Petardy a loutky z jídla

Nebezpečné divadlo je uskupení výtvarníka Františka Antonína Skály, Václava Krčála, Mikuláše Adamovského a Václava Maška, které je možné spatřit jen velmi zřídka.

Jedním z důvodů je jistě náročná příprava všech pyrotechnických pokusů a efektů, které zpravidla zničí velkou část scénografie i loutek. Proč tedy přídomek nebezpečné? Inscenace je založena na scénografických efektech, kdy to v kukátkovém divadélku a kolem něj prská, bouchá, kouří a vzduchem létají petardy a kousky loutek či scény. První řady jsou pro nebojácné mladé diváky, protože ani v inscenaci El Kapitán není výbuch na scéně výjimkou.

Jak je psáno v anotaci, představení předcházejí především teoretické zkoušky, kdy tvůrci pravděpodobně detailně promýšlejí praktické provedení všech destruktivních akcí, chemických pokusů a jiných vizuálních efektů. Do inscenace je tak vnesena improvizace a nevypočitatelnost nenazkoušených akcí, což se ale ve výsledku ukazuje spíše jako nevýhoda. Scény jsou kvůli dlouhé přípravě v zákulisí zdlouhavé a nedramatické – například se herci natahováním dialogů a častým zapomínáním na práci s loutkou, která bezvládně visí v prostoru, snaží nahonit čas na přípravu efektu. Čekáním napětí rychle upadá a je těžké diváka vrátit zpět do děje a do hry. Příběh je velmi jednoduchý, ale pro mě místy – možná právě kvůli dlouhým prostojům a častým odbočkám – těžko pochopitelný a nelogický.

V podstatě jde o putování dvou bratrů, kteří lezou na horu, kde údajně při jednom z výšlapů zemřel jejich otec. Vrchol hory je zahalen mrakem Šedivákem a bratři se snaží zjistit, co se za ním skrývá. Bratři se na počátku putování rozdělí, po cestě si však stejně vyprávějí historky. Dále se také ocitáme ve snu jednoho z nich a sledujeme trable, které je potkávají. V závěru je jeden z bratrů nalákán a uzavřen do rakety v hoře a odlétá pryč – tvůrci však v tomto momentu (pro mne z neznámého důvodu) diváka nutí k pochybnostem, zda bratr vůbec existoval. Na konci je zlo poraženo a s ním i padouch, mající svou laboratoř právě na vrcholku hory, ze které chce zvýšit teplotu právě o 3,8 stupně kvůli růstu brambor na výrobu svých pomocníků brambotů.

Foto: Alfred ve dvoře, Nebezpečné divadlo

Rozuzlení a úplné finále je oproti zbytku představení bleskové, uspěchané a pro mne zmatené. Po režijní a dramaturgické stránce tak inscenace pokulhává, přesto musím vyzdvihnout komičnost, schopnost vytváření skvělých odlehčujících gagů, vypointování situací, nasazení tvůrců a přínos hravé nálady, na kterou se dle reakcí minimálně v prvních řadách napojili děti i dospělí.

Inscenace oplývá spoustou nápadů a vyčnívá především povedeným scénografickým zpracováním, četnými proměnami scén a výtvarným zpracováním a rozmanitostí loutek. Bratři se na začátku objevují jako dřevěné marionety, poté se velmi nápaditě využívá okraj divadélka, který slouží jakožto obraz hory, na které se pomocí magnetů pohybují nyní látkoví panáci. Loutky různých stvoření žijící v hoře či kreatury ze snu jsou vyrobeny ze snadno zničitelných netradičních materiálů většinou ve formě marionet. Například bramboti jsou vytvořeni návodně z brambor, které se přímo na scéně snadno rozmixují či ve snu jednoho z bratrů figurují loutky z jídla (párky, rohlíky a jiné), které jsou zas tepelně upravovány na různé způsoby. Scéna je dotažená do drobných detailů a svou funkčností se snaží působit co nejrealističtějším dojmem a iluzí, že si loutky opravdu žijí svůj všední život a mají také svoje domečky se vším všudy. Například v historce o sousedce a kočičce je scéna obrazem malého bytečku, ve kterém je pračka, velkoplošná televize vytvořená z tabletu, na které běží film či sprcha se závěsem, ze které teče voda. Také do bytu následně přicházejí opraváři, kteří velkými vrtačkami opravují sousedce potrubí, vyvrtávají do bytu díry, až z něj odpadávají na diváky třísky či jiný materiál.

Foto: Alfred ve dvoře, Nebezpečné divadlo

Přestože anotace připravuje diváka na 45 minut nabitého představení plného efektů, nakonec se tvůrci, tentokrát v uzavřeném prostoru Alfreda ve dvoře, trochu „krotí“ a myslím, že ne všechny připravené výbuchy a exploze proběhly v plné parádě. Také finální scénický tvar trvá hodinu a půl a bohužel pro mne nad vizuálně poutavými a nápaditými scénami převažuje nekompaktnost, vleklost a nepropracované animace loutek. To se ale dle jásotu a údivu nedá říct o vnímání některých mladých diváků, kteří jsou neustále nově příchozími podněty například v podobě kouře, prskavek, vrtání, cákání vody, popcornu či bonbonů uváděni a vtahováni do hry. El Kapitán dětského diváka zkrátka svou experimentální povahou fascinuje a baví dokonce natolik, že se několikrát snaží vmísit přímo na plac i do zákulisí „kouzelné“ kuchyně na efekty.

Sarah Slavíčková, 18. 2. 2019

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.