Bábkarská Bystrica Tour 2018
Skupova Plzeň 2018Foto: Skupova Plzeň 2018

JAKUB MAKSYMOV: Loutkové divadlo si musí být vědomo své ohromné škály možností

Laureát Ceny festivalu Skupova Plzeň v rozhovoru pro festivalový zpravoaj.

Jakub Maksymov je v posledním ročníku na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, kde studuje režii. Na Skupovu Plzeň ale přijel jako tvůrce už podruhé – v rámci minulého ročníku zde uvedl Já jsem Krabat (Geisslers Hofcomoedianten), letos diváci viděli jeho (ještě) školní inscenaci Tisíc tuctů.

Máš za sebou první velkou inscenaci – Drakobijce z Oujezda v Divadle Lampion. Jaký byl přechod ze školy, potažmo od Geisslers, na velké jeviště?

Což o to, velké jeviště bylo i v divadle Disk, kde jsem dělal svou magisterskou inscenaci Thunder. Enter the three witches. Tou skutečnou výzvou, kterou Divadlo Lampion přináší, je spíš vysoká forbína a kukátková scéna. V takovém prostoru není úplně snadné probourat čtvrtou stěnu a otevřít se divákům. Často se stává, že se v něm některá představení utopí. Co se týče Divadla Lampion jako instituce, tak ve srovnání s podmínkami práce na DAMU pro mě v tuto chvíli výhody mnohonásobně převažují nad nevýhodami. To, že někdo pro projekt připraví ferman a rozpočet, a to, že herci na zkoušky skutečně vždy přijdou, protože je to jejich zaměstnání a ne jeden projekt z dvaceti, je pro mě ohromná úleva. Najednou mám na samotnou režii mnohem víc času a energie, a můžu se tak pustit do větších a náročnějších projektů. Herci jsou skvělý tým a současné vedení je velmi otevřené dialogu. Co se týče dramaturgického výběru, mám ohromnou volnost. Ze strany umělecké šéfky Lucie Radimerské jsem po celou dobu přípravy cítil velkou podporu a důvěru, a to se, myslím, odráží i v inscenaci. Jediné, co mi v Lampionu chybí, je produkční volnost – s Tisíc tuctů je tak snadné vycestovat! Najdeme si nějaký festival, vyplníme přihlášku, a když nás vezmou, tak napytlujeme plata, loutky hodíme do krabice a jede se. Takhle třeba z Plzně míříme rovnou na Figura Theaterfestival ve švýcarském Badenu.

V inscenaci Tisíc tuctů je poměrně znatelné tvoje zaujetí materiálem/objektem na scéně.

Plata od vajec jsou mimořádně variabilní scénografií, ale opodstatňuje je až to, jak s nimi herci zacházejí, respektive jak na nich hrají s loutkami. Proto je nepovažuji za objektové divadlo. A loutky samotné, i když jsou vyrobeny ze surového dřeva a s jejich materiálností inscenace vědomě pracuje, jsou pojaty vcelku tradičně jak po výtvarné stránce tak i tím, jak je herci animují. Ovšem vzhledem k tomu, jakou má inscenace Tisíc tuctů životaschopnost, se zdá, že si to v tomto případě zvolená scénografie v kontextu s ostatními komponenty mimořádně sedla.

Jakub MaksymovFoto: Lucie Čížková

Vím o tobě, že se věnuješ objektovému divadlu. V čem je výhoda objektu oproti loutkám?

