Přelet nad loutkářským hnízdem
Zelený příběh s modrým koncem, ZUŠ ŽamberkFoto: Lucie Dvořáková

PRASÁTKO MÁ ZELENOU

Recenze ze Zpravodaje 66. LCH: Zelený příběh s modrým koncem aneb Maruška (soubor MajTo, ZUŠ Petra Ebena, Žamberk)

Divadelní soubor MajTo ze ZUŠ P. Ebena v Žamberku obohatil letošní festivalový program o hravou, lehce nonsensovou pohádku nazvanou Zelený příběh s modrým koncem aneb Maruška. Text napsal zkušený loutkář Karel Šefrna volně na motivy pohádky O zeleném prasátku od maďarského spisovatele Bély Horgase, která u nás vyšla v sedmdesátých letech v překladu Anny Rossové. Karel Šefrna zachoval původní příběh, nicméně obdařil ho zcela novým jazykem a osobitým humorem, čímž mu vdechl nesmírné kouzlo. Jde o eskapádu slovních hříček tipu „jdu na žaludy, budu dělat žaludeční likér“ (nejsem si jist, zda tato konkrétní replika nepadla za oběť škrtům, nicméně v textu je a je mou oblíbenou…), vytříbených absurdit a jemné ironie. Všichni tři herci mají pro Šefrnův specifický jazykový styl cit a dokážou jeho humor dobře prodat, chytře pracovat s podtextem a přesně časovat pointy. Hravě si poradí i se skutečností, že v inscenaci převažuje slovní jednání nad akcí.

Jednoduchý příběh o zeleném prasátku, podlých vránách, krvelačných loupežnících a skutečných přátelích přináší na scénu velmi cenná témata. V první řadě téma jinakosti (zelené prasátko), která v určitých osobách v našem okolí (vrány) probouzí potřebu šikanovat (dát tip loupežníkům). V druhé řadě pak téma ceny skutečného přátelství (ježek, kňour a žlutý kamínek) založeného na skutečných etických hodnotách. Domnívám se, že téma jinakosti bylo v inscenaci poněkud oslabeno nedostatečně akcentovaným (či nepřesně jevištně artikulovaným) motivem proradných šikanujících vran. Téma přátelství naproti tomu hrálo prim.

Inscenace míří velmi přesně na cílovou skupinu dětí od tří let, aniž by přitom ztrácela atraktivitu pro diváky starší. Není ani v nejmenším podbízivá a pozitivně přispívá k formování hodnotového žebříčku malých diváků.

Diskutabilní je podle mého názoru převažující využití kukátkového loutkového jeviště s portály a oponou. Myslím, že přirozené hravosti textu i herců by větší prostorová svoboda a méně realistické ukotvení při tvůrčí loutkoherecké práci slušely. Některé akce loutek jsou vynalézavé a nápadité, jiné snad až příliš doslovně popisné.

Inscenace jako celek působí velmi optimisticky, herci mají zvláštní charisma, probouzející v divácích přirozené sympatie. Pozitiva jednoznačně převažují. Dojem z celku umocňuje navíc ještě stylově čistá hudba, kterou rovněž složil Karel Šefrna. Z reakcí publika bylo zřejmé, že tomuhle představení dává zelenou.

Luděk Horký, 14. 7. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.