Dojmy z Přeletu 2011

Česko je v povědomí loutkářů celého světa loutkářská velmoc. Praha je oblíbené turistické centrum milionů turistů ze všech kontinentů. (I když bychom si asi všichni přáli těch turistů trochu méně, nemůžeme jim však zabraňovat sdílet s námi společnou lásku k tomuto nejlepšímu městu na světě.) A tak kombinace obou těchto faktorů dělá z loutkářského festivalu v Praze jedinečný kulturní zážitek.

Festival iritujícího a mnohoznačného názvu Přelet nad loutkářským hnízdem se vyznačuje jedinečnou a moudrou koncepcí: na jednom místě shromáždit profesionální loutková divadla, nezávislé skupiny i amatéry. Přijíždím ze země, která má sice svůj profesionální loutkářský festival SLUK (setkání loutkářů a loutkových divadel Chorvatska), ale pro amatérské a nezávislé skupiny je velmi obtížné se na něj prosadit a pro absolventy studia herectví a loutkářství Umělecké akademie v Osijeku se svými produkcemi je to (až na výjimky)v podstatě nemožné. Češi však pražským divákům vždy nabízejí to nejlepší, co se urodilo za uplynulou sezónu ve všech třech oblastech.

Festival je výborně organizován a velmi dobře navštěvován. Rodiče i děti – pozorní, zaujatí a šarmantní diváci – rádi přicházejí na jimi oblíbené loutkářské hody a loutkářští odborníci, kritici a ochutnavači z jiných zemí dávají festivalu mezinárodní příchuť. Výborným nápadem je i pořádání každoročních mezinárodních seminářů o různých problémech loutkářství bezprostředně před zahájením festivalu, čímž se i festival pozdvihne na vyšší odbornou úroveň. Atmosféra festivalu je přitom vždy velmi přátelská a ukazuje ideální spojení vysoké profesionality a přátelské, na první pohled až nezávazné, ležérnosti.

Samozřejmě, výběr představení vždy záleží na tom, co se v sezóně urodí. Jelikož neznám celou produkci českých divadel, nemohu posoudit kvalitu výběru, ale na základě zhlédnutých představení musím konstatovat, že selekce byla prvotřídní. Ani jedna inscenace mne nenechala chladnou. Každá mě něčím zaujala, něčemu naučila, něčím nadchla nebo něčím naštvala, anebo rozšířila mé obzory.

Nám, kteří jsme ze zemí, kde loutkářství zapustilo své kořeny mnohem později, se trochu zdá, že Česko je už loutkami přesycené a že od nich utíká. To je zřetelné z některých inscenací, a to – charakteristicky – především velkých profesionálních divadel. Zlatovláska Divadla Minor je inscenována jako divadlo na divadle: herecká skupina předvádí příběh Zlatovlásky, ale obecenstvo (zvláště my, kteří příliš nerozumíme jazyku) vidí jen poměrně chudou scénu s odbytou scénografií. Věřím, že čeští diváci si mohli alespoň vychutnat poetický bohatý jazyk, o který jsme my byli připraveni a který nám nenahradila žádná scénografická ani animační kouzla. Oproti tomu Plaváček kladenského loutkového Divadla Lampion je založen na velmi funkční a výrazné scénografii (Alois Tománek). Loutky však nejvíce zazářily v inscenaci Jidáš Iškariotský, zrádce Jihočeského divadla z Českých Budějovic (režie a scénografie Jevgenij Ibragimov). Vizuálně nádherné představení s dojímavou atmosférou, kterou vytvářejí výrazné tváře loutek, teplé barvy kostýmů i světla, hudba, přesná a precizní, minuciózní animace, to vše ukázalo loutku ve specifickém a výrazném spojení její lidskosti a loutkovosti. Naproti tomu inscenace Amberville aneb Drsné město hebkých plyšáků Divadla Alfa možná i nabízí nový pohled na loutkářství, možná se i odlišuje výbornou režijní koncepcí, ale pro mne osobně uřezávání nosu (když zůstanu jen při tomto) plyšové hračce (v tomto případě jevištní loutce, tedy jevištní postavě) je stejného rodu jako vraždění živého psa na jevišti, i proto o této inscenaci nechci víc hovořit.

