IX. Festival Radosti v Divadle Radost 2. – 7. listopadu 2008

Loutkové divadlo RADOST Brno – Vlastimil Peška, Vladimír Zajíc, Jan Bílek, Irena Marečková ŽLUTÁ PONORKA. Dominantní gramofon a kolem vztyčené světlé plochy plachet či rozmáchlých křídel fantazie s námi plují mořem písní. Vizualizace písní včetně promítání má sice klipové kořeny, ale samo scénování není ilustrací, naopak směřuje k pojetí imaginativnímu, kdy provedení písní co situací vychází z emočního, racionálního i vzpomínkového ataku melodiemi, texty, tehdejší dobou i odstupem dneška. Při realizaci těchto impulsů jevištěm vznikají nečekaná metaforická spojení a nové významy na principu jevištní montáže. Plavba ponorkou je současně encyklopedickým heslem o životě a době Beatles, a hudební nastudování skladeb je na vysoké úrovni.

Jihočeské divadlo loutková scéna České Budějovice – Zdeněk Jecelín TISÍC A JEDNA NOC: KRÁLOVNA HADŮ. Inscenace sice mísí vyjadřovací prvky rozličných druhů divadla, ale více spoléhá na text co verbální informaci, než na text jako podnět k jednání. Problematické je i použití loutek. Jsou spíše ukazovány a vespolně mezi sebou jednají zřídka. Tím se ztrácí vztahy mezi nimi i mezi postavami, a příběh se drobí. Zvolený scénický princip není kompozičně a tématicky propracován, nepřináší novou hodnotu, i když, soudím, právě takto pojatá struktura měla být smyslem inscenace – významově propojit rozličné roviny vyjadřovacích prostředků a vytvořit sdělení, které nechce jít cestou pouhého vyprávění.

Loutkové divadlo RADOST Brno – Jakub Šafránek POHÁDKOVÁ PÍŠŤALKA aneb KUTULULŮ Z BESKYD DOLŮ. Čtyři pohádkové příběhy v zajímavé scéně. Stylizovaný tvar krajiny je dotvářen skutečnými předměty: např. hrábě jsou tu stromem s korunou, tu vlčí tlamou, tu…, a hudební nástroje se vylupují z jednotlivých scénografických objektů. Pohádkové postavy vznikají přímo před zraky diváků a především nejsou unifikované, ale proměnlivé – nehraje se jednostejnými loutkami, ale dochází k mísení tvarosloví vyjadřovacích prostředků. Režie přes scénografický princip mnohotvárnosti rozvíjí představivost malých diváků a modifikuje postupy jim blízké dětské hravosti.

Divadlo ALFA Plzeň – Arnošt Goldflam KRVAVÉ KOLENO A JINÉ POHÁDKY. Nesourodé pohádky jsou svázány žánrem hororu a prostředím vesnice, godotovský autobus, který nikdy nepřijede, je bonus. Plzeňští text kvalitativně povýšili důrazem na tradici vyprávění příběhů, herecké vyjadřovací prostředky rozprostřeli na poetické škále od naturalismu až po inzitní upřímnost, humor pak od černého po sametový. Použití loutek se může jevit jako nezdůvodněné, ale ne z hlediska provedení pohádky. Spíše jde o to, že vstup loutek není režijně zdůvodněn i když smysl vyprávění, k němuž jsou použity, je na místě.

Divadlo loutek Ostrava – Ján Romanovský & Stefan Kulhanek PRINCEZNA MAJOLENKA. Otevření inscenace nabídne klíč, od kterého se však rychle odstoupí a režijní scénování nabývá podoby umělosti. Rádoby moderní pohled na pohádku popírá její principy, a dramatické osoby se z typů propadají do šarže. Též zacházení s loutkami a rekvizitami klouže jen po povrchu možností. Škoda, že režisér více nevěřil příběhu/textu (ale i ostravskému souboru), a snažil se obé přes míru ohýbat do „humoru“.

Theater der Jungen welt Lipsko/Německo – Ines Müller – Braunschweigová RYBY A SLADKÁ KAŠE. Minimalistická výprava, text i hudebně-zvuková složka, ale ohromující invence. Výsledkem je hluboký emotivní zážitek. Příběh je o stvoření/tvoření a objevování světa a sebe sama, což se týká jak jeviště tak i hlediště. Kameny, voda, jíl, dech, rytmus. Plastické tvarování pojmů hlasem, kameny, vodou, tělem, mimikou. Pojmenování věcí a bytostí zvukem, jednáním, vizualizací, slovem. Tím vším předměty ožívají a získávají vnitřní náboj–duši. Příběh není vyprávěn, ale bezprostředně vytvářen.

