Loutkar.online
Divadlo rozmanitostí Bez keců a bez autoritFoto: Divadlo rozmanitostí

SNAŽÍM SE DÍVAT NESENTIMENTÁLNĚ, SRDEČNĚ, BEZ OBALU A S NADHLEDEM

Rozhovor s režisérem nové inscenace Divadla rozmanitostí Bez keců a bez autorit! Jiřím Ondrou.

Jako první inscenační počin nového CLUBU 4TEENS uvede Divadlo rozmanitostí autorskou inscenaci Jiřího Ondry Bez keců a bez autorit!, která propojuje prvky činoherního, hudebního i výtvarného divadla.

Režisér Jiří Ondra připravil se svým souborem Divadla rozmanitostí novou inscenaci Bez keců a bez autorit!, která bude mít premiéru 14. září. Při psaní svého vlastního scénáře se inspiroval v mnoha dílech, které pojednávají o vývoji teenagera, například v legendárním románu J. D. Salingera Kdo chytá v žitě, ale i v dalších literárních i filmových teenage manifestech.

Takový teenager, v tomto případě Brian (hraný Václavem Hoskovcem), teprve poznává svět, ohledává jeho možnosti a hledá svoje místo v něm. Je samozřejmé, že takového hrdinu přitom potká cela řada příjemných, úsměvných či humorných, ale také velmi nepříjemných situací, které by opět raději rychle zapomněl. Ale to patří k životu – však Brian teprve nabírá své první životní zkušenosti.

Brian vyrůstá bez otce jen s matkou a se svojí autistickou sestrou, má problémy s prospěchem ve škole. Jednoho dne se rozhodne, že se domů nevrátí a zůstane ve městě. A pojme to ve velkém! Projede se taxíkem, objedná si pokoj v hotelu…

Inscenace bez obalu zobrazuje svět teenagerů, přičemž se režisér a herci snaží svým teenagerům na jevišti porozumět a přistupovat k jejich životu s nadhledem. Samozřejmě se snaží také zaujmout působivou hudebně-činoherní divadelní formou, ve které nechybí výtvarné prvky a velké množství projekcí, které diváka ještě více vtáhnou do děje. Jednotlivé scény jsou svižné, struktura inscenace je klipovitá, jako jsou záblesky ze života Briana.

Divadlo rozmanitostí Bez keců a bez autoritFoto: Divadlo rozmanitostí

Nová inscenace Bez keců a bez autorit! je první inscenací Divadla rozmanitostí v dlouhodobém projektu CLUB 4TEENS. Co si ty sám od tohoto dlouhodobého projektu slibuješ, jak by se podle tvých představ měl rozvíjet?

Měl by to být projekt zacílený na diváky od náctiletých výše. Je to publikum, které je u nás kulturně (nejen divadelně) stále velmi opomíjené, přestože jinde v Evropě zažívá tzv. „Youth Theatre“, tedy divadlo pro mládež, velký rozmach. Píší se hry, romány, pořádají se festivaly. Inspirujeme se především Velkou Británií, Německem a Francií, kde takové divadlo cíleně rozvíjejí. Chceme v Divadle rozmanitostí sledovat kvalitní texty, které se píší, případně vytvářet texty vlastní a věnovat se autorskému divadlu s tématikou, která bude blízká divákům mladým nejen věkem.

Kde se v tobě jako v režisérovi bere vlastně to puzení a touha realizovat divadelní inscenace určené pro mládež. Co tě na tomto poslání jako tvůrce láká?

V minulosti jsem se, krom jiného, věnoval téměř pět let dramaterapii s teenagery v diagnostických ústavech a dětských domovech. Je to asi podobný druh adrenalinu. Moje dramaterapeutická „cílovka“ byli právě puberťáci. Bavilo mě to, protože jejich odezva byla okamžitá a intenzivní, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu.

V divadle je velká šance inspirovat, objevovat skryté, vyvolávat diskusi, pojmenovat nebo rozvíjet názor člověka, který je téměř nebo zcela dospělý, vést s ním dialog na tvůrčím základě. Toto ovšem očekávám od divadla a kultury jako takové, bez ohledu na to, zda je dílo tvořeno takzvaně pro mládež nebo takzvaně pro dospělé.

