Spanilá jízda liberecké Liazky

Když před jedenácti roky Naivní divadlo Liberec uvedlo Pohádku o Raškovi, uchvátilo na řadu let diváky napříč generacemi, nadchlo kritiku i odborníky a získalo celou řadu cen. Nyní se na tento úspěch pokusil liberecký soubor v téměř stejném složení navázat – v čele s autorem Tomášem Syrovátkou a režisérem Martinem Tichým. A to Pohádkou o Liazce, která nás rovněž přenáší do nedávné minulosti a na půdorysu moderního příběhu plného dobrodružství zpracovává ryze regionální téma. Ovšem s nadregionálním dopadem.

Tomáš Syrovátka vyšel z reálných faktů, s nimiž ale nakládá velmi volně, a to především ve prospěch dramatičnosti příběhu, který se točí kolem tří sympatických zaměstnanců závodu LIAZ, kteří v 80. letech dostali příležitost účastnit se Rallye Paříž–Dakar a jejichž motivací mj. bylo získat srdce krásné sekretářky. Do děje tvůrci vhodně zakomponovali pohádkové motivy vztahující se jak k oblasti arabského světa (nechybí přání plnící Šeherezáda, kouzelný velbloud a džin), ale i k našemu kontextu. Tři mladíci připomínají tak trochu české Honzy, kteří musejí na své cestě za splněným snem překonávat řadu nesnází, což se jim daří i díky jejich vrozené dobrotě.

Ač je titul určen pro děti ve věku od pěti let, vznikla inscenace z rodu těch vskutku rodinných a zároveň mnohovrstevnatě inspirativních, při nichž si na své přijdou diváci skutečně napříč generacemi. Ti nejmladší mohou s napětím sledovat pohádkový příběh, v němž najdou poučení, že toho pravého vítězství lze dosáhnout jen skrze vlastní úsilí a férovou hru, dospělí si zase zavzpomínají na reálie 80. let a baví se inteligentním slovním humorem (např. když se ze Šeherezády záměrným přeřeknutím stane Seřežezáda, která unavenému závodníkovi splní přání a namasíruje mu unavená záda).

Mnohovrstevnatého scénáře se režisér Martin Tichý ujal s téměř klukovskou hravostí. Podobně jako v Raškovi i zde kombinuje činohru s loutkoherectvím, přičemž jednotliví protagonisté dokazují, že jsou si jistí v obou polohách. Herci zbytečně nepřehrávají, naopak svůj projev často sympaticky zcivilňují. Výjimečná je také Tichého schopnost vytvářet iluze, na čemž nese významný podíl svým výtvarným řešením inscenace také Robert Smolík. Svět pouštní rallye dokázali oživit díky realistickým předmětům (především různě veliké modely aut) či jen náznakovým rekvizitám (jako písečné duny jsou použity béžové sedací vaky, řídítka protagonisté skrze hereckou akci sugestivně promění v motorky, obyčejný rám evokuje čelo Liazky, kterou mladíci brázdí poušť…). Často se tu pracuje se změnou perspektivy, kdy se střídáním různě velikých modelů aut dynamicky proměňuje mizanscéna, čímž vznikají vtipné situace. V inscenaci je také využita projekce na plátno kryjící celou zadní stěnu jeviště. Na to se promítají staré autentické amatérské i televizní záběry Liberce, ale i dakarské rallye, objeví se tu rovněž statické ilustrační fotografie, které jsou ale animovány díky live snímání. U stolku v pravé části jeviště (primárně slouží jako iluze kanceláře továrny Liaz) je v lampě zabudována kamera. Ta snímá objekty na desce, které prolíná s fotografiemi, případně je samostatně promítá na plátno. Díky natočení ramena lampy je umožněno snímat i akci na jevišti, zejména pak přibližující se objekty a předměty (např. helikoptéru či hlavu komentátora závodu), takže se divák může těšit i ze zajímavých detailů a efektů. A především přirozené dynamičnosti, kterou ještě víc umocňuje původní hudba Ivana Achera. Využity jsou i úryvky známých dobových hitů, které napomáhají dotvářet atmosféru (např. německé písně 80. let sloužící k identifikaci konkurenčního německého závodníka).

Inscenace klade na herce poměrně velké nároky v přesném ovládání techniky, ale drobné výpadky a zaškobrtnutí – vždy pohotově vyřešená – vnášejí do jednotlivých představení autentičnost a živost. Vstupovat podruhé do stejné řeky bývá často zrádné, ale v tomto případě si tvůrci poradili na výbornou… Spokojení diváci jsou toho důkazem.

Článek je převzat z festivalového zpravodaje Divadla evropských regionů Hadrián. Neprošlo redakční úpravou.

Pavla Bergmannová, 28. 6. 2019

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.