Přelet nad loutkářským hnízdem

Ozvěny Spectacula Interesse 2017

Případ třetí: O manipulaci s diváky

Upřímně a z celé duše nenávidím tu dnes tolik populární interaktivitu divadelních představení. Vždycky trnu, že budu nedobrovolně vytažena před zraky ostatních diváků a ukáže se, že nejsem ani pohotová, ani vtipná, ale jen trapná. Pokud se rozsvítí v sále a herci upřou zrak do hlediště, tvářím se, že tam vůbec nejsem. Pochopitelně čím jsem jako neviditelnější, tím víc si mě herci vychutnávají a nic na tom nemění ani fakt, že si už preventivně nikdy nesedám do předních řad. I tak už jsem musela v divadle vykřikovat velmi nahlas: „Tygr! Tygr!“ (v někdejším divadle Nablízko), neomylně si mě vytáhli i v Dlouhé, abych demonstrovala, jak kvoká slepice na středověkém trhu (a to jsem se v sebeobraně ukryla úplně doprostřed sálu!), několikrát jsem byla nucena do zpěvu a tak dále.

Když se tedy poprvé rozsvítila světla během inscenace Coulrophobia (Pikled Image) a herci zabořili zrak do sálu, byla ve mně malá dušička, a to jsem netušila, že se takto bude rozsvěcet co deset minut. Komplikovaný název představení v sobě ukrývá pojmenování diagnózy přehnaného strachu z klaunů. Během představení, jsem se ubezpečila, že jí určitě trpím. Duo komiků se snažilo demonstrovat a ironicky nahlížet všechna klišé spojená s klaunskou tvorbou (latentní agrese, nevkusnost, manipulace), nicméně se ve výsledku vlastně nechovali jinak než „opravdoví“ klauni a mám silné podezření, že část diváků ani neprohlédla, že jde o satiru – velmi mnoho lidí kolem mě se královsky bavilo zesměšňováním, pitvořením a utvrzuje mě v tom i freneticky aplaudovaná scéna v samotném závěru, kde se oba účinkující objevili zcela nazí. Chtěli demonstrovat absurditu svého postavení (manipulovala s nimi celou dobu jakási vyšší síla, jejíž scénář museli naplňovat), ale nakonec se pro mnohé v publiku stalo představení jen bizarní freak show. Každopádně jsem si gratulovala, že tentokrát jsem si černého Petra v podobě spoluúčinkování nevytáhla, a fakt, že mi jeden ze zlých klaunů pocákal vlasy i oblečení jakousi hnusnou pěnou, jsem vnímala jenom jako drobnou nepříjemnost.

Druhou velmi interaktivní inscenací zaměřenou na dospělé publikum byla Terapie s dr. Froidoniem (Crochet Puppet Theatre). Pokud jsem užila obratu s černým Petrem, tak tentokrát si ho vytáhla hlavní autorka a protagonistka Carolina Khoury. Při společné terapii (v jinak velmi nepovedené inscenaci, která opět rezignovala na pořádnou režijně-dramaturgickou přípravu) , kterou s publikem prováděla, jí devadesát procent diváků odmítalo odpovědět, nereagovalo na výzvy a rozhodně to nebylo jazykovou bariérou. Korunu všemu dodal mladík vytažený z publika, který zásadně odpovídal na jiné otázky, než mu byly položeny, vymýšlel si nesmysly („Trpíte něčím?“ „Ano, strachem z jednorožců“) a svou pohotovostí herečku zcela převálcoval. Po vlažném potlesku se rozpačitě nechala slyšet, že jsme byli to nejodolnější publikum, s nímž se kdy setkala. Netušila, chudák, že to byla od festivalového publika pomsta za příkoří utrpěné od klaunů a znásobené ještě nesoutěžní inscenací brněnského Divadla Radost.

Pokud jsem v obou případech hovořila o manipulaci a aktivizaci publika, šlo o diváky dospělé. O ty, kteří se mohou bránit slovně, nereagovat na výzvy nebo odejít ze sálu (což si v případě klaunů sice nikdo nedovolil, aby neskončil jako oběť na jevišti, nicméně ta možnost byla). Pokud ale někdo násilně aktivizuje bezbranné dětské diváky, je to na pováženou. Tři pohádky pro rošťáky předvedly v hereckých výkonech Evy Lesákové a Viléma Čapka dokonalou ukázku nejhorších klišé, co se na jevišti mohou vyskytnout: uječená, pitvořivá interpretace, neukočírovaná energie, přehrávání, obracení se do publika („A jak se vám líbila první pohádka? Líbila? A dáme si další?“ nebo „A jakpak dělá autíčko? Brm brm brm… A všichni… Brm brm brm… I ti támhle vzadu… Brm brm brm…“). Ošklivě se tomu říká mrckování. Doufám, že šlo o ojedinělý exces daný hraním venku ve stanu, kde herci ve snaze, aby byli slyšet a asi i vidět, takzvaně tlačili na pilu. Protože pokud ne, asi přece jen bude něco na tom trapném bonmotu, že „loutkové divadlo se dělá dobře, špatně a v Brně“.

Kateřina Dolenská, 6. 10. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.