Lutkovno gledališče Maribor/Slovinsko – Klemen Košir BALERÍNA A KLADIVO. Příběh rozbité hrací skřínky, v ní žije balerína, a nástrojů k její opravě má výtečnou scénografii – gigantickou, rotující a mnoha dvířky opatřenou skřínku. Realizace však přináší mnoho otázek typu proč a kdy jsou nástroje reálné, proč a kdy se stávají loutkami, atp. Animace klouže po povrchu a s nástroji se spíše seznamujeme, než abychom byli svědky zápasu o opravu. Souhrnně: téma i prostředky ano, provedení zatím nemá srozumitelný řád.

Divadlo ANPU Praha – dle W.S. upravila Bela Schenková ROMEO A JULIE. Představení obsahuje všechny invenční ingredience, které by ho mohly vynést na orbitu komplexního theatrum mundi a k důkazu premisy myšlení o divadle a myšlení divadlem, ale zatím zůstává na pozici úžasné podívané. Režie příběh milenců neskládá v logickém oblouku kauzality, ale v situací provedených v různých žánrových a druhových polohách s důrazem na vizuální složku. Takto tvarovaná komplementárnost je oslňující, ale současně problematická v celkové kompozici i jednotlivých v proporcích. To jest: jakým způsobem a v jakém časovém intervalu, v jakém temporytmu, a také jak jsou zvládnuty vyjadřovací prostředky. To vše se promítá do komunikační úrovně obraznosti a následně tématu. Inspirace jež tato inscenace přináší je nezpochybnitelná, pouze schází včas tasené dramaturgovo ostří.

Vyrob si své letadýlko Praha – Anna Duchaňová LA KANTÝNA. Emoce, atmosféra, tajemství. Imaginace autorky, interpretky a demiurga inscenace zrodí v poušti dívku bez minulosti, která gravitační silou osobnosti přitahuje, a ničí, ostatní postavy. Výrazně gravitační je ovšem tvořivost herečky, která nám toto vše zprostředkuje škálou vyjadřovacích prostředků, a její schopnost vdechnout loutkám vnitřní život je obdivuhodná. Náznaky, neukončenosti, nedotaženosti, jsou záměrem, kterým interpretka otevírá časoprostor své autentičnosti. Může se ovšem přihodit, že divák se nenaladí, nepřistoupí na nabízenou otevřenost, a vše bude vnímat jakou pouhou show dovedností.

Teatr Animacji Poznaň/Polsko – Nijole Indriünaite MUSIC BOX. Inscenace nenásilnou formou vede mladé diváky k porozumění mezilidským vztahům a k toleranci. Přitom jde o vyhrocené téma rozpadu rodiny nahlížené očima malého chlapce, který hledá jak navrátit zpět harmonii a bezpečí. Herecké prostředky čerpají z žánru kabaretu i jemné klauniády. Zajímavé je řešení loutek: jako transformeři se rodí z kufrů a kabelek, načež se propojují s těly animátorů. Na jednu stranu ilustrují a na stranu druhou nabývají akcentů až psychologizujících, což je divadelně podnětné. Hudba je důležitá – je vůní touhy i ztráty.

Anima Candida Praha – Jiří Středa POHÁDKOVÉ NEPOHÁDKY JOSEFA ČAPKA. S humorným nadhledem a především s pochopením realizované pohádky s výchovným podtextem, které malý divák lehce vstřebá a má šanci uložit si do vědomí, aniž by se cítil jakkoli poučován či k čemukoli nucen. Režie, scénografie, herecké provedení, vše má jeden cíl – pomocí zážitku při emoční identifikaci umožnit orientaci ve světě a ve vztazích. Laskavá inscenace, která díky všem použitým vyjadřovacím prvkům nejspíše nezestárne a bude působit na další generace dětí.

