MEMENTO MARYŠA

Recenze ze Zpravodaje 66. LCH: Musí to bét (JaKKdo, ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř)

Divadelní soubor JaKKdo (ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř) se v posledních letech zaměřuje na silná ženská témata. Po loňské inscenaci Kdes holubičko lítala? sáhl po jednom z nejlepších českých realistických dramat a pod názvem Musí to bét? uvedl na letošní Loutkářské Chrudimi vlastní originální adaptaci tragédie Maryša bratří Mrštíků. Hned v úvodu musím konstatovat, že způsob, jakým inscenátorky pracují s klasickou předlohou, je velmi vynalézavý a v mnohém inspirativní.

Maryša patří k vrcholům českého realistického dramatu z venkovského prostředí. Její příběh je vyprávěn objektivně, na základě konkrétních dějových faktů a dramatického jednání postav v krajních životních situacích. Věrně vykresluje majetkové poměry a sociální stereotypy (zejména postavení ženy ve společnosti) té doby. To vše s přirozeným přesahem, s nadčasovostí, která apelativně burcuje i strážce věcí veřejných doby přítomné. Inscenační úprava zásadně posunuje dramatická východiska. Její děj není sdělován objektivně, ale odehrává se v mysli hlavní hrdinky ex post, poté co spáchala nevratný tragický čin a uvězněna čeká na rozsudek. Tehdy celý příběh bez ohledu na časovou souslednost znovu rekapituluje. Více než polovinu času hry vidíme mlčící Maryšu sedět na různých místech vedle dětské postýlky se špryclemi, připomínajícími vězeňské mříže. Dětská postýlka je zároveň centrálním multifunkčním objektem. V její podlaze je proříznuto několik drah, podobně jako ve stolním hokeji, kterými se pohybují loutky, mající podobu starých dřevěných dětských hraček.

Postavy příběhu na jevišti procitají tak, jak ožívají v Maryšiných vzpomínkách. Ovšem zdůrazňuji, že jejich pohyb je (osudově) determinován právě těmito předem danými dráhami, které určují směr a vymezují mantinely. Rovněž Maryšina postava ožívá ve své loutkové podobě – pohybuje se na centrálním okruhu a její manévrovací prostor je ze všech nejmenší. Když postýlka změní perspektivu a dá divákům nahlédnout do trajektorie pohybu postav, zjistíme, že drážky kopírují půdorys orchestry, respektive klasického jeviště antického divadla. Statické ukotvení loutek a scénografie koresponduje s žánrem tragédie i se skutečností, že je celý děj inscenace zpětnou rekapitulací v mozku hlavní hrdinky. Vše se již stalo, nic nejde odestát. Je potřeba se smířit a ukonejšit rozbouřenou mysl. Přivolat klid nad bouří poničenou krajinou, jejíž zkázu už lze jen konstatovat a pochopit, nikoli zvrátit. Dynamika jako by nebyla na místě.

Foto: Lucie Dvořáková

Inscenace usiluje o to, převyprávět příběh Maryši dvojrozměrně. Jestliže prvním rozměrem je Maryšina zmíněná rekapitulace, tím druhým je reakce okolí. Maryša je souzena, posuzována z právního hlediska. A také hodnocena z hlediska veřejného mínění v té nejobecnější rovině (publicita, tisk, dobrá pověst…). Inscenace akcentuje skutečnost, že sebeosobnější a sebecituplnější příběh se v rovině veřejného mínění (a tedy nutného zobecnění) proměňuje v příběh, o kterém všichni zaníceně hovoří, ale nikdo jej citově neprožívá. Zamyšlení nad tímto fenoménem je další hodnotou inscenace. Oba popsané principy mají jednu zřetelnou nevýhodu. Tou je právě absence citovosti. Maryša bratří Mrštíků je velkým dramatem, které s emocemi pracuje monumentálním způsobem. Naproti tomu inscenace Musí to bét, je na můj vkus až příliš racionálním konstruktem. Byť bezesporu pozoruhodným!

Jistým nedostatkem je hned několika zakončení (vlastní Maryšin příběh; dále pak znění rozsudku nad ní; dále pak její spočinutí s v postýlce s postavami – hračkami v náručí a píšťalkou, připomínající zvuk konvice při varu, v ústech; a nakonec skutečný epilog s rychlovarnou konvicí a explicitním zalitím otrávené kávy). Chápu, proč to tam všechno je. Má to upozornit na hlavní poselství inscenace. Má nám to říct: Maryšou to neskončilo. Nemanipulujme svoje děti, snažme se je raději pochopit. Má to být mementem. Podobně jako nápis na reálném hrobě reálného předobrazu Maryši, tedy Marie Horákové z Těšan, který zní: „napsáno drama, prožito větší“. Jen si říkám, jestli by méně nebylo více. Buď jak buď, inscenace je zajímavým zamyšlením nad tématem, které za to stojí.

Luděk Horký, 14. 7. 2017

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.