Loutkar.online

Kam za zážitky? Jednoznačně na Cestu do středu Země!

Zdá se, že výraznou tendencí prosazující se v řadě letošních festivalových „loutkářských“ inscenací je uplatnění filmu a filmové poetiky na divadle.

Filmová inspirace se zde prosazuje jak v oblasti námětů, tak i v rovině formální – a to nejen prostým využitím filmové techniky, ale zejména specifické filmové řeči (např. různých velikostí záběrů i hloubky ostrosti, jež jsou jinak divadelnímu jazyku v podstatě cizí). Nevím, zda jde o náhodu, ale v každém případě to poukazuje na potřebu překračovat hranice a hledat nové cesty k zaujetí diváka. Nadměrné využití filmových projekcí ale může mít i svá úskalí. Např. když při realizaci inscenace přestane komunikovat jeviště a hlediště a divadelní tvar se promění ve výtvarnou instalaci.

To naštěstí není případ inscenace plzeňského Divadlo ALFA Cesta do středu Země (sopouchem Milešovky), které rovněž výrazně využívá princip snímání animovaných objektů přímo na scéně a jejich paralelní promítání v zadní části jeviště. Podle scénáře Šimona Olivětína (jeden z mnoha pseudonymů Reného Levínského) ji připravili hostující tvůrci ze souboru Handa Gote – režisér Tomáš Procházka a výtvarník Robert Smolík.

Olivětínův rukopis kombinuje tak trochu cynický dospělácký humor s hravostí, fantazií i nenucenou dávkou didaktičnosti. Autor vypráví příběh snad až chorobně zapomnětlivého důchodce Vladimíra Bobše, kterého v den jeho narozenin navštíví dospělé děti se svými partnery. A tatínek se jim v rámci oslavy rozhodne vyprávět o jednom zásadním víkendovém dobrodružství svého dětství. Promítne jim starý filmový záznam výletu čtyř kamarádů-skautů na Milešovku (evokace poetiky černobílých němých amatérských snímků je téměř dokonalá) a vyvolá vzpomínky na napínavou cestu do středu Země a do dávného světa prehistorických zvířat.

Téměř dokonalá iluze filmové animace

Námětově se tvůrci inspirovali stejnojmennou knihou Julese Verna, čitelně pak vzdávají hold estetice filmů Karla Zemana, zejména jeho Cestě do pravěku. Dědečkovo vyprávění ilustrují pomocí animace loutek a předmětů, které snímají prostřednictvím kamery přímo na scéně. Divák tak má možnost současně sledovat iluzi, ale i to, jak vzniká. A výsledek je velmi věrohodný. Přibližování a oddalování objektů pravěkých zvířat před objektivy kamery i prolínání více záznamů v rámci vizuálního mixu – to vytváří obrazy až neskutečně podobné Zemanově předloze. Dokonce dojde i na citaci ze slavného snímku v podobě děsuplného souboje stegosaura s tyranosaurem. Ačkoli diváka pravděpodobně upoutá především zachycení tajemného světa, nelze opomenout ani nenápadný vzdělávací potenciál inscenace (mj. třeba skvělé vysvětlení rozdílů mezi stalagmitem, stalaktitem a stalagnátem).

V přemíře různých výjevů, kdy herci dokazují precizní práci a připravenost v přesném vedení loutek a využívání rekvizit, se ale poněkud rozmělňuje příběh čtyř kamarádů a rozvinutí vztahů mezi nimi, což vzniklo pravděpodobně možná chybou určité dramaturgické nedůslednosti. I přes drobné nedostatky je ale Cesta do středu Země vydařenou inscenací, která zaujme zvídavé diváky od osmi let. Na své si ale – zejména díky Olivětínovu slovnímu humoru i mnoha zcizovacím momentům – přijdou i dospělí.

Pavla Bergmannová, 27. 6. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.