ho nikdo důležitý neuvidí nebo nebude jezdit na festivaly), ale prostě proto, že se to nepovede. Z amatérských časů jsem si odnesl to, že práce musí bavit především mě samotného a pak až lidi, takže si třeba neumím představit, že bych dělal inscenaci pro děti, která by mě samotného nebavila. Navíc mě baví, že jistý „amatérismus“ si pěstujeme v našem divadle Športniki, a to v tom smyslu, že ani jeden jeho člen není na jeho činnosti v tuto chvíli existenčně závislý, což nám dopřává ten luxus, že si můžeme dělat, co chceme a zejména hrát jenom tam, kde chceme, a za to jsem moc rád.

Co ti amatérské divadlo dalo – co ses v něm naučil?

Pro mě je profesionální divadlo v podstatě o tom, že by mělo umět realizovat to, co chce být řečeno. Když jsem přišel do školy, měl jsem vždy pocit, že to, co jsem chtěl, už na jevišti je, a škola spočívala ve zjištění, že tomu tak není a v hledání způsobu, jak to udělat aby to tak bylo. Nejvýstižnější je v tomto směru věta Josefa Krofty na jedné ze zkoušek inscenace Sny o bizonech: „Jestli si, Jakube, myslíš, že tomu kojotovi se chce chcát, tak to je jenom zbožný přání, protože tomuhle kojotovi se vůbec nechce chcát.“

Je něco, oč jsi přechodem k profesionálům přišel?

V současné době mám pocit, že si v podstatě dělám, co chci, a že se nemusím dopouštět žádných kompromisů. Byl bych rád, kdyby tento stav vydržel nejlépe až do důchodu.

Luděk Richter, 14. 11. 2012

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.