V prdeli, Rámus PlzeňFoto: Lucie Dvořáková

…dlážděna dobrými úmysly?

Recenze ze Zpravodaje 66. LCH: V prdeli (Rámus, Plzeň)

Jak je dobrým zvykem plzeňského Rámusu, i tentokrát se své předlohy chopil jen velice, velice volně, a na příkladech pětice lidí ukazuje, co může natropit moc, na kterou není její nositel zralý a připravený. Postupuje přitom v intencích svého neučesaného přístupu k divadlu (jakkoliv tu už podobně jako v Krysaři nedochází vysloveně až k rozbití tvaru pravidelné divadelní inscenace), avšak tentokrát by bylo lze vznést k věci určité dramaturgické výhrady: těch pět postav, které si vyslouží pozvání do mytické Prdele, zastupuje de facto jen dva typy (prospěchářští sobci x zaslepení světanápravci, byť v případě národovkyně je to světanápravectví vysloveně pokřivené), a dokonce ani nejsou všechny sekvence naplněné nějakým opravdu nosným divadelním obrazem (jako je zpětný chod vysavače v Hrnečku, vař) či neočekáváním zakřivením lineárního průběhu.

V prdeli, Rámus PlzeňFoto: Lucie Dvořáková

Jistá nadbytečnost opakování, způsobená patrně vcelku logickou potřebou, aby si všichni zahráli, je vyvažovaná několika překvapivými, trefnými nápady a postřehy (osobně mě nejvíc okouzlil důsledek ekologova požadavku, aby se přestalo kouřit z komínů). Ještě důležitější je ale ona rodinnost herecké šestice a zároveň individuální charisma každého z nich – a především poselství celého kusu, který vidí jakousi naději v nezkaženém světě dětí.

V prdeli, Rámus PlzeňFoto: Lucie Dvořáková

„To je ostatně jedním z vytrvalých rámusích témat – a stavebním prvkem jejich rodinně-pospolité poetiky, s níž tvoří divadlo o současném světě, zároveň programově neukázněné, nedokonalé a neelegantní a zároveň svým způsobem čisté a tak nějak potměšile optimistické,“ napsal jsem loni přesně na tomto místě v recenzi na Krysaře – a recykluji to nikoliv (jen) z ekologistické touhy ušetřit si vymýšlení nových formulací již řečeného, ale hlavně abych poukázal na to, v čem pro mě osobně spočívá velká a setrvalá hodnota jejich práce. Krom toho na mě dnes plně dolehlo, jak léta běží: už i Tereza Lukášová, až dosud představitelka onoho čistého mládí skýtajícího naději, jaksi povyrostla a s neúprosnou logikou věci se přehrála do dramatického oboru sobeckých dospělých. Vzhledem k onomu optimismu je to tak nějak rámusovsky paradoxní.

Michal Zahálka, 14. 7. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.