Které inspirační zdroje jsi ve své autorské inscenaci Bez keců a bez autorit! využil? Jaké odkazy by v ní bystrý divák mohl rozeznat?

Prvotní inspirací byl legendární román J. D. Salingera Kdo chytá v žitě, který je třeba brát s rezervou, vzhledem k době vzniku a z hlediska nějaké autenticity. Inspirovaly mě hlavně různé teenage manifesty, hudba, knihy a filmy s tématikou dospívající mládeže napříč lety. Například: Zmatky chovance Törlesse (R. Musil), Století ryb (Ö. von Horváth), Zimní bitva (J. C. Mourlevat), Medorek (P. Placák), The End Of The F…ing World (seriál), Smrt superhrdiny (I. Fitzgibbon – film) atd. Ale jde v podstatě o původní hru, jejíž podoba se dotvářela během zkoušení.

Pokoušíš se reflektovat i nějakou zkušenost přímo mostecké mládeže, pro kterou se inscenace bude hrát především? Mají diváci šanci se s inscenací a jejími postavami nějak identifikovat?

Nevím, jestli se dá mluvit o nějaké obecné zkušenosti mládeže, ať už pražské nebo mostecké. Mezi mládeží se pohybuji dost často. V Praze pomáhám jedné skupině teenagerů s jejich autorskou divadelní tvorbou. Životní témata teenagerů budou, myslím si, dost podobná. Rozdíl vidím asi v tom, že v Mostě se pro tuhle věkovou skupinu dělá ještě větší nic, než v Praze, takže je, myslím, na čase pokusit se to změnit. V naší inscenaci reflektujeme spíše mostecké prostředí (v obrazové rovině), přestože se může odehrávat v podstatě v jakémkoliv městě. Ale některá místa v inscenaci diváci asi poznají. Věříme, že se diváci mohou s postavami naší hry identifikovat jak na základě témat, která postavy řeší, tak i na základě věku. Především ústřední dvojice herců je v jednom případě téměř a ve druhém zcela v teenagerovském věku.

Divadlo rozmanitostí Bez keců a bez autoritFoto: Divadlo rozmanitostí

V anotaci píšeš, že se jedná o divokou jízdu mladého rebela. Jaký tvůj rebel Brian je? A jak mu osobně rozumíš?

Rozumím mu na základě vlastní zkušenosti. Tím netvrdím, že jsem byl mladý rebel, ale pocity lidí, kterým začne být jejich město a okolí se vším všudy poněkud těsné a směřují mimoděk i cíleně do průšvihu, jsou asi dost podobné. Je jen otázka, jak moc se to u koho vyhrotí a koho to opustí nebo ne. A jestli tzv. „zkušenost“ dospělých může být vždy užitečná. Snažím se na to dívat nesentimentálně, srdečně, bez obalu a s nadhledem.

Myslíš, že takových rebelů je v dnešní době hodně?

Osobně si myslím, že rebelů z přesvědčení moc nebude. Ale individualistů z nutnosti asi ano. Ani Briana úplně nevnímám jako rebela ze zásady. Spíš je svůj, takový, jaký je a z různých důvodů se na něj nabalují další a další extrémní zážitky, které ho vedou někam, kam možná ani nechce, přestože se vydává dobrovolně jejich směrem. Daleko cílevědomější mi přijde jeho samozvaná partnerka Ela.

Jak vůbec inscenace vznikala? Měl jsi hned první zkoušce hotový text a věděl jsi, kudy se inscenace bude ubírat?

Kudy se bude ubírat, jsem tušil, text z velké části vznikal až během zkoušek. Hodně věcí ovlivňují herci a jejich osobnosti. Vlastně skoro všechny. Je to můj dost častý postup.

Inscenace se skládá z mnoha složek – kromě herecké složky je patrné propojování hraných situací s hudební složkou, zpěvem, také s projekcemi nebo s využitím meotaru, který promítá naživo utvářené obrazy apod. Je tento inscenační způsob tvým přirozeným režijním stylem, který se snažíš rozvíjet?

Dá se říct, že ano. Pro mě je vždycky důležité propojení všech výše zmíněných složek. V tomto směru a v přístupu k divadelní tvorbě nerozlišuji mezi divadlem pro děti, mládež nebo dospělé.

Zdeněk Janál, 11. 9. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.