Nezávislé a amatérské skupiny svou různorodostí, oduševněním i lehkostí hry byly příjemným překvapením, a spíše příjemným než překvapením, protože je již víc let sleduji a něco již od nich očekávám. Od Volání krve (Červená Karkulka 3) Divadla jednoho Edy (projekt zajímavý spíše myšlenkou než kvalitou provedení) přes výborně využité tradiční české marionety v Jabloňové pohádce Loutek bez hranic, inscenace Hluboko v lese Tate Iyumni, Zlatá husa renomované české skupiny Buchty a loutky, maňásky v inscenaci Medvídek Pů, nebo tak nějak ve stylu dětské hry (Čmukaři) až po výborné Športniki (koprodukce Amatérského loutkářského spolku Športniki a Loutkového divadla Maribor) v představení Back to Bullerbyn, ve kterém mladí herci nádherně hrají, zpívají, tancují i muzicírují a přitom animují malé prstové loutky, v nichž prsty herce jsou nohy loutek, až po inscenaci Vlk a hlad, kterou velmi originálně vymyslel a suverénně herecky zvládl pomocí většinou improvizovaných loutek Jakub Folvarčný (Divadlo dobré kávy) – to všechno byly inscenace inspirující a velmi dobře provedené.

Existuje výrazná spojnice mezi tradicí a současností ve využití tradičních českých marionet na drátě, které na jednu stranu nabízejí poměrně omezené možnosti animace, ale na straně druhé umožňují výraznou souhru loutky s animátorem. Čeští loutkáři tuto koexistenci umějí dobře využít, jsou to nejrůznější variace na starý, naivistický styl kočovných loutkářů, ale se znaky současnosti, (auto)ironií, pohráváním si s konvencemi a naplněné specificky českým humorem, jaký známe a milujeme od Haška po Menzela.

Rok za rokem jsem svědkem vynikající produkce českých amatérů a jejich specifického stylu herectví i animace. Oni totiž nezakrývají, že jsou amatéry, netváří se jako „herci“, jejich řeč je přírodní, čistá, přirozená, a jejich jevištní pohyb až záměrně a přiznaně ležérní. Oni nepřehrávají, „nepřeherodesovávají“ Herodesa, naopak, svou jistou jevištní nejistotu až „neohrabanost“ využívají pro svou poetiku, takže jim odpouštíme eventuální drobné nedostatky v dramaturgii, herectví nebo animaci, protože nás prostě přesvědčili, že jejich inscenace musí být právě takové a žádné jiné!

Ještě bych se vrátila k představení Hluboko v lese. V něm má obecenstvo příležitost několikrát rozhodnout o osudu postav. Například může rozhodnout, zda si má otec Jeníčka a Mařenky vzít za ženu starostlivou sousedku, která má děti ráda a peče jim koláče nebo sexy idol s bujným poprsím apod. Největší rozhodnutí však čeká obecenstvo na konci inscenace: když čarodějnice poučuje Mařenku, jak strčit Jeníčka do pece, a sama jí to pro jistotu ukáže, herci se optají obecenstva: „Máme čarodějnici spálit v peci nebo ne?“ Obecenstvo na Přeletu se nad nebohou čarodějnicí smilovalo. A – co se nestalo? Čarodějka strčila do pece Jeníčka i Mařenku! Nepříjemný občasný smích z různých míst hlediště ukázal, že i oni – diváci – si uvědomili svou – nebojme se říci – hloupost. A ponaučení: zlo musí být potrestáno a zničeno, klasická pohádka musí dojít ke správnému konci, protože jiný, i když „šťastnější“ neexistuje. Pro nikoho!

Na závěr bych ráda zdůraznila jeden společný rys všech zhlédnutých představení – a budu přitom parafrázovat jednoho významného českého spisovatele – a to onu nesnesitelnou lehkost hraní…

Livija Kroflin, 10. 1. 2012

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.