Projekt tělo a objekt v Brně

V průběhu prvního ročníku studia v ateliéru KSFT-DIFA JAMU pracovali studenti v rámci kurzů, seminářů a projektů na tématu „tělo a objekt“. Já jsem vedl kurz s názvem „tělo a objekt“, Ondřej Lipovský zorganizoval stáže umožňující studentům pracovat s kostýmy a doplňky na představení Gorilas a Spad Tam a Antonín Maloň vedl seminář věnovaný loutkám, kde si každý student mohl vytvořit loutku nebo animovaný objekt.

Toto téma okamžitě vyvolává otázky a polemiky: jedná se o ztotožnění lidského těla s objektem? Jedná se o konfrontaci s objekty? Mělo by se lidské tělo stát používaným nástrojem nebo zbraní, strojem z dílů a soukolí, hmotnou věcí podléhající žádostivosti či zavrhnutí? Nebo má lidskost v těle vstoupit do konfrontace s objektem, objektivací, instrumentalizací a uplatnit práva svého vlastního těla, těla-subjektu, které nemůže být redukováno na objekt?

Stálo by za to diskusi ještě posunout a zjistit, že existují objekty, které omezují, nařizují, informují, předkládají, hypnotizují: nábytek, poličky, nářadí, obrazovky… a objekty, které uvádějí v pohyb, narážejí, fascinují, pronásledují: jízdní kola, míče, tyče, trampolíny, masky, loutky, ale i kousky rozbitých předmětů. Jedny se uzavírají samy do sebe a utlačují nás, jsou informativní, jiné se zaměřují na vztah, který s nimi navážeme, jsou fascinující, podnětné. Jinak řečeno, objekty nám říkají: „Udělej toto! Tohle dělej takto! Tvé tělo začíná zde a mé užití tady! Ruku neznám, ale jsem nakreslen a vyroben stroji pro tvoje tělo a pro tvé trýznění!“ A pak jsou objekty, které nás ovlivňují skrze čas, které nám předávají, vnukávají, táží se, vyzývají nás k hrám, k vynalézání, ke kličkování, ke zradě. Je ale zcela jisté, že i uzavřené informativní objekty mohou být zlomeny, zvráceny, nepřímo otevřeny a je třeba je odhalit jako v případě drezury nebo krocení.

V neposlední řadě vidíme, že navázáním vztahu s jakýmkoli objektem vstupujeme do příběhu, do dramatu. A to je to, co nás tak zásadně zajímá. A v tomto dobrodružství je tělo místem setkání, tak trochu jeho scénou. Potkaný, zkrocený, změněný, znovuobjevený, ale i pronásledovaný, fascinující objekt provokuje lidské tělo ke svému vlastnímu dramatu, vede ho ke své „dobře známé podivnosti“.

Nás tedy více než interpretace zajímá setkání, spojení, navázání, utvoření vztahu, tělo a objekt. Při práci s loutkami jsme si uvědomili, že tento „objekt“ je jakousi tělesnou maskou. Loutka žije jako tělesná maska tvůrce a loutkáře jako takového: nabízí určité vlastnosti a pohyby a loutkáře pronásleduje a zároveň je jím ovládána. Je vyrobena lidskou rukou a je ponořena a protkána lidskou představivostí. Stejně jako masku, ani loutku nelze položit obličejem k zemi, nechat ji pohozenou v koutě, zapomenout na ni. Stejně jako masku, nebo jako knihu.

Pierre Nadaud, 17. 2. 2012

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.