Foto: Lucie Dvořáková

Černobílý plakát s groteskními ozdobami

Recenze ze Zpravodaje 66. LCH: Mazel a Sakumprásk (Divadla Líšeň, Brno)

Na inscenacích divadla Líšeň mě těší soustředěné a trvalé zaměření na angažované, politické divadlo. Věc velmi obtížná, přitom potřebná. Navíc skvěle pracují s loutkovými principy, se znakem. Tak tomu je i v groteskní politické agitce Mazel a Sakumprásk. Trojice aktérů rozehrává hříčku o moci nemocných inspirovanou současnou politickou situací. Předvádí řadu postaviček a figurek zapojených do situací, které známe. Možná až příliš. Tak nějak nechceme to, co vnímáme v realitě, vidět úplně stejně na jevišti. Co je prvoplánové, doslovné a předvídatelné nás přestává zajímat. Naopak, tam kde dochází k povýšení, nadhledu, překvapivému využití znaku (duch useknutého malíčku, mozek naložený v lihu, konspirační SMSka míjející ruský radar, díra v zákoně), tam se můžeme radovat z nápadu a jeho realizace, tedy z divadelní situace. Skvěle fungují, alespoň ve většině míst, rukohlavé loutky, jejich jistá hadovitost, bezpáteřnost, navíc hlavy jsou výborně řezané a mají výraz (můj favorit je hlavní kmotr). Práce se scénou je oproti tomu pro mě nedůsledná – příčky žebříku nabízejí možnost hierarchizace postav a situací, ale tento princip není dodržený. Stejně tak s pruhy papíru se pracuje očekávaně a nejasně zároveň. Ne vždy jsem pochopil, proč někdy loutka vykoukne a jindy papír protrhne. Vystříknutí červené barvy je už klišé (i když samotné setkání s nájemným vrahem patřilo k povedeným scénám). Těch klišé je v inscenaci ale celkově přehršel. Podtrhnuto, shrnuto, snaha vztáhnout se k tématu je chvályhodná, výsledek rozpačitý, v dílčích záležitostech slibný. Závěrečný polibek Mazela a Sakumpráska je každopádně mrazivou tečkou.

Mazel a Sakumprásk, Líšeň Foto: Lucie Dvořáková