Loutkar.online

Přelet na loutkářským hnízdem 2017

Píše Markéta Zborníková

Neděle 5. listopadu. Praha. Dnes jsem měla možnost vidět čtyři představení (dvě poslední mi bohužel unikají kvůli odjezdu zpět na Moravu). Příležitost psát tyto blogy mě nutí vnímat všechno dění na jevišti daleko intenzivněji. Mnohem pečlivěji pozorovat práci s loutkou a využití scénografie, včetně light designu, důkladněji poslouchat hudbu a zkoumat její podpůrnost či kontrastnost vůči herecké akci, pozorněji poslouchat každé slovo, jeho smysl, ale i způsob jakým bylo vysloveno, sledovat herce / loutkovodiče, jejich kostým, jejich gesta, jejich postoje, zachraňování nepovedeného i zachycení aktuálního naladění publika a improvizované podpoření těchto nálad. Přistihla jsem se, jak mi občas myšlenky utíkají k formulaci tématu, klíčování sdělení, k otázkám týkajících se výběru předlohy a její dramaturgie.

Cirkus UnikumFoto: Divadlo Polárka

Představení jsou řazena v tak rychlém sledu za sebou, že je nejde úplně od sebe oddělit a tak některé dojmy z předchozího prorůstají do dalšího. Konkrétně motiv spolupráce a pospolitosti, který jsem si odnášela především z formální stavby představení Cirkus Unikum (Divadlo Polárka, Brno), se objevil i v následující inscenaci Momotaró (Studio Damúza, Praha). V japonském příběhu, který v základní linii může připomínat pohádku o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém (s rozdílem, že nejde o záchranu princezny, ale obživy), jde o spolupráci chlapce, úhoře, kraba a velryby, díky které je zlo poraženo, ba co víc, je zkroceno a přijato do společnosti. Motiv vysoké hory a z ní vylézající příšery (scénografické řešení i tematizace hrozby) i konečné proměny zla v dobro, prorostlo do další inscenace s názvem Murgila a Zorila (Continuo, Malovice). A na závěr silná tematizace bratrství, společné lásky a síly v inscenaci Tři siláci na silnici (Divadlo Alfa, Plzeň), se jakoby obloukem vrací zpět k Cirkusu Unikum a Momotaró.

MomotaróFoto: Studio Damúza

Nemám v úmyslu tímto srovnáním či propojováním cokoli dokazovat. Zaujalo mě to, jak některá témata a principy tzv. „visí ve vzduchu“ a divadelníci mají chuť o nich hrát a předávat je divákům. Zpráv, které si odvážím z Přeletu nad loutkářským hnízdem, je vícero (a ano, znějí trochu naivně a pateticky a taky o nich všichni víme a často je odsouváme do pozadí právě proto, že znějí tak naivně a pateticky). To, že každý z nás hledá smysl života. Že každý z nás jej hledá jinde – někdo v práci, někdo ve zdokonalování svých dovedností, někdo ve slávě, ale měli bychom jej hledat především v sobě navzájem – v přátelství, spolupráci a lásce. Dále pak, že každý bojujeme stejně jako princové s draky. Denně musíme překonávat překážky, abychom dostali svou princeznu (anebo tu obživu). Že máme cíle, přání a sny a i když se neplní tak snadno jako v pohádkách, stejně je fajn je mít.

Murgila a Zorila, Divadlo ContinuoFoto: Divadlo Continuo

Abych ale zbytečně nedojímala sama sebe, další zpráva je ze soudku teatrologického a totiž ta, že loutkové divadlo je neskutečně progresivní druh. Teoretici hovoří o tom, že divadlo obecně je tzv. hypermédium, tzn. médium, které do sebe vstřebává ostatní druhy umění (hudbu, výtvarno, pohyb, tanec,…). V dnešní době je aktuální především průnik divadelních a filmových, popř. rozhlasových principů (např. projekce, živá kamera, práce s mikrofonem a přiznanými ruchy atd.). Jsou samozřejmě odpůrci této teze, ale ti by měli navštívit dnešní loutkové představení, ve kterém dochází k synkrezi všech uměleckých složek – loutky se staly pouze jedním z prvků, na stejné úrovni stojí herecké výkony živých herců, tanec (občas i akrobacie, pantomima atp.), scénografie, kostýmy, zpěv a hudba (dnes například živé kapely a množstvím nástrojů v inscenacích Cirkus Unikum a Tři siláci na silnici, které netvoří jen doprovod, ale svébytnou jednotku a její členové by mohli hned vyrazit na koncertní stage).

Tři siláci na silnici, Divadlo AlfaFoto: Josef Ptáček

Z toho plyne jedna otázka, kterou si musím nechat projít hlavou: pokud se výše zmíněná synkreze stává standardem, mají u diváků šanci na úspěch tradičněji uchopené loutkové inscenace, které jsou hrány ve zmenšeninách kukátkového jeviště nebo za paravánem a sdělným prvkem je „pouze“ loutka a slovo? Poměrně krutá myšlenka, jsem si toho vědoma, samozřejmě jsem si vědoma také toho, jak moc celá tato problematika závisí na typu loutky a umění ji animovat. Stejně se ale odvažuji tuto otázku položit…

Děkuji organizátorům za krásný festival!

Markéta Zborníková, 5. 11. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.