Loutkar.online
Krysař, PekufFoto: Luděk Richter

Mapování amatérských krajů IV- rozhovory

Jižní Čechy jsou jednou z pravlastí našeho loutkového divadla, o kterýžto titul se přetahují s Čechami východními. Matěj Kopecký se sice narodil na štaci v Libčanech (1775), ale oženil se, loutkářskou živnosti založil a přes čtyřicet let žil v Miroticích (kde žil i známý řezbář loutek Mikoláš Sichrovský a venkoncem odtud pochází po otci i Karel Šefrna), než se přestěhoval do Přečína u Vacova, zemřel (1847) v Kolodějích nad Lužnicí a pochován byl v Týně nad Vltavou.

V Miroticích se narodila i jeho slavná vnučka Arnoštka Kopecká-Kriegerová (1842–1914), která žila a zemřela v jihočeské Březnici. Dubští sice pocházejí z Kaňku u Kutné Hory, ale jejich doménou bývaly jižní Čechy. Z Týna nad Vltavou pochází například Tomáš Dubský (1874–1965), Matějův pravnuk, ale také Otto Rödl (1903–83), jeden z prvních učitelů tehdy ještě loutkářské katedry DAMU. Na rohu strakonického náměstí se narodil Josef Skupa (1892–1957), jakkoli si jich do pěti svých let moc neužil…

Tak začíná v Loutkáři 4/12 čtvrté pokračování seriálu Luďka Richtera, které doplňuje rozhovor s amatérskými loutkářem Josefem Brůčkem a nynějšími profesionály Ivanou Bílkovou, Markem Zákosteleckým a Stáňou Kočvarovou.

Pár otázek pro…

Josefa Brůčka, sudoměřického Tatrmana

Jak jsi ty osobně přišel k loutkám a loutkovému divadlu?

V letech 1971–73, kdy jsem z Výzkumného ústavu přešel na kopání metra, jsem začal řezat loutky pro rodinné loutkové divadlo. Pro svou zálibu jsem jako předlohu kupoval v antikvariátu starou literaturu. V té době jsem o amatérském loutkovém divadle neměl tušení.

A jak (a kdy) k souboru?

Po nástupu na Šlechtitelskou stanici ve Slapech u Tábora (1973–82) jsme s kamarády založili LS. Měl jsem strach, že mými výplody (moje loutky i texty) budeme kazit dětem vkus. Proto jsem na OKS v Táboře hledal odborníky, kteří by naše výsledky posoudili. Tak jsem se dozvěděl o amatérských loutkářích.

V čem vidíš podstatu amatérismu?

I když je pro mnohé (domnívám se) nejdůležitější hraní pro druhé, pro mne je nejdůležitější podstatou amatérského dramatického umění možnost hledat odpovědi na znepokojivé otázky, popřípadě znepokojivé otázky klást.

V čem vidíš přednost amatérského loutkového divadla, v čem je jeho kouzlo – ať už oproti loutkovému divadlu profesionálnímu nebo oproti divadlu hereckému?

Niterný zájem, který u amatérů trvá po celý život se pro mnohé profesionály postupem doby stává pouhým způsobem obživy. Řemeslná nevybavenost vede amatéry k hledání. Ve svém hledání často nacházejí cesty dokonce i zkušeným profesionálům neznámé. Loutkové divadlo má, podle mého, přednost v možnosti výtvarné symbolické zkratky.

Co tě v něm a na něm zajímá, oč ti jde, čeho bys chtěl docílit?

Již jsem napsal: Hledání odpovědí a kladení otázek. Rád bych, aby divák našeho divadla dokázal naše hledání odpovědí a kladení otázek bez problémů číst.

Co pro tebe je loutka, proč ji používáš?

Loutka je pro mne nejlepší výrazový prostředek, který mi pomáhá v mém přemýšlení. (Kdysi to bylo zběsilé psaní špatné poezie a fotografování.)

Jak vybíráte témata, náměty, předlohy…?

Když jsem pracoval se studentským souborem, nabízel jsem k dramatizaci současné autory. Jinak většinou si píši texty sám.

V jakých podmínkách pracujete/jste pracovali: prostory, nájmy, fundus, peníze na materiál, placení spolupracovníci, cestování, sponzoři, honoráře, vstupné…?

Když jsme pracovali pod bechyňským Kulturním domem, měli jsme zdarma zkušebny (většinou velký, nebo malý sál).