Loutkové divadlo RADOST Brno – Ernest Bryll & Kateřina Gärtnerová MALOVANÉ NA SKLE. Širokoúhlá barokizující podívaná rozžívající dávný příběh ve stylu rabelaisovské smíchové kultury. Nepřehlédnutelné je též pohrávání si s ikonami Anděl, Čertisko, Smrt a to v duchu českého lidového baroka. Jeviště zpředmětňuje vznik balady, její skládání z faktů i vymyšlených situací, ze všeho zaslechnutého od salaší až po Schönbrunn. Vyznění napomáhá scénografie, neboť legenda se nerodí na faře mezi obrázky na skle, ale jako folklór v prostředí chlapáckých krčem: k nim malované korbele odkazují, nehledě na hyperbolizovanou transformaci krčmy do celé scény a další významové využití, když z korbelů postavy vystupují do děje, neboť, jak přibývá vypitých korbelů, narůstá heroičnost a realita s představou splývají. Pravda o bytí a odvaze je vedena přes vizuální archetypální impulsy až blasfemického charakteru, což je pozitivum. /Rozbor by si zasloužil větší prostor, ale snad je částečnou odpovědí na článek O Skupově Plzni, kde Z. A. Tichý píše, že se Radost představila …zcela zapomenutelným nastudováním… načež pokračuje. Ne snad, že by si brněnský ansábl nedokázal získat přízeň plzeňského publika, jenže jeho inscenační prostředky jsou podobně obstarožní jako pokleslá pop music 70. let… což jsou silná slova; potom se ptá: proč role Čerta na Čertici… ale uniklo mu, že je to vždy a důsledně bezpohlavní Čertisko, stejná kategorie jako bezpohlavní Anděl. Podobně se v článku uvažuje o scénografii přičemž je pomíjeno její tematizované tvarosloví. A hrubozrnná komika? Inu, k žánru lidového divadla patří i když na ni každý nemusí přistoupit, stejně jako leckdo nepřistoupí na postpostmodernu, ale recenze by se snad měla pohybovat v objektivnějších pojmových mantinelech. Totéž platí i o článku K. Dolenské: Nesoutěžní a studentská 27 S. P., kde si neodpustí v úvodu hodnotící postoj (proč?): …kromě ojedinělých přehmatů (Malované na skle, Mauglí), který dále nevysvětlí, což mi přijde více než zbytečné./

Divadlo DRAK Hradec Králové – Josef Krofta a kolektiv ZLATOVLÁSKA podle Magdaleny Dobromily Rettigové. Představení navazuje tematizovanými inscenačními postupy a prostředky na objevně scénované pohádky série: Jak si hrají tatínkové. V hotelové kuchyni objeví kuchtík knížku a v ní recept, jak chutně připravit zvláštní rybu. Výsledkem je znalost řeči zvířat, načež nastává sice známé, ale v prostředí kuchyně zcela nové putování za Zlatovláskou. Vše probíhá v logickém oblouku kauzality fabule, ale co proměňuje a obohacuje známý příběh jsou: 1. významové návraty do „reality“ kuchyně – zcizování na druhou; 2. hudba Jiřího Vyšohlída vizuálně presentující téma; 3. animace kuchyňského nádobí přeskakující mezi metaforickou a metonymickou rovinou. Publikum především prožívá, než jen racionálně vnímá, výsostně srozumitelnou a především hravou kompozici prostředků a tématu ve stavbě známé pohádky, což vede k estetické libosti.

BABADLO Prešov/Slovensko – Alžběta Verešpejová AKO BABA PAČMAGA ŽENÍCHA ZHÁŇALA. Inscenace vychází z lidových písní, pořekadel, tradičních obřadů a magických úkonů. Plány – činoherní a loutkový s velkými manekýny – se pohybují na ose ilustrovaného vyprávění a jednání v situacích, přičemž realizace sama má podobu fašangu i když nabízí i komorní atmosféru. Ne všechny složky jsou v rovnováze, ale herecké nasazení a strhující temporytmus působí na divácký zážitek natolik, že vše překryjí.

Divadlo Rozmanitostí Most – Antonín Klepáč & Pavel Polák KLAUNSKÝ ORCHESTR. Inscenaci otevírá promítání starého filmu, který náhle vypustí ven postavy. Ty po řadě peripetií přijmou opuštěného hrdinu pierotovského typu mezi sebe. Než k tomu ale dojde zažíváme neutuchající kolotoč klaunských výstupů, přičemž dominantní složkou je hudba. Jak v samotných výstupech tak ve schopnosti postav přes nástroje komunikovat. V tom všem je představení impozantní, ale vbrzku se neodbytně vynoří otázka proč se vše děje, a kde je základní svorník. I když tento žánr záměrně pomíjí verbální rovinu nebylo by na škodu, aspoň pro srozumitelnost příběhu, nabídnout slova, útržky vět, citoslovce.

Vladimír Zajíc, 16. 4. 2009

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.