Jižní spojka / Čechomoří v DISKU
Tim Spooner The TelescopeFoto: Experimentální prostor NoD

Óda na křehkost

Inscenace The Telescope britského tvůrce Tima Spoonera po obsahové stránce vlastně ničím nepřekvapí. Vše podstatné se totiž dozvíme z krátké anotace, kterou autor zároveň celé představení uvádí. Je to jednoduchý námět, avšak důsledně naplněný.

„Teleskop prošel drastickou proměnou, při které byly jeho čočky a zrcadla nezvratně předělány. Již nebylo možné říct jestli se skrze něj díváme na povrch neznámé vzdálené planety nebo přímo dovnitř oka pozorovatele. Přesto byl tento nový svět důkladně prozkoumán.“

Po celou dobu představení sledujeme hmotu (materiál) neidentifikovatelných a proměnlivých vlastností. Na začátku se Spooner nesměle přišourá ke stolečku na kraji scény. Na tom se nachází jakýsi materiál, možná miniaturní objekty, možná smetí. Rozlišit, o co se přesně jedná, je zatím mimo moje schopnosti. Tim Spooner má na sobě zvláštní oděv s „bryndákem“ na krku. Celé to působí tajemně a lehce znepokojivě. Nejprve spouští kazetu s připravenou ambientní stopou. Poté se vrací ke stolečku, od kterého už se do konce představení neodlepí. Zapíná mikroskopickou kameru a my konečně spatříme, co se na malé ploše nachází. Pomocí projekce na zadní stěnu najednou ty takřka neviditelné maličkosti nabudou rozměrů větších, než je lidská postava. A o to právě jde. O měřítko. Ztrácíme se a zase nalézáme v podivných strukturách, občas se zableskne něco zdánlivě konkrétního jako stromy, rostliny, budovy, po chvíli to zase mizí, to když Tim Spooner přeostří na jinou vzdálenost. Kameru sice ovládá pevná, jistá ruka „vědce“, pořád se ale jedná o lidskou ruku, které chybí strojová přesnost. Milimetrový pohyb kamery se mění na metrový pohyb na plátně. Nebo se snad hýbou samotné objekty? Neustále přeostřuji mezi těmi dvěma měřítky – tedy reálnými objekty na scéně a jejich obrazem na plátně. Často mě napadá: „Co to je?“ Většinou má tato otázka překvapivě jednoduché řešení – cukr, voda, chlupy, prach, feromagnetická tekutina…

Tim Spooner The TelescopeFoto: Experimentální prostor NoD

Další složkou inscenace je Spoonerův popis toho, co vidí. Při popisu je někdy doslovný, většinou však nechává velký prostor divákově imaginaci. Občas mi jeho slova umožní vidět něco, čeho jsem si nevšiml, občas mě znejistí v tom, na co se vlastně dívám. Zdá se, že tím, co říká a tím, jak se na věci skrz objektiv dívá, je oživuje. Vyvstává ve mně otázka, jestli je možné tento způsob animace považovat za projev loutkového divadla. Objekty neanimuje klasickým způsobem – tedy tak, že by za ně/s nimi jednal, pohyboval s nimi. Dokáže je oživit prostě tím, jak se na ně dívá a tento zážitek přenést na diváky. Neobjeví se žádná antropomorfní, ani zoomorfní postava – tedy kromě momentu, kdy spatříme jakési ušaté bytosti– Spooner to komentuje přibližně slovy: „uviděl jsem živé bytosti… Nebo to byly monumenty, které za sebou zanechala nějaká civilizace? Přírodní úkazy?“.

Inscenace se nachází na pomezí loutkového divadla. Tim Spooner nevychází z loutkového prostředí, je hlavně výtvarník a perfomer, přesto vytvořil několik projektů, které můžeme za loutkové divadlo považovat (například The Assembly of Animals nebo maňásková existenciální záležitost Tim Spooner’s Nine Apocalypses). Jeho divadelní přístup vždy vychází z fyzického artefaktu, jím vytvořeného nebo nalezeného. Vlastnosti těchto objektů určují charakter díla – nejde o rekvizity nebo loutky, které by sloužily k odvyprávění příběhu, jako prostředek ke sdělení tématu. Věci samotné jsou příběhem i tématem. A tak se umělec ocitá v pozici svědka, objevitele, spouštěče těchto věcí.

Konkrétně v tomto projektu nejde ani tak možnosti loutkového divadla, nebo o hranici mezi loutkovým a neloutkovým, jako spíš o hranici samotnou. Hranici mezi živým a neživým, viditelným a neviditelným. Hranici, kdy je objekt tak křehký, že je manipulace s ním takřka nemožná, hranici lidských možností, hranici vnímání.

The Telescope je jednoduchá a krátká záležitost (trvá dvacet pět minut). Čekal jsem, že bude technicky mnohem náročnější, nabitá vizuálními nápady a gagy. Po formální stránce si vystačí s málem, zároveň se jedná o komplexní inscenaci, otevírající mnoho otázek. Jakou důležitost máme jako lidé, když se stejně složité nebo složitější světy a společenství mohou nacházet všude kolem nás, a my je jen nevidíme? A jak víme, že nás svými schopnostmi a složitostí nepřesahují?

Ondřej Menoušek, 14. 3. 2019

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Festival Amplion 2019

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.