V Sudoměřicích u Bechyně zkoušíme obvykle v sále místní sokolovny. Loutky i scénu si pro každé představení vyrábíme nové. Minimální náklady na materiál hradíme z pokladny o.s. Tatrmani. Sponzory Tatrmanů si můžete nalézt na stránkách www.tatrmani.sudomerice.cz. Hrajeme-li jinde než doma, necháváme si hradit cestu. Vstupné nevybíráme, placené pracovníky nemáme.

Co vás trápí/pálí, z čeho máte radost?

Mě osobně trápí má ubývající síla (lze nazvat i leností). Radost mám, že i 26let staré inscenace (např. Poslední Kašpárkova šance) stále ještě oslovují.

Jak často zkoušíte/jste zkoušeli a jak dlouho trvá nazkoušení jedné inscenace?

Jednu inscenaci připravujeme rok. Nyní pracuji na inscenaci, kterou jsem začal chystat již před lety. Výrobu loutek přerušují různé stařecké neduhy.

Kolik máte/jste měli premiér za rok?

Jedna premiéra za rok je až až.

Jak často hráváte/jste hrávali a kde?

Hráváme sporadicky. Hrávali jsme občas. Téměř kdekoliv.

Pro jaké publikum hrajete a jaké přicházívá?

Naše inscenace byly určeny většinou studentům – v menší míře mládeži od deseti let. Chodili všichni. Od maminek s batolaty v náručí po seniory.

Je cokoli, na co bys chtěl být zeptán?

Jsem šťasten, že jsem v tomto životě nalezl výrazový prostředek, který mi umožňuje přemýšlet o slabostech, prohrách a možnostech mých i nás ostatních.

Jsem šťasten, že vždy ve svém okolí naleznu množství lidí, kteří se v loutkovém divadle a jeho hledání umí (tak jako já) „utopit“.

Amatéři profesionály (a naopak)

Zeptal jsem se tří původně jihočeských amatérů, dnes renomovaných profesionálů, na jejich amatérské začátky a vztah k amatérskému divadlu vůbec.

1. Proč, jak a kdy ses k amatérskému (loutkovému či neloutkovému) divadlu dostal/-a?

2. Co ti amatérské divadlo dalo – co ses v něm naučil/-a…?

3. Co ti naopak dalo divadlo profesionální?

4. Je něco, oč jsi přechodem k profesionálům přišel/-la?

5. V čem je amatérské divadlo jiné, než profesionální? Jaké jsou výhody a přednosti amatérského provozování loutkového divadla a jaké nevýhody a zápory?

6. Už nějakou dobu se vracíš k amatérům coby lektor/porotce/režisér – proč?

7. Co ti to přináší, co tě na tom baví…?

8. Je v tomto směru cokoli, na co bys chtěla být ještě zeptán/-a?

…Ivana Voráčková-Bílková, původně studentka Střední pedagogické školy v Prachaticích, dnes DRAK Hradec Králové

1. K divadlu jsem se dostala díky své spolužačce Růžence Veverků. Chtěla jsem s ní jít ven a ona řekla: „Pojď se mnou na divadelní kroužek, počkáš tam a pak půjdem. Ihned mezi dveřma pan vedoucí řekl: “Ty chceš hrát divadlo? Mám tady pěknou roli, budeš hrát kluka.„ Já přikývla a bylo to. Hlavní role a stydlivé divadelní začátky.

2. Asi nejvíce, v té době, kamarádství a spoustu společných zážitků. Parta a ježdění po dětských festivalech a spaní mimo domov.

3. Zachovalo kamarádství, ježdění po festivalech a spaní mimo domov.

4. O dětskou naivitu. (Ale to je asi věkem.)

5. To je přeci jasný. Vystudovala jsem. A stalo se to mým povoláním a to je ten rozdíl. Profesionální divadlo má velkou zodpovědnost, vůči diváku a herci.

Amatér si může dovolit velkou lehkost ve svém projevu a to je to co dělá amatéry amatéry a proto je mám ráda a na dobré amatéry se ráda dívám. A závidím jim nadšení a velkou chuť pobavit své diváky. (Krásný koníček.) Ráda vzpomínám na svých šestnáct let a Loutkářskou Chrudim. Dnes, když tam hraji, je to opravdu v mnoha směrech, něco jiného. Ach jo.

