Sama v obležení zvuků

Na cinkání duší a rachocení vzpomínek zve inscenace Šepoty, v níž se představí její hlavní tvůrkyně Nicole Mossouxová.

Ta už roku 1985 se svým spolupracovníkem Patrickem Bonté (který je pod Šepoty podepsán jako spolurežisér a spoluchoreograf) založila Compagnie Mossoux-Bonté, která dlouhá léta patří k předním belgickým souborům na pomezí divadla a současného tance.

Máte za sebou jak inscenace, ve kterých účinkujete sama, tak takové, kde nevystupujete a pracovala jste na nich s jinými herci a tanečníky. Co vás přitahuje na sólových projektech, na tom, že před publikum předstupujete sama?

V Šepotech ve skutečnosti sama nejsem, jsem tam v obležení dvou hudebníků, kteří mě uvrhují do svého světa zvukových přeludů. A spíš než samotná samota na jevišti je pro mě potěšením (a často i utrpením) to, když jsem sama v temné zkušebně, jako když spisovatel sedí nad prázdnou stránkou. Možnost trávit čas a neznat míru, nechat projevit tu část podvědomí, která se jindy než v samotě projevit nemůže, nedělat si nějaký pracovní plán, který je při skupinové práci potřeba. A pak přijde chvíle, kdy se kolem toho projektu sejde celý tým, režisér, kostýmní výtvarnice, hudebníci: bez nich člověk není vůbec nic! Je z toho potom projekt, ke kterému všichni přilnou zrovna tak jako k jiným, i když jako tvůrkyně si ponechávám rozhodnutí o estetických záležitostech. Mezi všemi vznikne, ba musí vzniknout velká důvěra.

V minulosti jste častokrát kombinovala tanec s loutkami. Je něco, co loutka umí a tanečník ne – a naopak?

Loutky mají obrovskou schopnost ztělesňovat. Jsou odvrácenou tváří, zpětným chodem kyvadla, zároveň opačným i nezbytným pohybem toho, o co se snažíme při práci s živými těly. Po herci či tanečníkovi často chceme, aby se uvedl do stavu smrti, nepřítomnosti – zkrátka aby vyvolával spíš vzpomínku než aby působil příliš aktivní přítomností. Jde nám o jistou průhlednost, odpoutání, o nevýraz. Loutkám musí člověk naopak vdechnout smysl, myšlení, „nabít“ je, aby ožily. Jsou ovládanou figurou, která nakonec ovládne svého vodiče.

Je nějaká velká divadelní osobnost, která vaši práci výrazně ovlivnila?

Velký vliv na nás odjakživa měly práce Tadeusze Kantora. Z poslední doby potom Romeo Castellucci, jehož inscenace jsou vždycky plné krutosti, ale zároveň nesmírné krásy.

Publikováno ve festivalovém časopise Hadrián, č. 3, 24. 6. 2018.

Michal Zahálka, 24. 6. 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.