Čím víc se účastním diskuse o tom, co je to vlastně loutka a co už je objekt, tím méně věřím tomu, že tahle polemika vůbec někdy něco zajímavého přinese. Vzpomínám si na text Pár slov závěrem Jaroslava Etlíka v českém vydání Jurkowského Magie loutky, kde tvrdí, že v českém kontextu existují dvě rovnocenná pojetí termínu loutka: zaprvé loutka jako artefakt, tedy účelně zhotovený objekt určený k hraní loutkového divadla, a zadruhé existuje loutka jako funkce. Materiální podstatou loutky-funkce může být jakýkoli objekt, může to být i světlo, stín. O tom, co je loutka-funkce, se rozhoduje až v reálném čase na jevišti. O tom, jestli je to loutka nebo ne, rozhodne divák na základě toho, jestli nějakou její interakci vyhodnotí jako jednání nebo alespoň chování. Vzpomínám si na jedno představení Víti Marčíka, kde měl marionety pověšené na takových pohyblivých dřevech, mlátil s nimi o sebe a komentoval to. Bylo to skvělé, ale o oživení loutky nebo jednání loutkou se nedalo vůbec mluvit. Z výše uvedeného vyplývá, že každá loutka-artefakt je objekt a každý objekt má potenciál stát se loutkou-funkcí. Etlíkovo dvojí pojetí termínu loutka pokládám za platné dodnes (neznám nic lepšího), a proto mi přijde diskuse na bázi polemiky loutka versus objekt bezpředmětná, nutně vedoucí k objevení Ameriky.

Co objektové divadlo tedy přináší?

Zásadní je podle mě to, jak se vyvíjí vztah mezi hercem/performerem/tvůrcem instalace a matérií, kterou – a tady je další terminologický problém – manipuluje, animuje, oživuje, tvaruje, jedná s ní… Jistě, na některých tvůrcích lze vysledovat – já sám na sobě to taky pozoruji – nechuť provádět zázrak oživení mrtvé hmoty, nebo nechuť vyřezávat panáky a raději se vztahují k původnímu určení předmětu, k jeho fyzikálním vlastnostem nebo k jeho historii. Jednou z pozorovatelných tendencí současného divadla je snaha o dosažení autentického zážitku, čemuž většinou lépe poslouží mrtvá ryba než kašírovaný maňásek, ale může tomu být i naopak. Rozhoduje kontext. Loutkové divadlo reaguje taky na nenarativní post-dramatické divadlo, které mu pořád ještě utíká. Loutkové divadlo, aby bylo i nadále současné a moderní, si podle mě musí být vědomo té ohromné škály možností, která se před ním otevírá, před žádnou se předem neuzavírat a umět si z nich vybrat.

Co nebo kdo tě k tomuhle druhu divadla přivedl?

Etudy s objekty, práce s jejich materiálností, oscilace mezi jejich původní funkcí a jejich metaforickým významem, případně jejich oživování není opravdu nic nového. Dělali jsme to už na ZUŠ v Jaroměři s Jarkou Holasovou, která to zná mj. od Honzy Dvořáka z Divadla DRAK. Byla to vlastně taková přípravka pro nepopisnou práci s loutkou-artefaktem. Další zásadní zkušeností pro mě byl intenzivní měsíční workshop s Agnes Limbos, která se objektovému divadlu věnuje programově. Nikdy jindy jsem se nesetkal s pedagogem, který tak systematicky dokáže najednou rozvíjet řemeslo i provokovat k bezbřehé kreativitě. Agnes nás vedla k tomu nezdržovat se animací objektů, ale prezentovat je takové jaké jsou, všimnout si atmosféry a témat, které nabízejí. Z hlediska vztahu k práci s neživou hmotou na divadle pro mě byla zásadní setkání s Markem Bečkou, Handa Gote, Heinerem Goebbelsem, AKHE, Tomášem Žižkou a Karlem Makonjem, z nichž se téměř nikdo do šuplíku „objektové divadlo“ nehodí.

Jsou čeští diváci připraveni na objektové divadlo?

Ano, protože podle mě nejde o nic nového. Mohlo by se zdát, že tento typ divadla, nový trend by mohl začít dominovat. Navíc si myslím, že stejně jako lze udělat konceptuální divadlo, které potěší mou babičku, tak lze uvádět objektové divadlo pro mateřinky. Zkrátka, že žádný divadelní druh či žánr není svou podstatou takzvaně elitářský.

Podívejte se na další články festivalového zpravodaje Skupa`s Daily!

Skupa`s Daily čtvrtek 14. června 2018

Skupa`s Daily pátek 15. června 2018

Skupa`s Daily sobota 16. června 2018

Skupa`s Daily neděle 17. června 2018

Skupa`s Daily pondělí 18. června 2018

Adéla Vondráková, 18. 6. 2018

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.