Marek Zákostelecký, původně C.K. Theatr Múza při Radosti Strakonice, dnes Drak Hradec Králové

1. Rodinné loutkové divadlo na půdě mojí babičky mi asi předurčilo cestu. Byla to moje nejoblíbenější prázdninová hračka. Vždycky jsem si říkal, že mě to baví tak moc, že je škoda se tím živit…Potom mě nevzali na střední výtvarnou školu a já začal chodit do strakonického gymnázia. Tam jsem se v 1.C potkal s Ivanem Křešničkou a už to bylo. Hned prázdniny po druháku jsme vyrazili na loutkářskou Chrudim s Hacafánem. To byl nezapomenutelný rok. Rok Asagaa, ale hlavně Edvarda. Ten patří pořád mezi největší divadelní zážitky mého života!!!

2. Nemůžu se znovu nevrátit k Edvardovi a ke chvíli, kdy se mi na strakonické “Skupovce„ v roce tuším 1987 otevřeli úplně jiné obzory. A potom jsem měl štěstí na osvícené lidi ve strakonické Radosti. Škoda, že oba Ivanové Křešničkové skončili. To byl základ, který jsem později na DAMU a ještě později v Draku jenom rozvíjel. To byl základ mých ranných profesních let.

3. Otázka má asi znít…Co mi dává? A je to těžká odpověď. Ale ta radost z čehokoliv povedeného, ta se od dob, kdy jsem začínal nezměnila!

4. Nepřišel jsem o nic! Jenom jsem získal!

5. Na to je znovu těžká odpověď. Asi bych mohl psát o podmínkách, které v profesionálním divadle mám a možná o svobodě, kterou jsem v něm ztratil, ale mě opravdu připadá, že divadlu dávám pořád stejně od dob, kdy jsem s ním začal. Je asi trochu rozdíl mezi slovy “můžeš„ a “musíš„, ale Pavel Kalfus mi jednou řekl…“ Marečku, musíš dělat všechno, jako by to byla poslední věc ve tvém životě!„ A potom je asi jedno jestli za to beru “gáži„ nebo ne. Vytvořit šest až deset inscenací za sezonu mi problém nedělá a pořád mi to ohromně baví!!!

6.-7. Ta Chrudim v roce 1987 a první svítání nad Sklepy…kdo to zažil, přečetl si odpověď v těch mých třech tečkách!!! To ráno na Sklepích, to bych ještě jednou hrozně rád zažil!!!

P.S….Jooo a na krajské Chrudimi letos mě moc bavil panák Jamesona s Karlem Šefrnou!!!

Stáňa Kočvarová, původně různé jihočeské amatérské soubory, dnes Studio dell´arte České Budějovice

1. K loutkovému divadlu jsem se dostala v úplném dětství (60. léta) ve školní družině, kde vedl loutkářský kroužek pan Josef Becker (zakládající osobnost Malého divadla v Českých Budějovicích v 50.letech). Kdoví, co bych dnes dělala, kdyby tam přišel třeba nadšený rybář…

2. Prošla jsem různými amatérskými soubory (českobudějovické D pro 111, vodňanská Šupina a další), různými žánry, absolvovala jsem nespočet přehlídek, dílen, soustředění, viděla spoustu inscenací (sama jsem se o ně pokoušela), setkala jsem se s výraznými osobnostmi amatérského i profesionálního divadla – a to všechno jsem vstřebávala. Naučila jsem se asi tomu nejpodstatnějšímu, tj. autorskému přístupu k divadlu.

3. Po nástupu do profesionálního Malého divadla splněný sen, porevolučním odchodem na volnou nohu tvrdě vydřenou svobodu (i tu tvůrčí).

4. V 80.letech o podstatnou část platu, protože jsem nastupovala jako elév, ale šťastná.

5. Výhodou a krásou amatérského divadla je právě to, že může být jiné než profesionální, protože nedostatek financí na režiséra, výtvarníka, materiál, probouzí v lidech tvůrce a objevitele. Nevýhodou je, že spoustu “zajištěných„ původních loutkářských souborů zůstává ve své konzervě divadýlek s lávkami a krásnými historickými loutkami na třímetrových nitích, vodiči a mluviči, s texty z 50.let a s názorem, že takhle je to správně. Činoherní soubory se zase snaží dosáhnout mety toho “profesionálního" v dramaturgii i scénografii, např. opisováním televizních přenosů inscenací, a většinou na to herecky nemají.

6. Asi že mám divadlo ráda? Nějaký návrat ke kořenům?

7. Pořád to samé: ať jako herečku nebo režisérku mě na divadle baví hlavně ten tvůrčí proces, to znamená, že jsem ten typ, co rád zkouší.

Luděk Richter, 21. 9. 2012

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.