30 přeletFoto: archiv festivalu

Přelet nad loutkářskými obýváky

Několik slov Michala Zahálky o 30. Přeletu nad loutkářským hnízdem.

Popravdě řečeno: sledování divadla na videu si užiju víc než dost i v běžném, nepandemickém provozu kvůli práci na dramaturgii plzeňského festivalu Divadlo, takže jsem je nijak zvlášť nevyhledával ani v první streamovací mánii na jaře loňského roku. Na konci roku 2020 už jsem na ně neměl náladu ani trochu a k účasti v diskusním panelu jubilejního, leč virtuálního Přeletu jsem se upsal hlavně kvůli těm diskusím, jelikož se mi zajídala společenská izolace, a naopak se mi začalo nedostávat lidí. Díky tomu, že zrovna loutek se mi povedlo během léta naživo vidět docela dost, se mi navíc zredukoval počet inscenací, u nichž jsem se měl pokusit zážitek vydestilovat jen z onoho videa. Tak jako se naše festivalové diskuse vyhýbaly přímému hodnocení inscenací a držely se v obecnější rovině (namnoze tematizující právě problémy spojené s přesunem divadla do on-line prostoru), nemám ani já teď ambici psát hodnotící článek. Dovolte ovšem pár poznámek především na téma formy festivalu – ryze osobních, patrně nikterak objevných, ale upřímně míněných.

Začnu tím podstatným konstatováním: myslím, že je skvělé, že Přelet proběhl. Nejen kvůli onomu sociálnímu kontaktu (nás při třech festivalových debatách, ale i jiných jinde, třeba na workshopech), ale nakonec i kvůli divadlu. U řady inscenací, s nimiž jsem se potkal až v oné virtuální podobě, jsem získal velikou chuť potkat se s nimi co nejdřív v reálu. Několik z těch, které už jsem znal, jsem si rád zopakoval i z videa. A jakkoliv jsem to pokládal téměř za nemožné, z jednoho záznamu (Šípkové Růženky od přátel z DRAKu) jsem měl vysloveně radostný divácký zážitek jen z toho videa. A jakkoliv byl rok 2020 bezpochyby tím nejpodivnějším, jaký ve svých profesních životech vespolně pamatujeme (přičemž nechám v lehké depresi stranou, že v době, kdy tuto glosu dopisuju, se zdá, že se rok 2021 nehodlá nechat zahanbit), i tak je dobré si na této tradiční přehlídce bez ohledu na divácký komfort a různou kvalitu streamů a záznamů připomenout, co a jak se komu podařilo.

Pravda: nebylo to vždycky jednoduché. Na jedné z diskusí padla připomínka, že je to přece jenom trochu nefér srovnání, jelikož různé soubory mají různé prostředky a možnosti, jak svou práci ve videosvětě prezentovat. Dodal bych ovšem (a možná jsem to v rozpravě i opravdu dodal, to si bohužel přesně nevzpomínám), že tato rozdílnost nebyla nutně dána postavením a zajištěním tvůrců. Soudě podle výsledků Cen divadelní kritiky zjevně nejsem sám, kdo pokládá inscenaci Kabinet zázraků neboli Orbis pictus v režii Michaely Homolové z libereckého Naivního divadla za zcela mimořádný počin, zejména díky výtvarnému kouzlení Hzy Bažanta. Měl jsem ovšem to štěstí, že jsem ji stihl ještě koncem září vidět v Liberci naživo: přiznám se totiž, že na Přeletu mě skoro až zarazilo, že se Naivní divadlo – jedno ze špičkových statutárních divadel – rozhodlo tak nekvalitní technický záznam vůbec prezentovat, a vydržel jsem sotva deset minut, než jsem jej vypnul s tím, že si radši počkám na opakovaný zážitek někdy naživo. Naproti tomu by si asi málokdo sliboval, že bude kdovíjakým zážitkem živý přenos v provedení souboru ze zušky, ale osobně se domnívám, že Erben 1862 souboru Convivium z jaroměřské ZUŠ F. A. Šporka se i ve virtuální podobě tuze povedl nejen umělecky, ale i technicky. Přiznávám ovšem, že jsem podjatý: Erbena jsem dvakrát viděl naživo (pokaždé tuze potěšen), ale hlavně jsem byl mezi těmi, jejichž fotografiemi soubor osadil prázdné hlediště, a dokonce mi připadla (vedle Luďka Richtera, pana profesora Císaře či Aleny Zemančíkové) sesle v první řadě. Přiznám se, že mi tahle prostá tematizace divadla bez diváků udělala radost.

Pokud jde o diskuse jako takové, v první řadě chci poděkovat všem divákům za až překvapivě hojnou účast a Emě Šlechtové za milé pozvání a za bystrou moderaci. Nehodlám tu shrnovat, k čemu se nějak kolektivně došlo, ale upozorním na dvě témata, která mi přišla nejpodnětnější. Tím prvním (a v zásadě průběžným) bylo zkoumání toho, jaká forma záznamu či přenosu se hodí k jakému typu divadla. Odpovědět na to s definitivní platností po mém soudu nelze: jak prokázal (nejen) Přelet, jsou inscenace, kterým sluší věcné, víceméně technické záznamy – zprávy o jejich podobě. A potom jsou ty, kterým prospěje bezmála filmová práce s promyšlenou prací kamery a střihem. Jsou tvary (jako inscenace Rudy Hancvencla), jež i v záznamu potřebují diváckou reakci, a jsou ty, jimž svědčí naopak laboratorní prostředí bez diváků. Kolega Vašíček mluvil na jedné z besed o tom, jak v DRAKu zrovna připravují filmový záznam inscenace Vyšla hvězda nad Betlémem, zasazený (snad po vzoru letních site-specific filmově-divadelních počinů Viktora Tauše?) do historického kostela na Novém Hradci. Když jsem si (už chvíli po Přeletu) pouštěl tento jejich počin, přiznám se, že jsem cítil lehké rozpaky: jednak se mi zdá, že si ta inscenace zaslouží spíš divadelní pospolitost než kvazifilmovou stylizaci (na tu není, řekl bych, dost vyprecizovaná), a jednak se ukazuje, že čím ambicióznější tvar, tím kvalitnější (a tudíž i nákladnější) si žádá techniku. Záznam Růženky, který DRAK promítl na Přeletu, byl mnohem méně ambiciózní – ale o kladech té inscenace podal mnohem podstatnější zprávu.

Druhé téma, jež se během Přeletu na diskusích nakouslo, bylo spíše provozní, ovšem tuze podstatné. Je v éře všeobecného streamování záznamů a přímých přenosů v pořádku poskytovat divákům zábavu zadarmo? Nekazí tím případně statutární divadla trh nezávislým souborům, které si to dovolit nemohou a potřebují vstupenkami na on-line obsah vydělat? Nebo tím naopak statutární divadla alternativní formou naplňují onu veřejnou službu, kvůli které jsou zřízeny? Odpověď na to není snadná a ani já ji nemám, nicméně z debat vyplynulo, že o tom zodpovědně uvažují lidé z jedné i druhé sféry. A dodávám, že ze strany organizátorů Přeletu bylo v tomto směru velice zodpovědné nechat každý záznam či přenos viset jen po velice omezenou dobu.

Byl to nesmírně podnětný víkend uprostřed marné doby a já za něj všem zúčastněným vřele děkuji. Jistě ale nebudu sám, kdo pevně doufá, že se už v Chrudimi – anebo aspoň v tom Minoru – všichni v dobrém zdraví sejdeme takříkajíc prezenčně.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 1/2021]

Michal Zahálka, 29. 6. 2021

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.