V průběhu prvního ročníku studia v ateliéru KSFT-DIFA JAMU pracovali studenti v rámci kurzů, seminářů a projektů na tématu „tělo a objekt“. Já jsem vedl kurz s názvem „tělo a objekt“, Ondřej Lipovský zorganizoval stáže umožňující studentům pracovat s kostýmy a doplňky na představení Gorilas a Spad Tam a Antonín Maloň vedl seminář věnovaný loutkám, kde si každý student mohl vytvořit loutku nebo animovaný objekt.
Toto téma okamžitě vyvolává otázky a polemiky: jedná se o ztotožnění lidského těla s objektem? Jedná se o konfrontaci s objekty? Mělo by se lidské tělo stát používaným nástrojem nebo zbraní, strojem z dílů a soukolí, hmotnou věcí podléhající žádostivosti či zavrhnutí? Nebo má lidskost v těle vstoupit do konfrontace s objektem, objektivací, instrumentalizací a uplatnit práva svého vlastního těla, těla-subjektu, které nemůže být redukováno na objekt?
Stálo by za to diskusi ještě posunout a zjistit, že existují objekty, které omezují, nařizují, informují, předkládají, hypnotizují: nábytek, poličky, nářadí, obrazovky… a objekty, které uvádějí v pohyb, narážejí, fascinují, pronásledují: jízdní kola, míče, tyče, trampolíny, masky, loutky, ale i kousky rozbitých předmětů. Jedny se uzavírají samy do sebe a utlačují nás, jsou informativní, jiné se zaměřují na vztah, který s nimi navážeme, jsou fascinující, podnětné. Jinak řečeno, objekty nám říkají: „Udělej toto! Tohle dělej takto! Tvé tělo začíná zde a mé užití tady! Ruku neznám, ale jsem nakreslen a vyroben stroji pro tvoje tělo a pro tvé trýznění!“ A pak jsou objekty, které nás ovlivňují skrze čas, které nám předávají, vnukávají, táží se, vyzývají nás k hrám, k vynalézání, ke kličkování, ke zradě. Je ale zcela jisté, že i uzavřené informativní objekty mohou být zlomeny, zvráceny, nepřímo otevřeny a je třeba je odhalit jako v případě drezury nebo krocení.
V neposlední řadě vidíme, že navázáním vztahu s jakýmkoli objektem vstupujeme do příběhu, do dramatu. A to je to, co nás tak zásadně zajímá. A v tomto dobrodružství je tělo místem setkání, tak trochu jeho scénou. Potkaný, zkrocený, změněný, znovuobjevený, ale i pronásledovaný, fascinující objekt provokuje lidské tělo ke svému vlastnímu dramatu, vede ho ke své „dobře známé podivnosti“.
Nás tedy více než interpretace zajímá setkání, spojení, navázání, utvoření vztahu, tělo a objekt. Při práci s loutkami jsme si uvědomili, že tento „objekt“ je jakousi tělesnou maskou. Loutka žije jako tělesná maska tvůrce a loutkáře jako takového: nabízí určité vlastnosti a pohyby a loutkáře pronásleduje a zároveň je jím ovládána. Je vyrobena lidskou rukou a je ponořena a protkána lidskou představivostí. Stejně jako masku, ani loutku nelze položit obličejem k zemi, nechat ji pohozenou v koutě, zapomenout na ni. Stejně jako masku, nebo jako knihu.
Pierre Nadaud, 17. 2. 2012
5. 4. 2024 – 7. 4. 2024
Fandův dýchánek
12. 4. 2024 – 17. 4. 2024
Dítě v Dlouhé 2024
12. 4. 2024 – 14. 4. 2024
DIVadelní SEtkání
13. 4. 2024 – 14. 4. 2024
Opavská rolnička
19. 4. 2024 – 21. 4. 2024
20. Pimprlení
Ivan Kraus (1. 3. 1939)
Marie Kočková (3. 3. 1939)
Vlastimil Peška (3. 3. 1954)
Josef Brůček (4. 3. 1944)
Marie Jirásková (6. 3. 1964)
Alžběta Tomášková (8. 3. 1929)
Miroslav Pokorný (10. 3. 1934 – 15. 10. 2012)
Filip Homola (12. 3. 1969)
Hermína Motýlová (22. 3. 1944)
Jiří Řeháček (26. 3. 1934)
Jarmila Majerová (26. 3. 1920 – 2. 3. 2014)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS