Ozvěny Spectacula Interesse 2017

Případ druhý: O čem to bylo?

Nejčastější otázka, kterou dostanu, když přijdu z divadla. Tazatel většinou ani netuší, že v případě loutkářských produkcí je na ni často velmi těžké odpovědět.

Loutkářům se totiž až příliš často stává, že se nadchnou loutkářskou technikou a úplně zapomenou, na všechno ostatní. Místo toho, aby našli téma, které chtějí sdílet s diváky, najdou si formu, která je zajímá, a soustředí se jen na ni. To se na letošním Spectaculu Interesse stalo hned několikrát.

Noone’s Land (Merlin Puppet Theatre)

Příběh o strašákovi do zelí spokojeně žijícím kdesi na poli, dokud ho nezničí dva developeři, kteří pole přemění ve stavební parcelu, se zcela zaměřil na rozvíjení iluzivní techniky vodění manekýna manipulovaného skrytými animátory. Vodění bylo bez debat precizní a do detailu promyšlené, ale zcela neodpoutalo divákovu pozornost od příliš primitivního syžetu. Po sobě jdoucí etudy využívaly „náhodně“ nalezené rekvizity (boty, konev, míč ad.) a tak trochu rezignovaly na dramaturgickou práci – například konce se nabízely hned dva.

Foto: Michal Drtina

A Kings Journey (Theater Handgemenge)

Nekonečně dlouhá A Kings Journey (Králova cesta) neúměrně natahovala příběh, který by se dal shrnout do jedné věty: král se straní svých poddaných a uteče před nimi na dalekou cestu kolem světa za (sebe)poznáním. K vidění byly velmi zdařilé stínové loutky, nijak experimentální nicméně v příjemně moderním hávu (například v zobrazení newyorských mrakodrapů, rušných ulic i sochy Svobody), nicméně po chvíli divákům zevšedněly a uvadající pozornost publika příliš neuspokojily ani herecké vstupy, jimiž se tvůrci snažili monotónnost inscenace rozbít. Králova cesta se údajně hraje ve dvou verzích a volba pořadatelů nakonec padla na verzi delší. Je mi trochu záhadou, zda divadelníci sami necítí, že představení zejména v druhé polovině značně ztrácí tempo, anebo zda je to dáno tím, že němečtí herci hráli v angličtině.

Foto: Michal Drtina

Sonate a quatre mains (Cartouche met Marionetten)

Nizozemské představení Sonate a quatre mains (Sonáta pro čtyři ruce) diváckou pozornost ubilo hned v momentě, kdy jsme prohlédli princip výstavby: etuda – zatažení červené opony – dlouhá přestavba – etuda. Nekontaktní nudná inscenace údajně inspirovaná obrazy meziválečných holandských a belgických malířů trvala pocitově třikrát déle, než bylo uvedeno v programu. Dva herci zcela zapomněli, že divadlo je živý druh umění a skryti za paraván vytvářeli různými typy loutek nesrozumitelné obrazy, které nezachránila ani řemeslná dovednost.

Du und du (The Dundu Giants)

Mocně propagované svítící obří loutky Du und du byly skutečně monumentální a působivé, nicméně byly opět reprezentanty loutkářského umění pro umění. Německému souboru opět stačila jen fascinace tím, že stvořil kolosální loutky, a už se nezatěžoval jimi sdělit něco víc, než že se umí hýbat a interagovat s publikem. Rozehrálo se sice několik situací – potenciálně velmi dramaticky nosných, jako setkání muže a ženy, narození dítěte, souboj mezi mužem a synem –, ale nic z toho nebylo dotaženo. Což si myslím, že je ve výsledku velká škoda.

Foto: Archiv DLO